Herní filosofie: Moderní střílečky jsou slabé, nudné a po kastraci

Dřív střílečky bavily. Bylo na koho střílet.

Kam se sakra poděly hry, kde bylo vážně potřeba něco dělat? Kdy krytí byla nutnost, lékárnička urvanou ruku nespravila a vyběhnout s pokřikem rovnou na nepřítele byla sebevražda. FPS hry se pomalu, ale jistě stávají tupou kampaní ve stylu „Běž tudy, seber tohle a tady postřílej partu nepřátel. Ale nemusíš se bát, ani stovka tě díky automatickému doplňování zdraví nedokáže zabít.“

Velká skupina her, kam více či méně patří všechny moderní FPS a která se označuje jako Modern Military Shooter, zkrátka sama sebe ponížila na tupé procházení mapou, kde si můžete jen tak pro srandu sem tam zmáčknout tlačítko a vystřelit z pistole/AK 47/kulometu/čehokoliv, co zrovna nesete. Ale není třeba, případní společníci útočící nepřátele zabijí za vás. A i kdyby ne, prostě nemůžete umřít. Kdy se jenom stalo, že se válečné hry vykašlaly na jakoukoli snahu?

Operation-Flashpoint-Red-River-Setup-Free-Download.jpgsniper_ghost_warrior_2_screen_review_recenzja_30.jpgOperFlashRR_6.jpg
Občas je nějaká ta bezmyšlenkovitá popcornová jízda potřeba, moderní doba ale nezná mezí.

Zlatý důl. Kopeme stále znova a znova

Období světového válečného konfliktu a Studená válka bylo a stále je zjevně zlatým obdobím pro střílečky. Svět jasně rozdělen na zlé a dobré, názorové rozdíly jsou lehce definovatelné, má v sobě neskutečně námětů pro bitvy. A co si budeme nalhávat, každý se s tím potřeboval nějak vyrovnat. Knížky jsou fajn. Ale víc potěší to do toho nácka či Rusáka prostě naprat. Není divu, že se střílečky staly tak populární.

Na jednu stranu je k smíchu občasná jednoduchost prvních her. Jakmile někdo mluví rusky, je zloun, angličtina značí amerického hrdinu, vždy na správné straně, (více či méně) vyfiknutého, s hrdým výrazem ve tváři a orlem na rameni. Možná bez toho orla.

Na dobré straně ti správní, zlouni jsou nesmyslně krutí, chtějí ovládnout a zničit svět a všechny přivést pod svou totalitní vládu. Nic, co bychom chtěli dovolit.

Wolfenstein-guide-BJ-Blazkowicz-2.jpg

Proč? Protože proto

Dnešní svět je ale plný podobných konfliktů. Minimálně toho, že IS se rozrůstá čím dál víc, hrozba terorismu pomalu zaplavuje celý svět, to, co se i v demokracii dostává k vládě, není zrovna povzbudivé. A i ta imigrační krize by se dala využít jako jedna velká záchrana rukojmích.

Fiktivní válka mezi moderním světem a tím zabraným do středověku, vy jako hlavní hrdina jste vysláni těsně za linii těch středověkých a máte za úkol dobýt zpátky malý poloostrov, přes který proudí do bezpečí desítky  uprchlíků-civilistů. Protože zlouni zabíjejí civilisty, s vámi se opravdu mazat nebudou.

Ne, moderní válečné střílečky se raději zaměří na pohádkové země kdesi ve vzduchoprázdnu, s jediným hlavním záporákem a hluchou motivací pro hrdinu, která by tam vlastně ani nemusela být.

call of duty black ops II.jpgmedal_of_honor_warfighter___basilan_singleplayer_gameplay.jpg201745_screenshot_06_l.jpg
V Sokovii potřebují pomoc! Tedy..vlastně...no proč ne. 

Far Cry 4 je jedna z těch her, kterou si rádi zahrajeme, ale už hodinu po konci nebudeme tušit, proč se vlastně dělo, co se dělo. Na rozdíl od jiných má ale jeden velmi zajímavý háček, který vlastně poukazuje na to, jak nesmyslné občas moderní důvody pro celou tu příběhovou cestu jsou. Pozor spoiler. Pokud skutečně zůstanete v padouchově rezidenci oněch 15 minut, on se vrátí a zavede vás na hrob vaší matky, kam se jinak celou kampaň snažíte dostat. Hezky si s vámi pokecá a pak vás pošle domů. Protože ale, kdo by zůstával tam, kde mu bylo řečeno, s hlavním hrdinou utečete a celá hra je pak o tom, jak se spolu s rebely snažíte dostat na to stejné pietní místo. Konec spoileru.

