Pamatujete si vaši první návštěvu do zábavního parku? Určitě. Všude spousta atrakcí, blikajících žárovek, vyřvávajících reproduktorů a kopce dalších impulzů neustále bombardujících všechny smysly. Prostě zážitek, který se nedá jen tak zapomenout. A co druhá návštěva? Stále super, ale už ne tak jako poprvé, co? Jistě, barevný mumraj stále dokáže fascinovat, z nadbytku zkonzumované cukrová vaty se vám zase udělá sladce špatně, ale chybí ta prvotní jiskra něčeho nového.
To samé se dá říct i o Bioshocku 2, jen si skotačivý zábavní park plný kolotočů a klaunů nahraďte zničeným utopistickým podmořským městem plným hniloby, zkázy a zdegenerovaných lidských trosek trhajících se navzájem na kusy.
Vítejte v Rapture, závěti si uschovejte u vchodu
Téměř deset let uplynulo od doby, kdy jste coby malý kamínek zapadli mezi dvě ozubená kola v podobě vizionáře Andrew Ryana a tajemného Atlase.
Jste praotec všech Big Daddyů, prototyp zvaný Delta
Za tu dobu se toho tolik nezměnilo, Rapture, kdysi ambiciózní gigantické podmořské město sloužící jako útočiště před veškerou politickou, ekonomickou a náboženskou mocí suchozemských států, si stále pomalu zahnívá, koroduje a prosakuje, zatímco jeho chodbami se prohánějí skupinky Splicerů – zdegenerovaných lidí závislých na geny modifikující látce Adam a fantaskní dvojice složené z Little Sister – holčiček vysávajících Adam obrovskou jehlou z mrtvých těl a jejich ochránců, ikonických masivních skafandrů jménem Big Daddy.
Snad jen pestrobarevných korálů a další podmořské vegetace se prostory architektonickým Art Deco zázrakem prorostlo víc, takže často potemnělé chodby jemně ozařují pastelové barvy, což dodává městu atmosféru. Ach ano, nad tím vším bdí nový vizionář, psychiatrička Sophia Lamb, která kdysi neúspěšně vedla bitvu s Andrew Ryanem nad dalším vývojem Rapture. Kde Ryan věřil v moc a sílu jednotlivce, Lambová vsází na okřídlené „potřeby většiny převažují nad potřebami jednotlivce“. A co čert nechtěl, zrovna vy jste ten jednotlivec – praotec všech Big Daddyů, prototyp zvaný Delta. Sice až čtvrtý v pořadí, ale první, komu se úspěšně podařilo navázat vztah s první Little Sister, Eleanor, dcerou právě doktorky Lambové.
Matoucí? Možná zpočátku, ale později zjistíte, že dějová linka je tentokrát o něco přehlednější než v předchůdci. Kde jste v Bioshocku začínali jen jako náhodný účastník a průzkumník katastrofy zvané Rapture, z nějž se díky několika zvratům stala důležitá figurka na šachovnici pánů, máte nyní jasný cíl od začátku – získat zpátky Eleanor, která vám byla brutálním způsobem odebrána před deseti lety. V průběhu své cesty se propletete osudy dalších postav, až už přímou interakcí nebo v podobě audio deníků. Je fascinující sledovat (rozhodně se hodí znát předchozí díl), jak další dílky zapadají do skládačky jménem Bioshock, i když vám opět občas přijde, že jsou obráceny rubem nahoru a něco vám uniká.
Což není až takový problém, horší je, že hlavní postavy, ať už jde o doktorku Lambovou či její pobočníky, nejsou až tak zajímavé jako ďábelsky charizmatický Andrew Ryan a další. Budete sice zaujatě poslouchat jejich záznamy a činy, ale jakmile dojde na lámání chleba v podobě morální volby „co s nimi“ (novinka), budou vám poměrně ukradení. Nicméně i tak dějová linka vyčnívá nad průměr, a pokud budete chtít, najdete v ní spoustu hlubších myšlenek, než je klasické „jdi a všechny vystřílej“.
Plasmid v levé, bouchačka v pravé ruce
Bioshock 2 nepřináší revoluci, ale opatrnou evoluci. Základ je stejný jako v předchozím díle, opět se jedná o akční hru z prvního pohledu, opět základní stavební kameny představují samostatně stojící rozsáhlejší úrovně s vlastní ústřední zápletkou a postavou. Nově mezi úrovněmi necestujete výtahem, ale vlakem, a protože jste obluda navlečená do skafandru, podíváte se párkrát i na mořské dno.
Bioshock 2 nepřináší revoluci, ale opatrnou evoluci
Ačkoliv procházky působí neskonale atmosfericky, kdy získáte ještě bezprostřednější pohled na Rapture, jedná se o bohužel jen o velmi krátké procházky bez sebemenšího zapojení do hratelnosti. Škoda. Druhá věc, díky zakování do skafandru i chybí i ten lehce svíravý pocit z prvního dílu, kdy jste si při každém zapraskání stěny či prosklené chodby těžce zkoušených mocnými vodními tlaky automaticky představovali vlastní plíce nevyhnutelně se plnící slaným oceánem.
Ostatně celý koncept hraní za Big Daddyho (i když tady se mu jako prototypu přezdívá Tin Daddy) není tak silný, jak byste si po krátké mezihře v jeho kůži v prvním díle představovali. Kromě neznatelného rámečku na krajích obrazovky představující průzor a speciálních rukavic byste nepoznali rozdíl proti hrdinovi z prvního dílu. Rychlost, obratnost i výdrž jsou prakticky stejné. Jen při průchodu vodní sprchou se ozve zvuk jak při klepání do bedny od banánů, bolestivé výkřiky taky nejsou zrovna lidské a při dopadu z výšky se ozve sympatické zadunění. Pocit mohutnosti a nezastavitelnosti bohužel chybí, rozhodně si nepřipadáte jako chodící tunové brnění s vrtákem místo jedné ruky. V zájmu dynamické hratelnosti to dává jen smysl (nehrajeme simulátor mecha) a Delta není přímo Big Daddy, přesto jsem byl na začátku lehce zklamaný.