Moderní herní trh není ani tak o kvalitním hraní jako spíše o kvalitním lhaní. Jak poznat, zda si vydavatelé nevymýšlí?
Jedním z největším problémů, před kterými hráči dnes a denně stojí, zní: jak poznat, zda-li hra, která ještě nevyšla, je či není dobrá? Co si budeme povídat, nikdo z nás není věštec a vědět předem, jestli se vyplatí dát litr za novinku, by bylo hrozně fajn. Jenže jak to zjistit, když nám všichni PR manageři lžou?
Nebudeme chodit kolem horké kaše a rovnou si přiznejme, že takové rozhodování se mnohdy podobá spíše loterii nebo slepé víře, než-li nějakému racionálnímu procesu. Prostě nemáme dostatek údajů, jednáme impulzivně či prostě věříme, že tentokrát to ti borci nepohnojí. Takže si to rozebereme.
Nedostatek údajů pochází ze dvou zdrojů. Jednak člověk opravdu nemá čas uhlídat všechno, protože se toho každou chvíli vydává neuvěřitelné množství a člověk má jen jedny oči a uši. A pak tu také je záměrné zamlčování ze strany vydavatele. To, že my lidi máme jen omezené kapacity pro vnímání informací, je logické, a aby se dalo všechno důležité podchytit (přičemž je na zváženou, co je a co není důležitá informace), musel by jeden sedět celý den na herních webech a filtrovat jako divý, plus mít interní zdroje.
Pro většinu z nás to je fyzicky nemožné, a tak se specializujeme a ignorujeme celé oblasti videoherního světa, abychom měli vůbec šanci pobrat to, co nás zajímá. Já například skoro kompletně filtruji sportovní hry, o PC indie se zajímám jen okrajově a například progaming se ani nesnažím registrovat. Úmyslně si zužujeme pole vidění a tím se potencionálně odřezáváme od zajímavých a relevantních informací, ale ono to asi jinak ani nejde.
Horší ovšem je, když ze strany vydavatelů dochází k úmyslnému mlžení, zamlčování a dezinformaci. Ano, říká se tomu marketing a jeho prvotním účelem je vytvoření co nejpříznivějšího obrázku produktu, takže si jej pak jde vesele koupit o to více lidí, ale v jistém okamžiku může takové mlžení překročit meze slušnosti.
Jedním z nejvýznamnějších ukazatelů problematičnosti hry je datum uvolnění recenzí. Pokud se toto datum shoduje s datem prodejů, máte tu jasný indikátor, že něco smrdí. Recenze před samotným prodejem totiž mohou výrazně poškodit probíhající reklamní masáž, a pokud je hra horší, nebo má jiné vlastnosti, než jak je prezentováno, může dojít k solidnímu skandálu.
Vydavatelé tedy, pokud vědí, že hráčům „lžou“ (a uvozovky jsou na místě, protože někdy jde o malé přikrášlení, jindy o zásadní problémy a vše záleží na úhlu pohledu), nemají nejmenší zájem o jakoukoliv předčasnou kritiku. Že je hra v horším případě průšvih, se lidé nakonec dozvědí. Pro vydavatele je však lepší, když to zjistí sami po nákupu, kdy je možnost vrácení hry do prodejny nulová.
Jistě, někdy je hra s NDA zákazem až do vydání nakonec velmi dobrá a novináři mají ony restrikce například z důvodu nevyzrazení příběhu a podobně. Pro mne osobně – pokud nevidím recenze na hru nejméně tři dny předem, dvakrát si rozmyslím, jestli si ji koupím, nebo si radši počkám. Zkušenost mi totiž říká, že ve většině případů jde o snahu podvést zákazníka. A také to svědčí o sebevědomí vydavatele.
Ten totiž, pokud nemá nejmenší pochyby o kvalitách svého produktu, neváhá s další reklamou, tentokrát ovšem zdarma. Nakonec samé devítky a desítky v hodnoceních mají silný vliv na prodejnost, nebo jí přinejmenším neublíží. Ovšem když se recenze pohybují okolo šestky nebo sedmičky (a hůř), prodeje odhadem klesnou minimálně o třetinu. To člověka nutí k zamyšlení, že?
Impulzivní nákupy – tak o tom vím své, naštěstí většinou z bazaru a maximálně jednou týdně za pár liber. Se stoupající životní úrovní mají lidé více peněz na utrácení. Bohužel je čas neměnná veličina, a tak nakonec člověk stojí před nechutně se rozrůstající knihovnou titulů, jež popravdě nikdy hrát nebude, protože jich je prostě moc. Impulzivní nákupy jsou v tomto ohledu mor. Akční nabídky na Steamu, humble bundle, slevy 2+1 v kamenných obchodech, sezónní akce na PSN a Marketplace a samozřejmě bazary. Peklo.
