Castlevania se vrací na handheldy, ovšem na svědomí ji nemají Japonci. A podle toho to vypadá.
Mirror of Fate vytvořil španělský tým MercurySteam, který stojí i za povedeným rebootem Castlevania: Lords of Shadow. Tím jsem vám chtěl v úvodu naznačit, že od nového handheldového dílu nesmíte čekat to, co od trojice skvělých her pro Nintendo DS (a ještě bych měl přidat Symphony of the Night a Aria of Sorrow).
Mirror of Fate představuje spíš takový hybrid lineárního Lords of Shadow a otevřené hratelnosti japonských 2D dílů. Stále dostanete rozlehlý hrad k prozkoumání, stále tu jsou pomůcky nezbytné pro překonávání nástrah.
Cíl vašeho snažení je však vždy výrazně značený na mapě a hustý systém checkpointů redukuje tu skvělou výzvu (a občas i frustraci) předchozích dílů. Přesto by byla chyba hru zatracovat, protože to hlavní ji nechybí: skvělá atmosféra a zábavnost.
Sága rodu Belmontů
Děj nového dílu navazuje na události Lords of Shadow. Gabriel Belmont se tu sice mihne, ale jeviště patří jiným postavám – jeho synovi Trevorovi, vnukovi Simonovi a tajemnému Alucardovi.
Mirror of Fate představuje spíš takový hybrid lineárního Lords of Shadow a otevřené hratelnosti japonských dílů
Každé z postav patří vlastní akt, ve kterém mají svoje cíle a prozkoumávají vždy trochu jinou část hradu. Celek dává dohromady sice hodně předvídatelnou, ale v rámci série uspokojivou dějovou linku, která je vyprávěna stylovými kreslenými animacemi.
Příběh však není to, proč je série Castlevania tolik oblíbená. Vždy šlo spíš o prozkoumávání lokací a hledání skrytých bonusů, plošinkové pasáže, řešení hádanek, sbírání zkušeností a hlavně zpráskání příšer bičem na jednu hromadu. Všeho tu v rámci zhruba 10 hodin dlouhé kampaně (záleží na vaší touze prozkoumat každý kout) dostanete spoustu.
Děsivě nádherný hrad
Dalo se očekávat, že díl pro 3DS rezignuje na ručně kreslenou 2D grafiku a přejde do 3D. Není to tak úplně pravda, protože tvůrci vsadili na 2,5D – prostředí i postavy jsou 3D modely, ovšem pohybovat se lze jen klasicky ve dvou osách.
Různé nájezdy kamerou a podobné triky dodávají hře prostoru a podle mého je Mirror of Fate jednou z nejkrásnějších her na 3DS. Zvlášť na 3DS XL prostorový efekt skvěle vynikne a co chvíli jen uznale pokývnete hlavou. Scény, kdy běžíte po kamenném mostě a najednou se začne kamera stáčet a oddalovat, aby ukázala gigantická vrata hradu, se jen tak nezapomínají.
Tvůrci mají skvěle nastudovanou i atmosféru japonských dílů a míchají ponuré lokace (potemnělé sály hradu s rozbitým nábytkem, vysoké věže, zatopené doly v podzemí…) s lehce bizarními (ujetý divadelní sál, vraždící kolotoč, nezbytná mechanická věž) do jednoho skvěle působícího celku. I když se na některá místa budete vracet, nikdy se vám nezprotiví a tvůrci navíc dokážou hru zpestřit nějakým novým nápadem (třeba útěk před obřím padajícím zvonem).
Švih a prásk
Pestrost hře dodává i fakt, že každá z hratelných postav umí trochu jiné triky. Jasně, v základu se každý z bijců upírů ohání bičem, nicméně se liší sekundární zbraně a schopnosti.
Simon například postupně získá dva duchy – jeden dokáže odrážet rány, druhý útočí. Toho využijete jak v boji, tak při překonávání překážek. Alucard se umí změnit v silného vlka schopného ničit určité dveře a Trevor vrací mechaniku uzdravovací a útočné aury z Lords of Shadow. Hratelnost se tak postupem hry příjemně mění a dokáže udržet u displeje handheldu.
Aby mohla obtížnost lineárně růst, tak jsou úrovně, odemknutá komba, zdraví a magie sdílené, takže nemusíte v každém aktu začínat úplně od nuly. Stejně tak sdílené jsou některé schopnosti – například Simon se půlku prvního aktu nedokáže přitahovat bičem k objektům, nicméně Alucard a Trevor to v následujících aktech umí od počátku. Možná to není moc logické, ale v rámci hry je to rozhodně vítaný krok.
Hra pro každého
Největší chyba Mirror of Fate je v tom, že se snaží zavděčit každému. Ostatně jsem to naznačil už na začátku. Mapa je jako celek rozlehlá, ale akty ji fragmentují na menší kusy a výrazná červená tečka na mapě vám vždy ukazuje, kam jít. Což je fajn pro začátečníky, avšak pokud půjdou jen lineárně vpřed a nebudou hledat bonusové bedny zvyšující zdraví a manu, dostanou pořádně naklepáno od příšer.
Tvůrci se totiž rozhodli nechat tradiční vysokou obtížnost soubojů, ale zase ji srážejí checkpointy, které jsou na začátku prakticky každé místnosti a souboje s bossy rozdělují na tři části. Časté umírání i za cenu minimální ztráty postupu může být pro nováčky frustrující, fanouškům zase checkopinty seberou tu klasickou radost z pokoření výzvy.
- Skvělá atmosféra
- Pestrá hratelnost
- Krásná grafika
- 3 různe postavy
- Předvídatelný příběh
- Moc checkpointů
- Nížší důraz na prozkoumávání hradu
Prostě, zatímco na dohrání DS dílů jsem náležitě pyšný (i když handheld málem párkrát letěl proti zdi), po pokoření Mirror of Fate jsem si jen pomyslel: „hezká a zábavná hra, ale na nejlepší díly to nemá.“ Což je i můj verdikt.