Tak trochu to ukazuje všechny moderní FPS ve zkratce: „Proč vlastně mám tohle celé dělat?“

Nekončící nuda

Střílečky jsou primárně o konfliktu, jejich v podstatě jediným úkolem je tak nějaký vytvořit. Bohužel se zdá, že už dávno rezignovaly na jakýkoli pokus využít potenciál, který se jim rýsuje přímo před nosem. Válka s terorem, divné vojenské zabrání cizího území, vládní špehování? Nic? Sama Fishera na vás!

Stačí vytvořit dvě fiktivní, ale rozpoznatelné skupiny a hodit je na podobně inspirované místo. Komplikované důvody a umělé vytváření spíš odvádějí pozornost. A jsou zoufale o ničem.

ss_dcf9021673086bbddf3722da3dd1c0e632865359.1920x1080.jpg
Chcete mít zaručenou pecku? Hoďte nešťastníka do odboje! To je přece cool!

Čeho se moderní střílečky tak bojí? Že při zobrazení teroristy uřezávajícího hlavy, kterého porazí hráč coby hrdinný voják neexistující armádní organizace, někoho urazí? Nebo že skončí jako Charlie Hebdo? Fiktivní terorista v počítačové hře je sotva urážkou kohokoli, přesto jsou videohry úrodnou půdou pro ochránce práv všeho možného i nemožného. To už mají větší naději filmy, které jsou maximálně zkritizovány za příliš jednostranný pohled. Opravte mě, jestli se mýlím, ale o jasně dané strany konfliktu zrovna střílečkám jde tak nějak z principu.

A bryndáček bys nechtěl?

Dnešní FPS mají nepochopitelný strach píchnout do potenciálně kontroverzních témat. Raději dojí už vyzkoušené motivy a principy, dokud to jde. Ty poslední už zobrazují nějaký ten terorismus a velmi zlehka se dotýkají nově probuzených náboženských témat.

Raději ale své hráče vodí za ručičku pro jasně dané lineární čáře. Jakákoli odbočka se trestá smrtí, či varovnou hláškou „Vrať se do bitevní zóny“. Hra na realističnost selže v okamžiku, kdy... v jakémkoli okamžiku. Herní pravidla, že každé nalezené tlačítko se prostě musí zmáčknout a i mlíčňák unese hotový arzenál zbraní, tolerujeme. Stále jde předně o zábavu. Přežití dvaceti kulek a naopak smrt při překročení neviditelné linie, extrémně hloupé chování nepřátel nebo nemuset vůbec vystřelit už ne.

Není divu, že jsou střílečky stále méně populární.

Modern Warfare.jpg

Marná honba za prožitkem

Střílečky dřív bývaly tím, co ukazovalo svět, kdyby se něco hodně podělalo. Válka. Hráč má za úkol minimalizovat škody v té části světa, kde je. Šlo nejen o zábavu, ale i pocit z dobře odvedené práce v případě, že se podařilo konečně zabít jednoho z hlavních nepřátel a oslabit tak jejich stranu. Že hráč něco dokázal. Trocha představivosti a odpovídalo to momentálnímu, byť podvědomému, rozpoložení.

Moderní válečné střílečky jsou povětšinou líbivým filmem, kdy hráč znuděně rozstřílí několik desítek záporáků, dostane nějaké ty achievementy a pak si jde přečíst noviny, kde se opět naštve kvůli zprávám ze světa. A jde si zahrát jinou hru, protože tu první dohrál už desetkrát.

Vždy stejně, bezpečně, bez nutnosti se nějak snažit. Kdyby bylo alespoň na koho střílet. Jenže striktně lineární postup bez jasného motivu proč, s nudným plochým záporákem a v náhodně zvoleném, i když graficky nádherném světě přestane bavit dost brzo. Raději si zahraji Člověče, nezlob se – tam se alespoň občas dostaví pocit, že toho naproti chci fakt porazit.

Diskuze (40) Další článek: Horizon: Zero Dawn ve smršti trailerů přibližuje postavy, prostředí a boj

Témata článku: , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , ,