Za pouhé dva dny vychází toužebně očekávané Diablo III. Ideální doba krátce vzpomenout na hru, která legendu odstartovala.
Rok 1996 byl vskutku plodný na herní legendy. Fandové stříleček se bavili u hlášky cedícího Duke Nukema 3D nebo žasli nad plně 3D grafikou prvního Quakea. Majitelé Game Boyů poprvé zjistili, že je musí chytit všechny, protože se objevili Pokémoni Red a Green. Lara Croft vykradla první chrámy v Tomb Raiderovi a zombie požíraly členy STARS týmu v Resident Evil. Na své si přišli i fandové RPG díky dvojici her, které snad ani nemohly být rozdílnější. The Elder Scrolls II: Dagerfall nabídl poctivé RPG s gigantickým světem, tunou různých statistik, herních povolání, questů (a po hříchu i bugů – v první verzi jste se mohli dostat do fáze, kdy hra nešla dohrát) a tak dále.
Diablo šlo na věc s mottem „na velikosti nezáleží“. K čemu rozlehlý svět s rozlohou 487,000 kilometrů čtverečních, když stačí jedna malá vesnička a pod ní 16 rozlehlých pater plných pekelných zrůd? Herní povolání? Postačí tři: bojovník, zlodějka a mág.
Hra si díky silné atmosféře, intuitivní hratelnosti a ďábelské návykovosti získala zástupy věrných fanoušků
A když už jsme u toho, víc vlastností než síla, obratnost, magie a vitalita je zbytečný luxus. 
Pravda, fandové hardcore RPG se na clickfest Od Blizzardu kvůli velkým zjednodušením možná dívali skrz prsty, ale hra si díky silné atmosféře, intuitivní hratelnosti a ďábelské návykovosti získala zástupy věrných fanoušků. Mimochodem, od svého vydání do konce srpna 2001 se prodalo celosvětově 2,5 milionu kopií – v dnešní době to AAA hře nemusí stačit na zaplacení vývoje, až tak se herní průmysl posunul.
Jádrem hry byla jednoduchost. Žádné zbytečné roztahané uvádění do děje, výtečné intro kašlalo na nějaké vyprávění. Video se spoustou depresivních scén jako je pohled na zničenou vesnici, oběšence kývající se ve větru či vrány hodující na mrtvolách vzbudilo správně pochmurnou náladu strachu a zmaru, které jste se do konce hry nezbavili. Ostatně, připomeňte si úvodní animaci sami:
Výběr hrdiny před vás postavil jen dvě prostá rozhodnutí: které ze tří povolání si vyberete a jaké dáte své postavě jméno. Pak už jste se se svým hrdinou ocitli v malé vesničce jménem Tristram a snažili se zjistit, o co tady vlastně jde. Pár posledních zoufalců, kteří ještě neopustili své domovy, vás vybavilo několika úvodními drby a nasměrovalo do kobek pod nedalekým kostelem, kde byl úkol prostý – probít se přes pekelníky do stále nižších a nižších pater. Zábava to byla nesmírná hned z několika důvodů.
V první řadě samotné mlácení potvor představovalo čirou slast, i když šlo prakticky jen o nekonečné klikání levým a pravým tlačítkem. Ano, nezapomínam na to, že myšítko šlo pro pohyb i držet. Prakticky nonstop jste se dočkávali nějaké odměny, ať už v podobě hromádky zlaťáků, nového kousku vybavení, lektvaru, svitku či nezbytné porce zkušeností.
Samotné mlácení potvor představovalo čirou slast, i když šlo prakticky jen o nekonečné klikání levým a pravým tlačítkem
Po skoku na novou úroveň jste obdržených pár bodíků rozdali do vlastností podle uvážení a mohlo se pokračovat. Přidejte si pravidelné návraty do Tristramu kvůli prodeji a nákupu nového vybavení, opravě zbraní a zbroje, nabití kouzelných holí atd. a máte jádro hry. Prosté, snadno pochopitelné, okamžitě zábavné.
I když k rozsekání pána pekel jste se dostali už po pár hodinách, díky náhodnému generování map a náhodnému zadávání questů nabízela hra prakticky nekonečnou znovuhratelnost. A to pochopitelně nemluvím o multiplayeru pro čtyři hráče, kde jste mohli čistit kobky od pekelníků i od ostatních hráčů. Pravda, zábavu trochu kazila snadná možnosti cheatování, jako je profláklý trik s kopírováním předmětů. I tak jsme si užili nekonečné hodiny pekelné řežby, která nás uchvátila ve své době nádhernou izometrickou SVGA grafikou a skvělým hudebním doprovodem. Na ústřední kytarovou melodii v Tristramu se nedá zapomenout. Vlastně, na celý první díl se nedá zapomenout a hra po právu sbírala vysoká hodnocení a stala se vzorem pro celou další řádku akčních RPG, kterým se dodnes neřekne jinak než „diablovka“.
Poznámka: Diablo se dočkalo i datadisku Hellfire (nedělal na něm Blizzard) a verze pro konzoli Playstation. Nicméně majitele herní škatule od Sony moc nepotěšilo, že uložená pozice zabírala velkou část paměťové karty.
