Neexistuje virtuální realita (komentář)

Pojem realita se rozpadá. Internet ani hry za to nemohou, děje se tomu již dlouho. Propadat depresi je zbytečné. Vlastně to ani není vhodné.

Před Vánoci mě na Facebooku pobavil rakovinně bující řetězový status ve znění: „Už nepíšeme narozeninové SMSky a nevoláme, ale píšeme odkazy na zeď... Nepovídame si, ale chatujeme... Smajlíka s pusou umí poslat každý, ale dát pusu osobně, to už je horší... Na Facebooku se sice o svoje zážitky podělit můžeme, ale nemůžeme tady žít, máme tolik přátel, ale na ulici se sotva pozdravíme... Facebook není realita... Pokud máš stejný názor dej si to do statusu …“

Otázka „Co je realita?“ jako správná zombie přežila také léta devadesátá, kdy francouzský filosof Jean Baudrillard (ano, je to ten vynálezce pojmu hyperrealita, tolik užívaném v mém minulém článku) ostentativně prohlásil, že se první válka v Perském zálivu nestala: jako první válka v přímém přenosu existovala jen jako televizní kulisa spořádaného běhu amerických domácností, jako vycpávka zbylého času do doby, než se uvaří brambory.

art01.jpg

V současnosti máme rok 2011 a nepřestáváme panikařit nad úbytkem reality. V souvislosti s videohrami se nabízí připomenout strašáka obcházejícího dětské pokoje v podobě hudrování „vypni už ten krám a padej ven, vždyť žiješ akorát virtuálně!“

V současnosti máme rok 2011 a nepřestáváme panikařit nad úbytkem reality

Taková kritika není důsledná: oč je facebookování (případně hraní her) méně reálné, než telefonické přání k narozeninám, než venkovní pobíhání a hraní si s hokejkou na Jágra, případně tlachání o tom, jak je škola/práce na hovno? Je to médium, je to zprostředkování něčeho, co samo o sobě ani nemusí existovat: kdyby televize ukazovaly místo záběrů z Iráku kulisy a herce, jen zanedbatelné množství lidí by mělo šanci sami za sebe poznat rozdíl.

Není žádná realita

Takzvaný reálný svět je ale na zdání, na neskutečnosti přímo existenčně závislý – peníze jsou po zrušení zlatého standardu nositeli doslova virtuální hodnoty, protože jakmile jako společnost přestaneme věřit, že výměnou za barevný papírek obdržíme kus chleba, ztratí barevné papírky smysl. Co se týče roviny psychologické, je dokázáno, že ten samý člověk, nosící značkové oblečení, si více věří a je úspěšnější ve svádění, než kdyby nosil no name šaty. Logo na kusu oblečení přeneslo kus virtuální reality i do naší hlavy. O pokrytectví a lži, jakožto součásti života, ani psát nemusím.

Jistý indiánský kmen dokonce věřil, že teprve snění představuje skutečnost. Všiml jsem si také teze, že celý vesmír funguje na principu hologramu. Pojem „realita“ jak vidno stejně jenom každého otravuje, možná by bylo lepší všechny tyhle reality a skutečnosti zakázat. Keiichi Matsuda, autor videí povalujících se kolem, mi na mírně naivní otázku „Co má znamenat pravá realita?“ odpověděl podobně radikálně: „Naše představa opravdovosti byla nahrazena pouhým obrazem "pravé skutečnosti". Je to děsivá vyhlídka, že nic "pravého" není, takže sice tak nějak sympatizuji s radikálními hnutími proti pozdnímu kapitalismu/konzumerismu, ale jinak je jednodušší prostě zapomenout na to, že slovo "realita" někdy existovalo. Potřebujeme realitu?“ Pokud uvažujeme, že video The Pusher má znázorňovat naše potřeby a tužby zpracované dle mustru továrnické velkovýroby, stále ještě to jsou naše jedinečné tužby a potřeby, které jsou masově vyráběny v továrně. Samý paradox, samý rozpor. Pojďme se dál utápět v relativismu.

