Také vám už začínají všemožné aktualizace DLC a datadisky lézt krkem? Herní svět se mění, a ne k lepšímu. Víme proč.
G.R.R. Martin před nějakým časem v jisté talk show mluvil o tom, jak a hlavně na čem píše své romány. Netrvalo dlouho, a na internetu se vyskytlo spousta IT radilů, kteří odsuzovali tohoto spisovatele do doby kamenné, protože používal WordStar 4,0 na systému DOS.
Přiznám se, že něco tak starého je archaické i pro mne, ale na druhou stranu chápu jeden z mnoha aspektů důvodu, proč pan Martin zůstal u věkovitého programu a vysloužilého počítače, přičemž má vlastně celý ten rádoby pokrok na háku. Upgrady jsou totiž mnohdy spíše k vzteku.
Nemám rád Google. Abych byl přesnější, Google vyhledávač, Google firma, Google hardware a Google skoro všechno mě ani tak moc nevadí, dokud si na ně člověk nezvykne, protože pak přijde ten průšvih. Doslova mě >CENSORED<, když někdo v Googlu s periodicitou tří až šesti měsíců vymýšlí nové upgrady a vylepšení, jež ve svém důsledku spíše zhorší komfort práce. Svého času, když jsem dělal pro jeden již zaniknutý webový projekt, měla celá redakce veškerou korespondenci a texty nasdílené v Google Docs.
Nebylo to tak fajnové a propracované jako Word, ale fungovalo to. Tedy plus mínus, protože ač by teoreticky cloudová služba měla umožnit rychlou práci i na slabém počítači, tak na mém Intel Atom způsobovala něco jako kombinaci Alzheimera, Parkinsona a pozdního stádia lepry – jinými slovy, když byl dobrý den, skoro se na tom dalo pracovat. Ale člověk si prostě zvykl. Samozřejmě idyla cloudového sdílení práce platila jen do té doby, než přišel další upgrade, který vám rozházel ikonky, vymazal funkce, které jste měli rádi a nahradil je za jiné, se kterými jste si nevěděli rady a ještě ke všemu se překopal vzhled Gmailu, což chaosu jen přidalo na obrátkách.
Ve finále celé Docs byly zrušené a přesunuté někam jinam. Prostě balada. Nejsem IT génius, ale ani kromaňonec, co vidí poprvé PC – jakožto běžný natvrdlý uživatel jsem ovšem slušnou dobu plaval. Postupem času jsem se potřebné naučil, ale pak zase přišel nějaký ten „upgrade“ a já byl na políčku číslo jedna.
A není to jen Google. Celá léta jsem používat Word ve verzi 2003 a byl jsem spokojený. Naučil jsem se v něm pracovat efektivně a rychle. S novým notebookem jsem dostal „vylepšenou“ verzi 2010 a takhle z kraje mohu prohlásit, že kromě vzhledu to moc veliký pokrok není, protože jsem ani po měsíci letmého hledání například nenašel, kde to ukazuje počet vydatlovaných znaků (jen slova, ale to mi je prd platné, když mám limit pět tisíc znaků).
Toto vylepšení mělo přinést větší pohodlí a uživatelskou přívětivost, jenže ve výsledku jsem musel dost dlouho hledat staré oblíbené funkce a upravovat vzhled odstraňováním nepotřebného balastu. Inu pokrok. Po měsíci jsem si radši zpětně nainstaloval 2003 verzi. Je hranatější, ale mám ji radši a dokud budou dokumenty vzájemně kompatibilní, fakt nemám důvod migrovat.
Obecně se průběh upgradování a vylepšování SW/HW popisuje jako svého druhu evoluce, ale v reálu jde o mnohem chaotičtější proces, který s efektivitou (zase jak se to vezme) evoluce biologické nemá moc společného. Jenom to tak z dálky vypadá. Z nějakého důvodu totiž nové aplikace na novém stroji nešlape rychleji/lépe. Když totiž máte co dočinění s některými z jednotlivých kroků onoho evolučního žebříčku, zjistíte, že nejde o přidávání vhodných atributů k fungujícímu základu, ale mnohdy spíše reorganizování celého produktu od základu bez zjevného důvodu a dle aktuálních módních trendů. Příklad? Firefox – já fakt nechci, aby to vypadalo a chovalo se jako Chrome. Až budu chtít Chrome, stáhnu si ho, ale takhle to vypadá jako dost zásadní otřes.
Celý průšvih je v tom, že uživatelé jsou dvojího druhu. Hipsteři a tradicionalisté. Tradicionalisté jsou obvykle taková ta tichá mlčící většina, kdežto hipsteři jsou všude vidět a jejich názor tvoří módní zaměření. Lidé v rozhodovacích pozicích pak žel bohu reagují spíše na onu menšinu. Ta má sice mnohdy ve svém názoru pravdu, ale je evidentní, že ve svém spotřebně konzumním zaměření „nový model každý měsíc/rok“ sežerou úplně každou pitomost, kterou se jim podaří podstrčit na pultech obchodů, jakože „revoluci, inovaci, high-end“. Bohužel aby se dalo v krátkých periodách vyprodukovat něco evidentně odlišného a tedy i „lepšího“, než byl starý model, musí se sahat k dost radikálním prostředkům, jako je například zásadní překopávání uživatelského rozhraní, nebo měnění funkcí, jen aby to vypadalo jinak.
Dost smutné pak je, že ony zmizevší funkce se mnohdy po dalších dvou generacích vrátí a jsou prezentovány jako revoluční – přičemž ty dobré funkce, které nahradili jiné dobré funkce (které se nyní vrací) opět zmizí. Výsledkem pak není evoluční přidávání vrstev, ale disharmonické vykotlávání, přesouvání a roubování jednoho na druhé.
