Cities in Motion – ochočte si jízdní řád (recenze)

Při oznámení hry, v níž budu moci stavět městské metro, tramvaje, autobusy, lodě a dokonce i helikoptéry, jsem skákal snad metr do vzduchu a hned si titul v redakci zamluvil. Cities in Motion znělo hravě, originálně a na screenshotech vypadalo opravdu nádherně. Moje nadšení však pramenilo hlavně z očekávání, že půjde o graficky přeleštěný Traffic Giant – dopravní simulátor stejného typu, který jsem si kdysi zamiloval.

Když jsem dělal v Cities in Motion první krůčky, připadal jsem si jako ryba ve vodě: lidé chtěli odvézt do práce, za zábavou či za službami, přičemž jednotlivé destinace se ideálně nacházely přesně na opačném konci města. Jako protřelý stratég jsem se však nedal vystrašit a vrhnul do plánování složité dopravní sítě, rozehrál koncert rukou, precizní krok stíhal ještě geniálnější tah… a najednou jsem zbankrotoval. Pomyslel jsem si, že mé schopnosti asi od dob hraní Traffic Giantu lehce zrezivěly, a tak jsem projel tutoriál, zkusil pohodový sandbox v moderní době a znovu se vydal do nevděčného Berlína roku 1920.

Nebudu vás dlouho napínat: opět jsem pohořel. V první chvíli jsem nechápal, v druhé se vztekal, při třetím pokusu jsem zkoušel začít úplně jinak, počtvrté jsem si vyzkoušel kombinaci těch nejpokročilejších postupů a konečně svou firmu udržel v černých číslech. Hurá, chtělo by se vykřiknout, jenže k jásání jsem měl tou dobou daleko. Odhalil jsem sice velkou většinu problémů, ale naprosto realisticky rovněž zkonstatoval, že s nimi v současné formě a situaci ani nehnu.

Špatně promazaný stroj

Cities in Motion vám totiž zcela nepochopitelně hází největší klacky pod nohy právě na začátku hry, v dřevních dobách dopravy (přičemž nechápu, proč hra nezačíná od konce a nevypráví „příběh“ retrospektivně…) Tramvaje i autobusy mají zdaleka nejmenší kapacitu (uznávám, tento problém lehce napravuje první DLC), metro je pro rozjíždějící se podnik hodně drahý špás a samotní starostové světových metropolí vám nedají nic zadarmo a pořád po vás něco chtějí. Navíc se město s přibývajícím časem až nechutně ucpává, a pokud chcete aspoň občas dovést své zákazníky včas, nezbývá vám nic jiného, než vyhnout se hlavním tahům a vést trasy linek skrz periferie.

Cities in Motion vám totiž zcela nepochopitelně hází největší klacky pod nohy právě na začátku hry

Ano, po nějaké době hraní přijdete na to, že s autobusy se dá vydělat jen extrémně špatně a za extrémně neodhadnutelných okolností (doteď si nedovedu vysvětlit, proč se mi najednou na zastávce objevilo 50 čekajících, po jejichž odbavení najednou přestali další pasažéři proudit.), že dopravní zácpy sice máte odstranit, ale nikdo vám to v nejmenším neusnadní, že starostové sice slibují odměny za úkoly, ale ty se ani v nejmenším nevyrovnají nákladům na jejich splnění...

Když zkusíte rozjet město podesáté, budete asi skřípat zuby (méně vytrvalí jedinci dásněmi), budete naprosto kašlat na jakékoliv úkoly od starostů, budete se snažit postavit jen při předchozích hraních výdělečné linky, které jsou výdělečné jen podle zcela záhadného klíče... A nakonec místo autobusů přejdete výhradně na tramvaje, protože žádná jiná doprava se snad ani nevyplatí.

Uhni s tím žebřiňákem!

I přes všechny zásahy do samotné sítě linek však nemůžete zaručit, že se vám vaše impérium nesesype jako domeček z karet. Stačí totiž jedna menší zácpa, do níž se zamotají i vaše dopravní prostředky, a můžete se jít klouzat. Díky zpoždění se vám totiž na zastávkách nashromáždí takový dav, že jej žádný autobus neodveze a navíc tam ani žádný dlouho nepřijede – není totiž kudy, protože rodinní příslušníci lidí uvízlých na vašich zastávkách začnou jezdit auty a celé místo zarvou ještě víc.

Hra vám navíc zcela nepochopitelně neumožní dosadit posilu/náhradu na konkrétní stanici, ale rozhodí je po celé dráze linky podle nějakého záhadného algoritmu, který by měl prezentovat co nejideálnější průjezdnost. Jenže vysvětlete počítači, že zrovna na téhle lince potřebujete jednou za čas přidat na jednu stanici dvě tramvaje, protože normální provoz nestihne odbavit cca jednoho zákazníka za pět minut (čímž pádem se logicky stálá nová šalinka nevyplatí.) Bože, tohle uměl deset let starý Traffic Giant, proč to neumí moderní Cities in Motion?!

Jedním z nejvíce iritujících faktorů hry se pro mě však už od začátku stal téměř nesmyslný mikromanagement, který mi ukládal sledovat vývoj cen pohonných hmot, akcií a energie. Podle nich jsem totiž musel neustále měnit cenu lístků, výplatu čtyřem druhům zaměstnanců a do toho všeho ještě hlídat, jestli nemám jeden autobus ztrátový, protože z toho by byla panečku tragédie.

S mikromanagementem do pekel

Skutečně nechápu, proč si třeba na hlídání burzy a měnění cen i výplat nemůžu nastavit automat („měň podle vývoje tak, abych měl lístek vždy o 0.20 Eura dražší, než je ideální cena“ a „Dávej zaměstnancům tak, aby se měli co nejtěsněji sluníčkově.“) Ve chvíli, kdy si chci hrát s městskou hromadnou dopravou, totiž doopravdy nechci řešit, kolik konkrétně dám údržbáři v depu.

Ve chvíli, kdy si chci hrát s městskou hromadnou dopravou, totiž doopravdy nechci řešit, kolik konkrétně dám údržbáři v depu

Cities in Motion se na začátku tváří hodně slibně, ale na pohled druhý jde o titul možná až příliš drsný a neodpouštějící sebemenší chybičku. Ano, obtížnost se sice postupem času snižuje (jsem jediný, komu to přijde ironické?) a nakonec se u hry můžete i docela příjemně pobavit, ale přílišný makromanagement v ní pořád zůstává, stejně jako ve mě přetrval pocit, že jde jen o horší verzi geniálního Traffic Giant.

Pokud však Cities in Motion úspěšně dohrajete aspoň na střední obtížnost, můžete se bez legrace ucházet o post ředitele místního dopravního podniku – zkušenosti totiž na managování reálné sítě linek mít budete. A pokud to zvládnete bez dotací od města, asi vám přijdou tamní starostové líbat nohy: v Cities in Motion totiž zjistíte, proč na každý lístek doplácí město 2x tolik, než je jeho cena.