Alternativní světy počítačů: coby, kdyby?

Počítače, technologie a další vymoženosti. Všechno je spojené se vším a svět nestojí na místě. Pojďme přemítat.

Šedesátá léta byla pro techniku něco jako zlatý věk. Nechci říct, že dnes jsme usnuli na vavřínech, ale přeci jenom v té době to bylo trochu o něčem jiném. Věc se má totiž tak, že v šedesátkách, na doznívajícím technologickém boomu druhé světové, v období největšího ekonomického rozmachu Spojených Států a ve stínu stále více horké studené války, dokázali inženýři léta páně šedesát devět přivést na světlo boží dva patrně nejambicióznější projekty, jaké minulé století vůbec vidělo. Přistání na měsíci a ARPANET. Nyní, po půl století, když se ohlédneme, je zajímavé se zamyslet nad klasickou sci-fi otázkou „coby, kdyby“ a vyfabulovat alternativní scénář naší reality.

Postscriptum239.jpg

Počítačová technologie a letectví, potažmo kosmický program, jsou svázané ruku v ruce. Dalo by se říci, že jedno podmiňuje vývoj druhého. Ano, já vím, první počítače se používaly nikoliv pro letectví, ale v pozemních bojích druhé světové a první letadla taky vznikla spíše na papíře, než na monitoru. Jenže upřímně řečeno, na vypočítávání balistiky vám stačí jednoduchá mechanická kalkulačka Curta, nebo logaritmické pravítko a i to luštění šifer Enigma se dalo pořešit sálovým počítačem.

Postscriptum240.jpg

Letectví je ale od určité útrovně úplně jiná liga. Čím větší rychlost chcete s letadlem vyvinout, tím více se dostáváte do sporu s aerodynamikou a tím spíše potřebujete něco, co vám navrhne dokonalý tvar letounu a výkonnější motor. No a když už máte něco tak rychlého jako nadzvukový letoun, zjišťujete, že klasické ovládací prvky přestávají stačit a musíte posilovat bojové schopnosti pilota nadlidsky rychlými reflexy počítače.

Ten je sice v mnoha směrech úplně blbej, ale umí udržet těch několik tun nestabilního kovu ve vzduchu. Doba pokročila dokonce tak daleko, že poslední generace letounů je nestabilní úmyslně – zrychluje to manévrovatelnost. Jenže aby bylo možné nacpat počítač do letounu, ve kterém se každý gram počítá, potřebujete ho mít co nejmenší a co nejrychlejší. Kosmický program byl pro tento vývoj něco jako raketové palivo nalité do kovářské výhně. Staré postupy se přetavily v moderní technologie a z nich těžíme dodnes.

Postscriptum241.JPG

Ve stejném roce se několik vojenských a univerzitních sálových počítačů spojilo do jedné sítě za účelem vytvoření nezničitelné komunikační linky. Internet nemá centrum, které by se dalo případným jaderným útokem zničit a tak bylo zaručeno, že i kdyby polovina USA lehla popelem, stále budou obranyschopní.

Je zajímavé, že paranoia šedesátých let dala vzniknout dvěma tak skvělým projektům, ale je smutné, nebo možná spíše příznačné, že jen jeden z nich se dožil velikého rozkvětu. Přitom v té době, kdo by si pomyslel, že termín „domácí počítač“ je to, co bude mít reálnou naději na uskutečnění. Vždyť počítače jsou tak veliké a tak náročné na obsluhu, že si je nikdo nemůže dovolit – kdežto raketu všichni viděli v televizi a lidi se na Měsíc přece dostali ne? Takže hurá na Mars!

Postscriptum242.jpg

Podle mne jedním z nejhlavnějších důvodů, proč žijeme v době internetu a nikoliv orbitálních habitatů a letů na nejbližší planety, jsou Rusové. Studená válka, závody ve zbrojení, paranoia z technologického a vojenského náskoku Sovětského Svazu byla v USA tak veliká, že celý národ, vláda i jednotlivci vkládali do technologického výzkumu neuvěřitelné množství zdrojů. To se někde muselo projevit a výsledkem tohoto strachu byla jednak obranná strategie ARPANET a pak v zásadě útočná strategie „dobudeme vesmír dřív, než ho obsadí komouši“.

Jenže v Rusku nebyla technologie, její výzkum a rozvoj, potažmo invence odměňována, spíše trestána a i samotní největší vědci, kteří dodávali zbrojnímu úsilí SSSR to nejlepší a v zásadě i nejgeniálnější co šlo, si nemohli být jisti skoro ničím, protože i drobný zádrhel byl smrtící. Mávnutím kouzelného proutku se mohli znelíbit politbyru a skončili na Sibiři v gulagu (což se mnohým doopravdy stalo). To plus Stalinova nechuť ke kybernetice a podobným „pavědám“, jak on sám prohlásil, rozhodně nepomáhala.

Postscriptum243.jpg

Výsledek? Srovnatelná technologická úroveň s prohnilým kapitalistickým západem se dala udržovat jen do určitého bodu. Pak začaly docházet zdroje, mozky, know-how. Jemná mechanika, přesné dílenské zpracování, výpočetní technologie, speciální materiály – buď se muselo bastlit a různě pomocí fíglů obcházet nedostatky, nebo krást na západě. Zcela jasným příznakem, že něco v Sovětském přístupu je špatně, pak byla neschopnost dokončit raketu, která by byla schopná vynést modul s člověkem na Měsíc.

