Half–Life – vzkříšení legendy

Multiplayer: ano, 1 – 2 hráči
Paměťová karta: minimálně 500 kB
Analogové ovládání: pouze páčky
Vibrace: ano
Podporuje: USB myš a klávesnici
Výrobce: Valve, Gearbox
Vydavatel: Sierra

HALF – LIFE

Že jde o skutečnou živoucí (a jak!) legendu, moderní klasiku, vzor a jednu z nejlepších 3D akcí všech dob, o tom nemůže být ani pochyb. Znám jedinou 3D akční hru, která si vydobyla stejný úspěch, a tou je Doom. Tyhle dvě hry mají společnou dokonale vyváženou a zpracovanou akci, zasazenou do extrémně promyšleného prostředí, ve kterém je radost se pohybovat. Obě hry také nabízí mnoho míst, ve kterých využijete mozek, nejen své reflexy (i když není to Metal Gear Solid 2, který lze dohrát bez usmrcení jediného nepřátelského vojáka). Half – Life ale navíc dostal do vínku příběh, vyprávěny v engine hry, což bylo vzhledem k datu jeho zrození celkem logické. Revoluční však bylo, že tento příběh není vyprávěn nehratelnými animacemi, ale předpřipravenými scénami, které se „naživo“ (někdo by možná řekl real-time) odehrávají před vašima očima ve světě, kterým se pohybujete. Tyto scény, jako ostatně celý Half – Life jsou navíc napsány s bravurní přirozeností, dokonale vykrádajíce několik klasických akčních příběhů z moderní doby a kombinujíce tak dohromady to nejlepší v dějinách žánru. Jestliže jste zatvrzelí konzolisté, pak se možná s touto hrou setkáte poprvé. Pochybuji, že byste nevěděli, o co v ní jde, ale čistě pro jistotu zopakuji to, co před třemi roky psaly všechny herní magazíny na světě, přidávajíce k tomu několik citoslovcí na řádek. Vaše role je George Freeman, vládní úředník, zaměstnaný jako pomocná síla v laboratoři tajného vojenského komplexu Black Mesa, ztraceného hluboko pod zemí v amerických horách. Zde se odehrávají experimenty se všemi těmi utajenými mimozemskými artefakty. Hra sleduje začátek normálního dne v útrobách obrovské základny (snad se mnou budete souhlasit, že větší komplex budov, než Black Mesa, nebyl nikdy pro žádnou hru vytvořen). Během testování jednoho nestabilního vzorku se otevře trhlina, kterou do našeho světa začnou proudit mimozemské formy života, nejprve ty nižší, neorganizované a posléze regulérní vojenská invaze. Vláda pošle armá0du, nicméně ta má za úkol spolu s mimozemšťany zlikvidovat i všechny lidské svědky incidentu. Peklo pro všechny zúčastněné budiž rájem pro milovníky akce. Na verzi pro konzole jsme čekali skutečně velmi dlouho. Nejprve měla být vytvořena pro umírající, nicméně silně kultovní a oblíbenou platformu společnosti Sega, nazvanou DreamCast. Bohužel zájem o tuto platformu klesl na takovou úroveň, že se tým zodpovědný za konverzi (Gearbox, autoři oficiálního datadisku k PC verzi hry) rozhodl skončit práce na DC konverzi a obrátil svůj zájem směrem k nejrozšířenější konzolové platformě současnosti, kterou je PlayStation 2. Mluvilo se o dokonalém přepracování ovládání (hra vyžaduje totální orientaci ve velmi detailním světě, což je pro ovladač téměř nesplnitelné – bylo jisté, že bude muset přijít na svět nějaká automatická naváděcí finta), několikanásobně zvýšeném počtu polygonů (což rozhodně neměl být problém vzhledem ke stáří hry a mládí PS2), možnosti hrát za mimozemského vetřelce, nových zbraních a také jsme se měli těšit na všechny oficiální přídavky ke hře (datadisky Opposing Force a Blue Shift), včetně jednoho nového, unikátního. DVD s hrou mělo obsahovat také výběr nejlepších utilit a úrovní, vytvořených pro multiplayer hry. A tak jsme se těšili a těšili a těšili. Určitě je velmi potěšitelné najít ve hře čtyřnásobný počet polygonů, nicméně Half – Life vypadal dobře i bez něj a pokud je právě tohle příčina občasného (ale když už nastane, stojí za to – nejhorší je souboj s předposledním pavoukoidním bossem) zpomalování a cukání, které jsem ve hře zaznamenal, pak vizuální pozlátko rozhodně nestálo za to. Vzhledem k nekompromisně kladným recenzím mám sto chutí nechat si poslat americkou verzi hry, protože to vypadá, že cukání je výsadou evropské verze. Ať tak či onak, i když z nějakých deseti hodin hry cukání zabírá nějakých pět minut (rozděleno do vteřinových „překvapení“ během hry a minutovou pasáž v hnízdě zmíněného bosse), je to ostuda. Možná jsem přecitlivělý, protože devětadevadesát procent hry je animace plynulá a rychlá, až bych skoro věřil těm oficiálním 60 obrazům za vteřinu, jenže ono cukání tam a je a někdy dá o sobě vědět takovým způsobem, že máte chuť hodit PS2 do koše a jít si koupit za polovinu ceny repasované PC, staré několik let.Ostatní mi už připadá jako zcela „záměrný“ útok na pověst Half – Life a PS2, jelikož hra nakonec vyšla na CD místo DVD a nenabízí ani jeden (!) ze slibovaných oficiálních PC datadisků, natož aby tu byla nějaká zajímavá kolekce multiplayerových map. Ve dvou hráčích (hra nepodporuje Multitap – asi je tam moc polygonů) si můžete vybrat z pouhých deseti map, celkem malých a průměrných. Také můžete hrát Decoy, novou epizodu vytvořenou exkluzivně pro PS2 (obsahující směšně krátkých deset misí bez možností uložit pozici), která využívá spolupráce dvou hráčů (nemohou se navzájem zranit a musí obsluhovat společně stroje pro dva apod.), přičemž v jednom se mezi těmito postavami přepínáte. Jenže hra více hráčů (oba módy) neobsahuje viditelnou zbraň (!) a tak hezky jako v pravěku koukáte na svět skrz nesmyslný křížek, do jehož středu „neznámo odkud“ létají vaše výstřely. Neviditelnou zbraň jsem naposledy viděl v 3D akci na 16-ti bitové konzoli před nějakými deseti lety a dál tuhle záležitost nemám sílu komentovat.

