Což ale neplatí pro četné novinky a vylepšení. V první řadě nyní můžete zároveň střílet ze zbraně a metat Plasmidy, což je zdejší ekvivalent magie (dokonce i substance nutná pro jejich využívání má modrou barvu jako mana). To dává akci ještě svižnější ráz a Bioshock 2 je v tomhle ohledu zase o něco dál, než bylo se líbilo fandům duchovního předchůdce, System Shocku. Obecně spousta vylepšení směřuje k akčnějšímu pojetí.
Hackování nově probíhá přímo realtime, kdy se na obrazovce objeví stupnice se šipkou pohybující se ze strany na stranu, přičemž ji musíte zastavit na bezpečných zelených a modrých výsečích. Foťák nahradila kamera, kterou stačí zaměřit na protivníka a následně ho zpacifikovat co nejvariabilnějším způsobem, abyste získali co nejvíce bodů.
I přes určitá zjednodušení Bioshock 2 stále není přímočarou střílečkou typu Modern Warfare
Takhle by se dalo pokračovat třeba o vylepšování zbraní. Nebo o vynálezech, které jsou nově tak zjednodušené tak, že už na ně vůbec nenarazíte.
Akce, ale musíte u ní myslet
I přes určitá zjednodušení Bioshock 2 stále není přímočarou střílečkou typu Modern Warfare. Díky velmi omezeným možnostem syslování munice, zdraví a vlastně všeho, jste nuceni pečlivě propátrávat kouty Rapture, protože každý náboj se hodí a protivníci jsou nelítostní. A taky se sprostě respawnují. Díky už zmíněné slabší (aspoň počáteční a hlavně na vyšší obtížnosti) výdrži hrdiny si musíte dát pozor na každou skupinku Splicerů, protože jejich útoky bolí. Využívat tak musíte všech prostředků, co máte k dispozici.
Ať už se jedná arzenál, kdy máte různé druhy zbraní (jsou docela podobné jedničce, jen hasák je vrták, z pistole je rivet gun, z Tommy gunu rotaček, z kuše harpuny…) i typy munice vhodné na jiné cíle, aktivní plasmidy (nově se stupňováním zvyšuje nejen účinek, ale i funkce – např. výboj na 1. úrovni zasáhne 1 protivníka, na 2. víc cílů najednou a 3. funguje jako nepřetržitý paprsek), či pasivní toniky (v podstatě klasické zlepšování vlastností, nově jich je daleko víc a máte na ně i víc slotů).
Každý hráč tak může využívat jiné plasmidy, jiné toniky a celkově vyznávat jinou strategii boje. Možností je moře a díky tomu Bioshock opět vyčnívá nad konkurencí. Můžete jít cestou síly a brutálně zničit naprosto vše, na co narazíte. Můžete naopak hrát defenzivněji a lákat protivníky do pastí a je jedno, zda to budou hacknuté kulometné věže, elektrické dráty či „zblbnutí“ protivníci. Budete cíle upalovat ohnivým plazmidem nebo vsadíte na mrazící a roztřískáte je na kostičky ledu do whisky? Je to jen na vás.
S Big Sister si nehrajte
Proti vám opět budou stát jak zmutovaní Spliceři, kteří se dočkali nových typů třeba v podobě obrovských svalnatých „almar“, tak Big Daddyové (potkáte nového s raketometem a věžemi), jež stojí před vašim jediným zdrojem Adamu na plasmidy a tonicy – Little Sister. Každý Big Daddy opět představuje solidní výzvu, kterou bez přípravy nedáte a nově to jim ani nekončí. Little Sister lze opět „harvestovat“ a získat větší množství Adamu hned, či ji nově lze adoptovat a hodit si ji na rameno, aby vás zavedla za mrtvolami plnými dalšího Adamu. Podivná hmota z mořských slimáků ale láká Splicery, takže každý pokus znamená pár minutovou sekvenci bránění Little Sister.
Jedná se sice o zdržovačku, ale zábavnou, protože při bránění lze opět naplno využít vaši kreativitu. Bohužel vaše snažení trochu kazí fakt, že protivníci se objevují i na místech, kde to logicky nejde. Není nic horšího, když všechny přístupové cesty zabezpečíte minami a dalšími pastmi, aby na vás následně bafl Splicer z místnosti, která má pouze jeden vchod. Tvůrci ještě utáhli šrouby, když po záchraně všech Little Sister na vás vybafne hlavní symbol druhého dílu – Big Sister. A popravdě se jedná o jedno z největších zklamání hry, agilnější a agresivnější verze Big Daddyho sice před svým příchodem děsivě řve a používá plasmidy, ale ani náhodou nemá jeho charizma a bitvy s ní (ač obtížné) fungují jen jako nutné zlo.
Neviděl jsem to už někde?
Po grafické stránce Bioshock 2 nepředstavuje žádný zázračný skok vpřed. Dokonce bych se nebál říct, že bych měl problém na první pohled oba díly odlišit. Opět se ovšem jedná o skvěle vypadající hru, za což v první řadě může ona proslavená Art Deco stylizace. I když popravdě, kouzlo Rapture už není tak silné, jako při prvních krocích jeho chodbami.
Kouzlo Rapture už není tak silné, jako při prvních krocích jeho chodbami
Nové lokace a až na pár výjimek splývají s jedničkou, i když třeba Ryanům zábavní park se mi do paměti vryl hluboko (což by mohl potvrzovat první odstavec recenze). To samé platí o jedné zatraceně netradiční pasáži kousek před koncem, kterou nebudu prozrazovat. Ale…wow.
Škoda, že takových okamžiků není víc. Tvůrci očividně jeli „na jistotu“, když se v první řadě snažili udělat hru, která by nezkazila pověst předchůdci. Což se jim povedlo. Už bohužel neměli odvahu přidat něco razantně víc, co by Bioshock 2 vysadilo nad svůj vzor. A též jim v půlce trochu došel dech, kdy hra na chvíli zapadla do uspávajícího rytmu. Tím nechci říct, že by pokračování bylo špatné ,to rozhodně ne. Hra, která mě donutí chodit spát v pět ráno nemůže být špatná. Jen mě už tak nedokázala chytit a zmačkat do malé kapičky, jako původní Bioshock.
Mimochodem, nově v menu najdete i položku multiplayer, jen ji bohužel zatím nebylo s kým hrát. Pokud se ukáže jako zásadní prvek, rozhodně se k němu vrátíme.