Postscriptum244.jpg

V tomto okamžiku se i zlomil přístup a podpora obyvatelstva k lunárnímu projektu na západě. Ivani nebyli schopni adekvátně odpovědět, závody o dobývání vesmíru se zpomalily a nakonec vlastně i zastavily, protože diváci neměli v televizi patřičné drama. Poslední lety k Měsíci vlastně už docela nudily (až tedy na ten s číslem 13, jež po mnoha letech přinesl fakt pěknou podívanou v kině a bylo z něj hned několik Oscarů).

Kosmický program sám o sobě fungoval a funguje dodnes, ale už to opravdu nemá tu šťávu. Kennedy měl svůj velký sen a Amerika ho do deseti let splnila. Člověk by čekal, že to bude něco jako odrazový můstek, ale místo toho celý rozruch utichl a NASA měla od té doby stále větší problémy s financováním.

Postscriptum245.jpg

Takže dobývání kosmu je pasé a Washington ušetřil miliardy tím, že NE-posílá rakety na Měsíc. ARPANET tou dobou ale začínal žít vlastním životem, protože do sítě se začaly přidávat další a další počítače tak, jak si je jednotlivá pracoviště kupovala. Počítače se každým rokem totiž stávaly levnější a výkonnější (Moorův zákon), takže si je mohla dovolit kdejaká univerzita a posléze i škola, nebo vědecké pracoviště.

Nastartovaná miniaturizace, plod leteckého a kosmického vývoje, pak posléze přinesla opravdické domácí počítače a to, co bylo kdysi sci-fi, se stalo realitou. Sice ne tak, jak si to lidé představovali v první polovině století (autonomní inteligentní roboti), ale už i to něco znamenalo. No a pak přišly osmdesátky - devadesátky, vytáčené připojení, broadband, 3G a vlastně celý ten cirkus, ve kterém se brodíme až dodnes.

Postscriptum246.jpg

Jak by ale vypadal svět, kdyby se Rusům povedlo udržet krok v kosmickém závodě? Stranou dejme ten fakt, že díky orientaci na těžký průmysl na to asi nikdy ani neměli a nebýt vykrádání západu, nedostali by MIR na oběžnou dráhu. Pokud by se SSSR dostalo na Měsíc, bylo by to pro západ další motivací pro pokračování v investicích do raketového programu. Nikdo by asi nebyl tak naivní a nevěřil by, že vesmír je nevojenský mírový prostor. První vojenská báze na našem satelitu by asi na sebe nenechala čekat a věřte, že to bylo (je) technicky možné.

Řekněme, že by nedošlo k žádné pitomé náhodě a ani jedna strana by nezačala na tu druhou střílet. Zkrátka studená válka by zůstala studená. Posilování přítomnosti lidí ve vesmíru by asi byla nevyhnutelná, protože jde o strategický prostor, který si ani jedna strana nemůže nechat ujít.

Postscriptum247.jpg

To ovšem znamená nezanedbatelný nápor na zdroje. Nejde jen o peníze – ty se generují z lidí, ale hlavně o vzácné kovy a minerály a ty tam venku jsou. Existuje spousta videoher, ve kterých lidstvo expanduje na asteroidy, komety a další tělesa naší soustavy hlavně kvůli těžbě. Pokud si odmyslíme problém se vzdáleností (a tedy i časem) a nutností rafinovat materiál pokud možno rovnou na místě, je těžba ve vesmíru vlastně docela levná.

Potřeba vytvořit dopravní prostředky, které by umožnily pohyb po soustavě ve snesitelné rychlosti je pak logickým vývodem celého problému a snad by i byl vyřešen, protože nutnost je velikým motivátorem. Dnes takovou nutnost nepociťujeme a proto máme tak akorát satelity a jednu stanici na oběžné dráze.

Postscriptum248.jpg

Mikropočítače by samozřejmě z této nutnosti těžily také a staly by se menší, výkonnější, praktičtější. Jenže – hráli bychom na nich hry stejně jako dnes? Do jisté míry jistě, protože lidé jsou hraví tvorové, ale energie představivosti, kterou neschopnost Sovětského Svazu odklonila do civilní sféry, by zůstala zaměřená ven, do vesmíru, na velké projekty.

Nejsem si jist, jestli by se někdo vůbec obtěžoval uživatelským prostředím, kvalitní 3D grafikou, nebo nedej bože konzolemi, když by bylo zapotřebí spíše něčeho praktického. Jinými slovy, v takové realitě by měly počítače rozhodně výkonnější procesor, než-li grafiku a spíš bychom se dočkali velkých mainframů ve stylu filmu Vetřelec, než-li dnešních tabletů či notebooků.

Postscriptum249.JPG,

Nepopírám, že jde o jednu velkou spekulaci. Přesto mám takový dojem, že kdyby pozornost obyvatelstva západu zůstala upřená na takovéto velké cíle, nezbylo by jí dost na vnitřní prokrastinaci času většiny obyvatelstva, která nám přinesla tak masové popularity hraní a internetu obecně.

Chtělo by to nějaké magické okno, jež by bylo schopné ukázat jiné alternativní vesmíry. Světy, ve kterých se v klíčových okamžicích něco událo jinak a jestli by byl takový svět více méně stejný z důvodu pružnosti dějin, nebo by se spustila celá série příčin a následků. Tak jako tak, je dost dobře možné, že za hraní a internet jak ho známe dnes doopravdy můžou Rusové. I když jen nevědomky.

Diskuze (6) Další článek: Sledujte Doupě a vyhrajte: Soutěž o nabušený herní počítač!

Témata článku: , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , ,