Moje oblíbená série, jak se v článku píše, bylo Assassin's Creed. Jen trvalo spoustu let a dílů, než jsem si mohl dovolit to kupovat pro vydání, což mě zpětně mrzí, jelikož ty nejlepší díly jsem koupil při výprodejích. Jednička byla něco naprosto nového, takže tomu jsem chyby odpustil. Ezio byl ve všech třech dílech parádní a hlavně (a to za mě sérii chybí nyní nejvíc) to na sebe navazovalo a ještě to bylo provázané s prvním dílem. Pak přišla trojka, za mě mega průšvih, hlavně po příběhové stránce. Čtyřka mě naštvala zasazením, ale příběh byl opět skvělý a nebál se proplést s těmi předchozími. Do toho se u trojky a čtyřky rapidně zvedla úroveň doprovodných knih. Pak Unity, které nedávalo bez knížky příběhově moc smysl a hratelností připomínalo těch demo, dokázal člověk a hořkou pachutí překousnout, protože do dnes jde o graficky nejhezčí díl. Unity jsem koupil první při vydání. Pak Syndicate a tam jsem byl poprvé docela nakrknutý. Ono to nebylo špatné, ale ani dobré, hlavně vzhledem k ceně. Origins bylo perfektně vyvážené a celkově parádně hratelné, jen ten příběh a parkour stály za houby - dvě hlavní věci, kvůli kterým jsem měl sérii rád. Za mě to už nebylo o Assassinech a jejich vznik na konci byl super trapný (včetně původu jejich znaku). A když přišlo Odyssey, tak jsem asi 30 hodin doufal, že z toho alespoň po příběhové stránce vykřešou něco smysluplného. Bohužel to byla taková slátanina z rádoby rozhodnutí. A hratelnost byla totální slátanina všeho možného. Když jsem to hrál, nechápal jsem, jak to mohlo dostávat osmičky. Když už jsem to dohrál, koupil jsem i DLC. Paradox, když DLC byla lepší jak hra, přesto za to nestály, protože základní systém hratelnosti byl špatný už v původní hře. Takže Valhalla už měla smůlu.