The Pusher / The Entertainment from Keiichi Matsuda on Vimeo.


Velice mě baví hrát lední hokej, v O2 Aréně sledovat naši nejvyšší soutěž a také NHL 11 považuji za vynikající zábavu. Určitým způsobem naplňující jsou všechny činnosti. Přestože při hraní NHL 11 se jen rozvaluji v křesle a mačkám čudlíky, subjektivní zážitek z toho, když otočím vývoj zápasu ze stavu 0:3 na 5:3 je nepopsatelný. Možná by se dal připodobnit ke šňupání kokainu, jakýsi britský terapeut Steve Pope přirovnává požitek z dvouhodinového hraní ke sjetí jedné lajny kokainu. Tím nechci srovnávat omamné látky s videohrami, spíše zdůraznit roli subjektivního prožitku.

art02.jpgVzpomínám si film Love Actually (Láska nebeská), kde lidé dělali na první pohled neuvěřitelně iracionální věci kvůli zalíbení se opačnému pohlaví. Malý klučina se naučí hrát na bicí, aby vystoupil na školní besídce a vytáhnul se tak před svou spolužačkou. Jak ubohé! Tak všední, tak zoufale maličká „starost“ - holek ještě potká a jistě se dostane na místa nesrovnatelně významnější než jakási školní besídka pro pár rodičů. Škoda slov. Když ale sledujeme reakci klučiny po tom, co mu ono děvče pochválí předvedený výkon, není těžké říci, že to je nejsilnější zážitek jeho krátkého života. Jaká úžasná vůle k moci! Jak opojné vítězství! Krása sledovat klíčící radost ze sebe sama! A stačilo jen trochu lichocení + vetření se do společenských konvencí, které oceňují cokoliv, co je cool. Kritika ve stylu „Vždyť je to jenom...besídka, hra, cokoliv“ jako by předpokládala, že známe něco, co „není jenom...“, něco, co svou hodnotou o sobě převyšuje vše ostatní. Potom stačí jenom zavelet armádě, ať tuto posvátnou hodnotu prosazuje všem a všemi prostředky. Jde přeci o tak velkou a správnou věc, něco, co převyšuje vše kolem, ne o žádnou hloupou besídku!

Nebo můžeme přitakat životu. Zrušit dávno překonaný rozpor „virtuálno / realita“ a spolu s filosofem Slavojem Žižkem optimisticky hledět do budoucnosti:

„Problém nespočívá v tom, jak redukovat mysl na neuronální "materiální" procesy (a tak nahradit řeč mysli řečí procesů v mozku), ale spíš pochopit, jak se mysl může vynořit pouze ze zabudování do sítě společenských vztahů a materiálních doplňků. Jinými slovy, skutečný problém nezní "Jak, pokud vůbec, může stroj napodobit lidskou mysl?" ale "Jak závisí identita lidské mysli na vnějších mechanických doplňcích? Jak do sebe zahrnuje stroje?"

Augmented (hyper)Reality: Domestic Robocop from Keiichi Matsuda on Vimeo.



Namísto naříkání nad tím, jak nám postupné zvnějškování naší mentální kapacity v "objektivních" nástrojích (od psaní na papír po spoléhání na počítač) upírá lidský potenciál, by se tedy měl člověk zaměřit na osvobozující rozměr: čím více naší kapacity je přeneseno na stroje, tím více vyvstáváme jako "čistý" subjekt, pakliže toto přenesení části naší mysli na stroj znamená na druhou stranu nárůst nehmotné subjektivity. Teprve až když budeme schopni plně spoléhat na "myslící stroje", se budeme muset vyrovnat s prázdnotou subjektivity.“

Diskuze (7) Další článek: Video: Hunted: Demon's Forge

Témata článku: , , , , , , , , , , , , , , , , ,