PC Silent Hill 2 – Zásadně nečtěte dopisy od mrtvých! - recenze

Platforma: PC
Typ hry: hororová akční adventura
Multiplayer: ne
Minimální konfigurace: procesor 700 MHz, 64 MB RAM, 1,8 GB na HDD, 32MB grafická karta
Doporučená konfigurace: procesor 1 GHz, 128 MB RAM, 1,8 GB na HDD, 64MB grafická karta
Testovací konfigurace: Athlon XP 1500+, 256 MB RAM, 2 GB na HDD, GeForce 2 Ti 64 MB, Win 2000 SP3
Výrobce hry: Konami (www.konami.com)
Distributor hry: Konami (www.konami.com)
Distribuce v Česku: zatím není rozhodnuto
Homepage: http://www.konami.com/silenthill2_pc/

Na počátku utrpení vyvrhlého Silent Hillem 2 je japonská Konami, která se z dobré vůle rozhoupala k odvážnému kroku a pouští většinu svých velkých titulů na mělké vody PC. Zatímco majitelům PS2 nebudou tituly Shadow Of Destiny a Silent Hill 2 nikterak cizí, PC hráči asi nebudou vědět, která bije. Snad leda připomenu-li, že v průběhu roku 2003 můžeme očekávat Metal Gear Solid 2, teprve pak se snad rozsvítí... Opravdu jsem vás nechtěl nudit zaběhlými úvodníky, které stejně většina čtenářů přeskakuje. Bohužel sám jsem si potřeboval ověřit, že tady před slabounce blikajícím monitorem ve zcela temné místnosti se soundtrackem ze Silent Hillu 2 sedím pořád ještě „já“ a dokážu napsat tak jednoduchou větu jako: „Sedím na židli.“ „Já,“ toto obyčejné zájmeno, do kterého je vtlačený celý lidský charakter, se po dohrání Silent Hillu 2 otřese podobně jako po dočtení sofistikované knihy nebo po shlédnutí celého Neo Evangelionu X. S výjimkou Xenogears jsem nehrál hru podobného formátu. Hru, která by tak útočila na mé všední chápání pojmu „skutečnost.“ Ani to není formulace, která by věrohodně vysvětlovala můj postoj k Silent Hillu 2. Silent Hill 2 se pro mne nejspíš navždy stane fenoménem pro vyjadřování emocí, pocitů a stavů lidské psychiky. Silent Hill 2 se pro mne stává uměleckou alegorií. Tak jako se malíř snaží zachytit okamžik, pocit nebo stav do statického obrazu, tak jako se spisovatel snaží zachytit myšlenku do odstavců a kapitol, tak se Silent Hill 2 pokouší zachytit lidský charakter. Tak se pět lidských charakterů zhmotňuje v mrtvém městě s groteskním jménem Silent Hill. Město, které mělo zůstat navždy tiché.

There was HOLE here, it`s gone now.

Zásadně nevypínejte rádio!

Silent Hill 2 je jedna velká hra. Nicméně VY budete mít jedinečnou šanci zažít jaké to je, když pro změnu hraje někdo velkou hru s vámi. Opravdu, autoři budou tahat za vaši zvědavost, za vaši vůlí jít si pro odpovědi na milióny otázek, které vás budou v průběhu hraní napadat. Po několika hodinách vás bude mít hra v hrsti a vy budete ochotní sestoupit si pro odpovědi třeba do samotného pekla. Věřte, že právě tam se ve svém zoufalství vydáte! Pokusím se vám vysvětlit, jak je to možné. Hra začíná pomalu, zvolna, malými krůčky. Tedy v měřítku k tomu, s čím budete konfrontováni po několika hodinách. Přesto na průměrnou hororovou hru (fanoušci prosím odpustí – Resident Evil) začíná Silent Hill slušným šokem. Je velmi příjemné, když vám milující žena napíše dopis. Vlastně stačí, když vám napíše hezký dopis milá přítelkyně. Člověka zahřeje takový příjemný potůček hluboko v srdci a má najednou pocit, že celý svět je přesně takový jaký by měl být. Jak se má ale cítit člověk, kterému napíše jeho žena dopis a je už tři roky MRTVÁ! Přesně v tento moment, když hlavní postava (zásadně nepoužiji výraz hrdina) stojí na parkovišti a dívá se na zamlžené město opakujíce mou předchozí větu, jsem pochopil, že tato zkušenost bude zlomem v pojetí hororových her a snad i postoje k umění ve hrách vůbec. Neustále v průběhu hraní budete mít pocit, že „něco“ není v pořádku. Váš rozum se bude neustále vzpírat a nutit vás odejít pryč. Pud sebezáchovy vám bude neustále opakovat, že nutit své smysly a  mozek k neustálému utrpení je holý nesmysl vedoucí k smrti infarktem, v horším případě k udušení zvratky. Silent Hill 2 stojí na základech věčné nejistoty. Tak jako mistr hororu Alfred Hitchcock zveličoval scény na jejichž konci nebylo nic, tak budete vy běhat po objektu a shánět klíče k odporné zaslizlé skříňce, ve které čekáte všechny hnusy světa jen ne ten šílený, obyčejný, ženský vlas. Čistý, prostý blond vlásek maniakovy maminky. Chtělo se mi křičet. Nebo jsem měl plakat? Proč!? To byl jen jeden ze způsobů, kterými vás bude Silent Hill 2 deptat. Druhá metoda, jak přivést hráče do blázince, spočívá v rozmazlování hráčovy obezřetnosti, která později vede v jasné nachytání a k šoku, který vám vrhne srdce prudce až do hrdla. Rádio. První předmět, který dostanete ve hře do rukou. Po lehčí útočné animaci (tak říkám sekvencím, kdy se mne hra snaží donutit ke zvracení) se James chopí klacku s hřebíky a umlátí svou první bytost. Celé této scéně předchází disharmonické chrčení rádia, které vám v budoucnu vždy napovídá, že někde poblíž se nachází nějaká zrůda. V pořádku. Od teď jsem byl vždy  předem upozorněn na jakýkoliv souboj a fungovalo to tímto způsobem hodně dlouho. I přesto se každý souboj proměnil v reálný zápas mezi hlavou, která chtěla být co nejdál od těch věcí na monitoru a prsty, které se snažili setrvat na klávesnici a ovládat Jamesovo mlácení a kopání do tvorů. Co mě však poprvé dostalo asi na deset minut od monitoru? Běžel jsem po ulici (rádio je ticho, proč bych neběžel, jinak chodím a nervózně se rozhlížím), když najednou z pod obyčejného auta vystřelí odporné torzo bytosti a bleskově se odplazí (možná odteče) kolem mne pryč do husté mlhy. Zvuk, který ta věc vydávala (škrábání Satanovi pracky o plech na pečení? rezavá skřípající protéza kolenního kloubu?), způsob, kterým se pohybovala... Ježíši! FUJ! Kdo to mohl vymyslet? Proč? Proč někdo přivedl takovou představu na svět? Bylo mi špatně. Pauza. To co mne na Silent Hillu 2 nejvíc fascinuje je obratnost, se kterou tato hra ničí hezké věci a příjemné myšlenky. Karikatury lidí spodobněných v monstrech, rozdrcený obraz dívky do paskvilu šílených motivů nebo nejhorší monstrum... Ne, to by byl velmi neprofesionální spoilling. Postupně si uvědomuji, že Silent Hill 2 je možné označit za umělecké dílo. Tato hra obsahuje tolik způsobů, kterými vás k smrti vyděsí nebo vydeptá, že by se jiné hororové projekty mohly stydět klidně celá desetiletí. Hra vás nechce zničit monumentálními obrazy potoků krve a vyhřezlých vnitřností, ona si zakládá na pomalém dobývání vaší reality. Vstupuje do hráčova vědomí pomalu a potichu. Ukazuje vám šílené představy tvůrců této hry, děsí vás maličkostmi a deptá vás citáty, které jsem ostatně otisknul okolo recenze. Každý hráč, pokud bude hrát v adekvátním prostředí (tma, absolutní ticho, samota), riskuje vážně újmu na psychickém zdraví (můj subjektivní pocit, stojící pouze na mých zkušenostech... he..... haha.... hahahahhahahah.. HAHAHAH .... velká plechovka plná žárovek, kdo by to byl čekal .... aaahhrrggghhh... neeeeee).

If you really want to see Mary you should just Die
But you might be heading to a different places than Mary...