Člověk jde koupit mléko a chléb a vrátí se s nákupem za tisícovku. Otevře svou oblíbenou herní stránku a druhý den mu zvoní pošťák. Na Steamu se mu ozve známý, že viděl nějakou hru za deset procent ceny, a už stahuje. Peníze tečou proudem, přičemž si jich člověk vlastně moc neužije. Nakupování je dnes tak snadné a jsme k němu nenápadně tlačeni ze všech stran, až se divím, že jsme ještě neumřeli hlady, jak pořád hrajeme. Někdy si až postesknu nad časy, kdy jsem jako nevýdělečný student prostě neměl ani korunu. Hru jsem byl nucen vybírat velmi pečlivě a dohrával ji svědomitě na sto procent.
Slepá víra je dalším článkem v procesu vyhazování peněz. Jsou lidé, a já k nim určitě taky patřím, kteří si koupí cokoliv od svého oblíbeného studia/distributora. Znáte to. Nintendo neumí dělat špatné hry. CoD je naprosto geniální série. Blizzardí hry mají punc dokonalosti. Valve neumí šlápnout vedle. V Apple pracují bozi…
Mnozí z nás mají nějakou takovou modlu. Studio vytvářející hry, které nám prostě sednou, máme je rádi a nekriticky je obdivujeme. Já mám takové slepé místo u Polyphony a jejich série Gran Turismo. Alespoň o tom vím, jenže zaslepenost některých jedinců mě uvádí v úžas. Slepá víra, že existuje firma neschopná vyhodit na trh absolutní kravinu, respektive odmítání vidět objektivní chyby jejich děl mě až děsí.
Naštěstí u her ve většině případů je takováto víra založena na dlouhodobém sledování výsledků, nikoliv na vymývání mozků pomocí reklamní masáže. Když hrajete už desátou hru v řadě of jednoho studia, tak víte, co od nich můžete očekávat, což zcela určitě napomáhá rozhodovacímu procesu, jestli si novinku předobjednat, počkat až do vydání na recenze, nebo se na ni rovnou vykašlat.
V jistém smyslu je systém slepé víry možná ten nejlepší druh rozhodování, protože hráč podrobně sleduje, co se ve studiu děje, má v hlavě graf kvality a u každé další hry se z něj stává větší expert na dané studio. Naneštěstí vývojový cyklus hry je velmi dlouhý a cena jednoho titulu dost vysoká, takže se snadno může stát, že vyjde hra špatná, nebo prostě horší než ty poslední díky změnám, jež se v týmu za ta léta udála a o kterých hráč nevěděl, dokud se vlastní koupí nepřesvědčil.
Kdyby celý cyklus byl dejme tomu v rozmezí několika měsíců a ceny produktu menší, byl by takový graf kvality mnohem přesnější a případné predikce kvalita/šunt snazší. Mně se něco takového stalo u Square Enixu a Namca, kdy mi trvalo tři díly Final Fantasy a další tři díly Tekkena, než mi došla trpělivost a rozhodl jsem se, že jejich další velké hry budu kupovat buď až po recenzích nebo z bazaru.
Sumasumárum, nemáme všechny relevantní informace. Nemůžeme je vědět, nikdy jich není dost – ať už z jakéhokoliv důvodu. Nebo je ani kolikrát vědět nechceme či nás netrápí. Přitom bychom se zajímat měli. Hry, alespoň ty nové, nejsou levná sranda a každé pořízení není jen investice finanční, ale i časová, což je veličina, které nemáme nikdy dost. Mě osobně nejvíce štve vydávání velmi slibných trailerů a ukázek, které se nakonec ukáží jako přinejmenším zavádějící, přičemž vydavatel se obvykle při otázkách novinářů tváří tajemně jako hrad v Karpatech. Například takové Destiny je doslova ukázkovým příkladem zavádějící komunikace a Watch Dogs nebudou daleko. Pravdou bohužel je, že vydavatelé hřeší na naši důvěru.
Pokud jde o sliby, jsme velmi důvěřiví a nepoučitelní. My prostě chceme věřit, že to, co nám je předstíráno v umně sestříhaných trailerech a skvěle retušovaných obrázcích, je odrazem finálního produktu. Ano, je to odraz, jenže bohužel často přes velmi pokřivené zrcadlo, takže nevyhnutelně následuje zklamání, rozhořčení a vztek. Nebo také zatvrzelá obrana vadného produktu, protože nikdo nechce být za blbce, co vyhodil šestnáct stovek za kravinu. Takže si radši nasadí růžové brýle a tvrdí, že daný problém není chyba, ale feature.
Já pevně věřím, že samotní vývojáři nechtějí vytvářet špatné hry. Prostě se věci kolikrát tak nějak semelou a výsledek neodpovídá ambicím. Problém vidím ve špatné komunikaci a je bohužel smutnou pravdou, že vydavatelé a hlavně investoři, nemají na plné informovanosti svých zákazníků valný zájem. Jak z toho vybruslit? Ne, že bych si chtěl přihřívat polívčičku, ale nic lepšího než prostě počkat na recenze mne opravdu nenapadá.
