Celý článek mně tak trochu připadá jako kouzlo nechtěného, resp. nezamýšleného. Nějakou "lidovou filozofii" a myšlenku může každý najít skoro ve všem, když ji tam bude chtít najít. Proč ne. Ale filozofie bych tomu neříkal. Taky je otázka, zda autor článku nezaměňuje filozofii s nějakým myšlenkovým podtextem, který většina her samozřejmě nemá a nebo ho jen manýristicky předstírá nebo ho má, ale je poněkud banální (dobro vítězí na zlem).
Setkal jsem se i s názorem, že série Dark Souls je hluboce filozofická. Nezlobte se, ale tenhle pohled mně osobně přijde směšný - leč s útrpným úsměvem jej pochopím ho od člověka (hráče), který ví a má načteno o filozofii tolik, co si najde na wiki.
Kromě "Papers, please" (což je ovšem "indie" jako víno) z mého pohledu naprostá většina (nejen) v článku zmíněných AAA titulů má jediný smysl: pobavit a vydělat peníze pro zejména distributorům/investorům. Pokud něco chci prodat co největšímu počtu zákazníků, musím se orientovat na ty průměrné nebo kolem průměru oscilující, těch je totiž nejvíc. A to nejsou ani filozofové, ani intelektuálové. To jsou hráči, co chtějí vypnout a bavit se. Ostatně skoro stejně to platí ve filmu, v literatuře, bohužel i na divadle...
Pokud mně nějaké hry připadaly aspoň trochu "filozofické", řadil bych sem tituly jako např. The Path, The Talos Principle, The Witness, váhám u Dear Esther... Jako tituly se silným podtextem (ale ne nutně přímo filozofické) bych neváhal označit třeba Stanleyho Parabla či Dr. Langeskova za geniální dekompozici her jako média či The Beginner's Guide za dekompozici samotné tvorby her.
PS: pro škarohlídy, kteří mě označí za hipstera: nikdy jsem se k žádné subkultuře nehlásil a proti mainstreamu jsem se sám od sebe začal vymezovat už v době, kdy slovo "hipster" ještě dávno neexistovalo a mainstreamu se říkalo normálně česky střední nebo hlavní proud, popř. hanlivě masovka...