...James

Souboje v oparu disharmonie

Kdo hrál Silent Hill 2, ten ví jaká je to úleva, když konečně dojde ke konfliktu s monstrem. Existuje jediná jistota v této hře. Ta jistota je, že to co se hýbe a jde vám po krku se dá odehnat nebo ukončit. Nedokážete si představit jaké je to vysvobození, když konečně ubijete zrůdu, která vás neděsí svým zjevem, ale nezjevem. Ty minuty bloudění po temných chodbách s baterkou, kdy na vás město útočí falešnými zvuky a doráží nepříjemným bzučením stovek komárů, kterým snad hoří křídla, jinak by takové zvuky ani vydávat nemohli. Ty stíny, které vzplanou pokaždé, když světlo baterky dopadne na předmět, který vyčnívá nad rovinu podlahy a stěn. Nebylo neobvyklé, abych se vylekal vlastního stínu. Když se pak konečně ze stínů vynoří běs, který jste viděli podvědomě za každým rohem, pod každou postelí a v každé skříni, pak se do vašich žil vlije konečně míza klidu a na tváři se objeví úsměv člověka, který je zas o kousek blíž k ústavu. Několikrát v průběhu hry jsem si uvědomil, že v daný okamžik netoužím po ničem jiném, než po tom, aby ta mrcha konečně chcípla a přestala konečně vydávat ty odporné zvuky. I zde se Silent Hill 2 vyznamenává, jelikož hned na první pohled je vidět, že James silně nenávidí cokoliv s čím ho město konfrontuje. Nechuť se kterou do bytostí kope, když je doráží na zemi. Ochota, se kterou do jejich těl zasekává tyče a jiné zbraně co jsou zrovna po ruce, je zcela výmluvná. Z hlediska atmosféry zapadají souboje do zbytku Silent Hillu 2 perfektně, přesto si právě na jejich adresu nemohu odpustit krátkou stížnost. Nejsou nikterak obtížné, to zaprvé, a obsahují pár technických chyb. Čas od času je docela těžké protivníka přesně zasáhnout. Rád bych upozornil, že se jedná o nedostatky okrajové, vytržené z kontextu celistvosti celé hry, do které souboje zapadají jako ptačí vejce do hnízda.

James a ostatní lidé

Silent Hill 2 by nebyl tak kvalitní psychologický horor, kdyby v něm nevystupovaly tak věrohodně navržené objeti jeho teroru. Každá z postav přichází do města z nějakého konkrétního důvodu. Pokud vám moje recenze alespoň z deseti procent nastínila, jak strašný Silent Hill je, pak se zajisté ptáte, proč se ti lidé prostě hned nesbalili a neutekli. Důvody jsou různé, nebudu spoilovat, avšak není zdaleka těžké se do jejich role vžít nebo ji pochopit. Jak řekl James na začátku hry:

„Není důležité, jak nebezpečné to město je. Já tam prostě musím jít, tak jako tak.“

Postavy ve hře nejsou nesmrtelnými hrdiny, jsou z masa a kostí jako my. Hledají odpuštění, rozhřešení, utíkají samy před sebou. V nekonečném kolotoči hrůzy a strachu hledají způsob, jak přežít nejen fyzicky, ale také psychicky. Upřímně, ta druhá smrt je v Silent Hillu stejně pravděpodobná, jako ta první. Hra věrohodně zachytává jejich zoufalství, nenávist i konečnou odevzdanost. Žádná z postav nepůsobí dojmem růžové panenky nebo románového nepřítele, každá má svá slabá místa a stejně tak své místo v prokletém městě. Způsob, kterým se pak odráží charaktery postav do prostředí celé hry bych zcela bez obav označil za dosud nespatřený a zcela unikátní. Každá postava funguje jako epicentrum z něhož se šíří vlny událostí, přičemž hranice města jsou jejich horizont. Ale víc už opravdu nemohu prozradit.