Světlé stránky hry	Temné stránky hry
vynikající příběh, stavba úrovní, design akce v rámci možností povedené ovládání dlouhý singleplayer	občasné cuknutí nebo zpomalení absence datadisků neviditelná zbraň v multiplayeru

Pokud jde o to ovládání, prošel jsem hru s ovladačem (krušný život recenzenta) a ke konci jsem ocenil jednu signifikantní výhodu takového sebetrýznění: automatické zaměřování na nejbližšího nepřítele velmi usnadní tužší akční pasáže, kde se nestíháte zároveň krýt a mířit. Jinak je samozřejmé, že klasická kombinace klávesnice a myš (kterou PS2 Half – Life překvapivě podporuje) je bez problémů.V krátkém odstavečku bych si také rád postěžoval na (ne)naplnění slibu přidat nové zbraně. Najdete zde nový druh samopalu (slovy jeden), jenže slouží jako náhrada za ten klasický z PC verze (na který jsem si tak zvykl). Celkově mi úprava zbraní a jejich zvuků přijde odbytá.Posledním (ne)naplněným slibem je možnost hrát za vetřelce. Na první pohled efektní zpracování jeho pařátů trochu kazí HUD okopírovaný sprostě ze hry Aliens vs Predator (jenže bez toho geniálního zkreslování perspektivy) a na druhý pohled zjistíte, že můžete útočit pouze pařáty a blesky, takže nic moc zábava. Pobavil mne pokus o efektní zkreslování lidské řeči v uších vetřelce, který je značně neprozkoušený – někteří lidé mluví normálně, jiné slyšíte v oné zkreslené verzi. Mám pocit, že hru za vetřelce programátoři „spíchli“ v polední pauze (hodně krátké).

Navzdory tomu, co provedli PS2 verzi autoři konverze (i přes svoje velkolepé sliby a moře času, které si jejich práce vyžádala – taky určitě dostali pořádně zaplaceno za všechny ty roky dřiny) s posvátnou modlou jménem Half – Life, jde stále o nejlepší 3D akci, jakou můžete hrát. Pokud jste skutečně Half – Life neprošli a nemáte přístup k PC, pak by byla velká škoda nechat si jeho PS2 verzi uniknout. Nicméně jestliže vám na platformě zas tak nezáleží (jako mě), pak hrajte Half – Life na PC. Originál byl, je a zřejmě zůstane nejlepší.

	Grafika: 7/10
	Zvuky: 7/10
	Hudba: 5/10
	Hratelnost: 10/10
Vynikající hra, která přinesla mnohem méně než jsme čekali, později než bychom si přáli a v rozporuplné podobě. Přesto zůstala povinností pro všechny, kdo se s ní ještě neměli tu čest setkat.
Celkové hodnocení: 8/10