Sám mám rád pokrok v mezích zákona a popravdě se docela těším na každou aktualizaci firmwaru své konzole, ale dost mě na druhou stranu děsí statistická pravděpodobnost selhání onoho updatu. Například u PS3 bylo nechvalnou tradicí, že přibližně třetina updatů musela mít do týdne vlastní update, protože způsoboval nestabilitu systému, nebo mazání dat.
Stejně „revoluční“ jako u softwaru to bývá u hardwaru a protože jedno nefunguje bez druhého, máme v těchto spojených nádobách místo vína močku. V ideálním světě by platilo, že modernější HW znamená rychlejší a schopnější stroj. Není tomu tak. Větší paměť, rychlejší procesor a grafika v dnešní době, co se aplikací týče, pro programátory znamená, že se můžou rozšoupnout a stále více nedbat na optimalizaci. Čtyři roky jsem měl no-name klon ZTE Blade smartphonu.
Nebyla to žádná pecka, ale to, co jsem potřeboval, vzhledem ke své velikosti odváděl navýsost skvěle. Před třemi měsíci mne ale bratr ukecal k nákupu něčeho méně prehistorického a má volba padla na Sony Xperia Z, protože jednak displej už byl dost poškrábaný a pak také „je to rychlejší, má to více RAM, srdíčko mu tiká na vyšším taktu, má to vlastní paměť, internet se bude načítat rychleji a na mé oblíbené MP3 to má firemní aplikaci Walkman“… Je to lepší telefon? >CENSORED< ne, ani náhodou!
Kupodivu ani s rychlejším procesorem a větší pamětí internet nejede rychleji, dodnes jsem nepřišel na způsob, jak ukecat systém aby stahoval do větší paměťové karty místo onoho integrovaného prcka a ve Walkmanu aby se prase vyznalo. Načítání aplikací trvá mnohdy neúměrně dlouho, a aby tomu byla nasazená koruna, nová aktualizace systému, jež měla přinést větší stabilitu, způsobuje jeho pády, zamrzání aplikací a například dneska ráno jsem musel z telefonu vyrvat baterii, protože jinak nešel vypnout budík. Opravdu nesnáším upgrady! Tedy, alespoň takovéhoto druhu.
Tradicionalističtí uživatelé chtějí to samé, jen o trochu lepší. V tom to je. Starší aplikace mají najeté a jediné, oč doopravdy mají zájem, je vyšší rychlost, lepší stabilita a šance, že v nastavení najdou nějakou novou zajímavou položku, kterou si posléze v hlavním operačním prostoru mohou aktivovat a umístit dle libosti. Upgrady druhu 1.XX jsou v tomto stylu a lidem jako jsem já plně vyhovují, ale celočíselné updaty - ty mi dělají husí kůži. Většinou totiž jde o kompletní grafické překopání a změny funkcí, na což jim nejsem vůbec zvědavý.
Asi by se dalo říci, že se nic neděje, protože člověk vždy může zůstat u staré verze, jenže až tak jednoduché to není. Zpětná kompatibilita je něco skoro až zakázaného u softwarových firem, protože jakmile nemáte nejnovější aktualizaci systému, neběží vám online store, sociální aplikace nejsou sociální, neb nejste připojeni na onu síť a vlastně skoro cokoliv co vyžaduje nějakou konektivitu s internetem, je jedním vrzem nepoužitelné. Uživatel je pak nucen přejít na vyšší verzi, všechno se učit od znovu a projít martýriem hledání toho, co důvěrně znal, přičemž doufá, že nyní se pod stejným tlačítkem neschovává něco úplně jiného.
Naprosto katastrofickou kapitolou pak bývají služby a aplikace spojené s cloudem. Tam už vlastně ani neexistuje možnost downgradu a off-line užívání, takže pokud nejste nadšenec do novotin, máte zásadní problém, protože tyto programy se mění častěji, než britské počasí (což je pro informaci průměrně každých patnáct minut). Zatuhnutí na jedné zastaralé platformě má smysl a logiku.
Samozřejmě ne pro ortodoxní vyznavače pokroku (kteří paradoxně v jistém zralém věku sami zatuhnou na nějaké zastaralé platformě/aplikaci/čemkoliv), ale pakliže jste s něčím jednou spokojení, není moc důvodů přecházet na něco jiného. To dělá hrozné vrásky firmám jako Microsoft, která takto přichází o potencionální zisky, protože jejich zákazníci tvrdohlavě odmítají opustit WinXP, ale popravdě – pokud jejich nová generace nedovoluje hladký přechod starým uživatelům, kdo by se jim divil?
V ideálním případě nová aplikace pro starého uživatele vypadá na povrchu stejně (jen vyleštěnější), takže se ihned zorientuje a je schopen fungovat na sto procent. Když uživateli s WinXP/DOS ukážete Metro rozhraní, bude zděšený a po několika pokusech se naučit ho ovládat rezignuje a vrátí se ke starému systému – pokud ještě má na vybranou. Celý problém se prohlubuje s hloubkou mezery mezi novým a starým systémem a počtem generací mezi nimi. Záchytné body totiž působením času mizí a starý uživatel zkrátka tápe, což je nepohodlné a mrzuté.
Chápu, že změnám se ubránit nelze a některé jsou naprosto oprávněně brány jako zlepšení uživatelského komfortu (například rozdíl mezi ovládáním systému psaním příkazů oproti prostému kliku myší na ikonku), ale pokud uživatelé plynule nepřecházejí z jedné generace na druhou, čímž se postupným změnám učí, protože sami chtějí, zaděláváte si na problém. Výrobci softwaru by se měli především zamyslet, proč lidé zůstávají u staré verze a co na ní bylo dobré.