Mlha a ticho

Je vůbec možné v případě Silent Hillu 2 oddělit technickou stránku hry od jejího jádra? Podle mne nikoliv, přesto bych pár věcí ocitovat měl. Zřídka působí postavy při svém pohybu prkenně, což je zhruba jediná věc, kterou bych vytknul vizuálnímu dojmy ze hry. Modely přetékají polygony, textury sice nejsou nejostřejší (konverze z konzole), ale jsou velmi komplexní a nestane se, aby hra působila dojmem uměle naskládaných ploch s obrazem trávy nebo zídky. Každý dům je v Silent Hillu unikátní a nenajdete stejný. Zaplivaný záchod je hnusný jako žádný jiný. Rozmlácené pokoje skrývají stopy po krutém boji, jsou zamazané a ošuntělé. Všechny místnosti v Silent Hillu působí tak depresivně nebo šíleně, že pokud někdy v životě budete mít tu smůlu a uvidíte jen zdánlivě podobný obraz v reálu, budete se muset potýkat z vážnými psychickými problémy. K dodání atmosféry je přes obrazovku natažený zvláštní filtr, který obraz rozbrní, takže celou hru vidíte jaksi nejasně a rozmazaně. Podle mého názoru je to geniální nápad, ale jiným lidem to vadí. Pro ty kterým není filtr po chuti přináším radostnou zprávu: dá se vypnout.

„Don`t worry, I`m not crazy. Least, I don`t think so...”

O tom, jak na mne působily zvuky, už jste se dočetli. Přihodím jen pár drobností. Silent Hill 2 si velmi rád hraje se zvuky a s jejich dopady na lidské vnímání. Hra vás často nechá přivyknout na určité zvukové aranžmá. S oblibou střídá ticho s hlukem, což vás pořád dokola znervózňuje, takže si střídavě přejete, aby bylo ticho nebo naopak něco slyšet. S oblibou Silent Hill 2 ordinuje léčbu šokem. Jednou se do ticha ozve hodně hlasitý zvuk (rozbité sklo), nebo z ničeho nic na vás začne z prázdna mluvit lidský hlas. Někdy zavržou již zavřené dveře nebo ze tmy vystřelí výkřik. Nejhorší na tom je, že žádná z těchto šokových injekcí se neopakuje, takže si na to nejde zvyknout a pokaždé vás to málem sundá ze židle. Soundtrack patří jednoznačně k jednomu z nejlepších, jaký jsem kdy slyšel. Autor hudby projevil cit pro střídání melancholických skladeb v místech, kde se vás snaží Silent Hill ukolébat a přesvědčit, že to zas tak hrozné nebude. Po takových místech následuje rána do hlavy olověným kladivem a zatímco se válíte na zemi, do uší vám proudí disharmonické kvílení, bouchání kovovým předmětem do jiného kovového předmětu nebo do masa. Nejšílenější je, že se vám ta absurdní „hudba“ začne časem líbit a postupně ji začnete milovat.

Což jenom dokazuje, jak moc si umí Silent Hill 2 hrát se svým vlastním hráčem. To je ta věc, která nahání strach. Tato hra se dokáže dostat pod kůži a když tam vleze tak reje a ničí. Vrtá se v lidské hlavě jako rezavý šroub v sádle a špiní. Setkání s touto hrou vyvolává dočasný (doufám dočasný) odpor k hezkým věcem a zabíjí příjemnou náladu. Minimálně den po dohrání této hry nedoporučuji setkání s lidmi, kteří jsou vám nadmíru cenní. To, že je Silent Hill 2 takové svinstvo, tak koncentrovaná žluč, tolik bláta natřeného na strhanou kůži, je velmi alarmující. Společnost by měla takovou hru zajisté vyvrhnout, někam ji zakopat a nikdy ji neukázat. Ještě horší je, že se mi ta hra tolik líbí, že si nemohu pomoci a doslova se v ní válím a užívám si. Stačí jen dojít k té hnusné zdravotní sestře, zamířit a urazit ji hlavu kovovou tyčí... Možná se ještě někdy uvidíme u některé z dalších recenzí...

P.S. Pro lepší pochopení příběhu a pozadí herní série Silent Hill můžete na Doupěti najít objasňující analýzu Martina Zavřela „Silent Hill – analýza historie města“.

Grafika: 9/10
Zvuky: 10/10
Hudba: 9/10
Hratelnost: 10/10

Silent Hill 2 vytvořil přesvědčivý svět zla, kde pro ideály dobra a lásky není místo. Je tam místo jen pro strach, šílenství, špínu a spoustu masa, které mělo klidně ležet na dně jezera.

Celkové hodnocení: 10/10