Torchlight CZ – nejlepší Diablo klon současnosti (recenze)

Torchlight je čistokrevný klon Diabla a narozdíl od spousty jiných se za to nestydí a ani se to nesnaží nějak uměle maskovat. Už počáteční kroky ve vesnici Torchlight (česky přeložené jako Loučovice) vám budou svým stylem a zpracováním jednotlivých drobností evokovat první Diablo a s postupem času bude podobností jen přibývat. Co se týče příběhu, tak nemá smysl zacházet do detailů, protože příběh rozhodně není něco, čím by se snažili autoři zaujmout.

Podobnost s Diablem je snad až úmyslně vyhnaná do extrému. Nechybí pití lektvarů po desítkách, někdy explodující sudy, stojany na zbraně a zbroje, fontány na životy a manu, vlastní bedna ve městě (tady je nově přidaná bedna pro sdílení předmětů se dalšími postavami), identifikační a teleportační svitky atd.

Torchlight je čistokrevný klon Diabla a narozdíl od spousty jiných se za to nestydí a ani se to nesnaží nějak uměle maskovat

V případě Torchlight to není koneckonců žádná náhoda, protože nemalé procento zaměstnanců Runic Games má ve svém CV několikaleté působení v Blizzard North, studiu odpovědném za obě Diabla.

Ve hře je připraveno 35 levelů, odehrávajících se převážně pod zemí. Na smrt tu v nich čeká klasický mix fantasy příšer zahrnující víceméně vše, co by se od podobné hry dalo očekávat, několik náhodně generovaných minibossů na level - podobně jako v Diablu pouze větší a silnější varianty příšer okolo. Je tu i několik úkolů mimo dějovou linii, ale působí dojmem jen do počtu a obvykle nezahrnují nic zajímavějšího než vyčistění menšího levelu a přinesení nějaké věci.

Jednou ze specialit Torchlight je možnost mít psa nebo kočku, jež se můžou naučit 2 kouzla a po požití speciálních ryb na chvilku proměnit v různé elementály či divoké zvířata a výrazně tak pomoci v boji. Kromě toho jsou nepostradatelní z dalšího důvodu – mají totiž vlastní batoh a dokáží doběhnout do města a prodat jeho obsah. Což je určitě zajímavá vlastnost, ale upřímně bych mnohem více ocenil trojnásobný batoh, který je nedostatečný.

Magické šrotiště

Kouzelných předmětů je snad až zbytečně moc, padají náhodně doslova na každém kroku, což hráčům hamounům, co nemůžou nechat ležet na žemi i tu nejmenší cetku, nejspíš přidělá pár vrásek na čele. Samozřejmostí je nutnost identifikace, od těch obyčejně očarovaných přes unikátní až po setové, jež ve správném počtu dávají bonusové vlastnosti. Nechybí ani gemy, jež vkládáním do předmětů vylepšují jejich vlastnosti. Podobně jako v Diablu i zde nabízí vesnice několik služeb, je zde kovář, jež nabízí náhodně generované předměty, možnost transmutace nebo očarování předmětů, vyndání gemů ze zbraní atd.

Uživatelské prostředí, jak patrno z obrázků, odpovídá zhruba tomu, na co jsme zvyklí. Je tu klasický červený ukazatel života a modrý ukazatel many, 10 kouzlům a předmětům přiřaditelných kláves. Vše je intuitivní a reaguje dobře a napadá mě pouze jediná výtka – podobně jako v Diablu není možno vynulovat body ve schopnostech.

Prvním zklamáním je počet postav, které hra nabízí. Pouhá trojice, která jako by z oka vypadla partičce z Diabla 1, rozhodně nikoho neoslní. Na výběr je ničitel (klasický válečník), hubitelka (zloděj používající střelné zbraně a pasti) a alchymista. Každá z postav si vybírá schopnosti ze 3 stromů, nicméně zatímco v jiných hrách bývá obvyklé, že vyšší schopnosti vyžadují utracené body níže v tom samém stromu, tady je jediným limitem level postavy. Díky tomu sice není problém si namixovat schopnosti ze všech 3 stromů přesně na míru, jenže tím se ze hry vytrácí jeden z důvodů k opakovanému hraní – což je jeden prvků, na kterých tento žánr staví.

Nízký počet postav mohla vyrovnat variabilita a unikátnost jednotlivých schopností a talentových stromů, jenže bohužel i zde lidé z Runic Games nepředvedli zrovna velkou kreativitu. Přitom současná MMORPG scéna nebo například DotA a její deriváty nabízí spoustu k inspiraci, navíc absence multiplayeru a tudíž odpadající nutnost pečlivého vyvažování jednotlivých postav vůči ostatním umožnovala jít dále než většina konkurence.

Hezké barvičky

Za grafické zpracování se Torchlight rozhodně stydět nemusí. I když se jedná o rok starou hru, tak grafikům se podařilo hru nadčasově stylizovat do komiksového hávu připomínajícího barevnější World of Warcraft. V podobně nevážném duchu se nesou i zvuky, hudba bývá často hodně na pozadí, ale občas příjemně překvapí a Matt Uelman, autor hudby k Diablům, v ní nezapřel svůj rukopis.

Při hraní na střední obtížnost může k ohrožení hráčova života dojít snad jen z nepozornosti

Co se ovšem vůbec nepovedlo je vyvážení obtížnosti. Hra nabízí celkem ctyři stupně, přičemž první dva (jednoduchá, normalní) nepředstavují žádnou výzvu a ani nenabízí moc zábavy. Při hraní na normalní stačí pár kouzel na vyčistění celé místnosti a k ohrožení hráčova života může dojít snad jen z nepozornosti. Vyšší jsou na tom podstatně lépe a pokud by to bylo málo, tak je tu i hardcore mod, kde každá smrt je definitivní. 

Torchlight je sympatický už jenom tím, že si na nic nehraje, nesnaží se skrýt svůj nízkoropočtový původ nebo maskovat zjevnou inspiraci Diablem. Navíc se dobře hraje, vypadá hezky a k tomu přidejte velice nízké hardwarové požadavky. Jedinými vadami na kráse jsou absence multiplayeru, nízký počet postav a z toho vyplívající nízká znovuhratelnost.