Homefront – ahoj, strýčku Kime! (recenze + videorecenze)

V nepříliš vzdálené budoucnosti se v Severní Koreji semele něco nepěkného. Místo Kim-Čong-ila totiž do čela státu přejde jeho syn, Kim-Čong-un, který začne prosazovat o poznání údernější politiku. Po sjednocení Korejí, dobytí Japonska a rozsáhlých operací na Blízkém Východě si však troufne na výspu demokracie – na samotné Spojené Státy Americké. Dle okolních obrázků asi netřeba zdůrazňovat, že útok vedený konvenčními i nekonvenčními (EMP) metodami uspěje a aspoň na západním pobřeží ustanoví Korejci samosprávu.

V dobyté oblasti se pak rozhodně nechovají nijak hezky, právě naopak. Genocida, kterou rozjíždějí, si nezadá s Konečným řešením židovské otázky, a tak je více než logické, že se proti okupantům zvedá vlna odporu. Jak jste už asi uhodli, jedním z bojovníků za svobodu USA, hvězdy, pruhy a hamburgery, budete právě vy sami.

Homefront vás v prvních chvílích pohltí poměrně zajímavou akcí, jež se však brzo propadá do vod průměru. Z těch ji bohužel nevytrhne ani okatá snaha o ohromení hráče, kdy kolem vás v jednom kuse něco bouchá, střílí, umírá, řve a občas se pokusí zadrnkat i na jemnější struny lidské duše (= autoři vám ukáží nějaké ty nevinné umírající civilisty, s nimiž si Korejci rozhodně hlavu nelámou, nebo v okolí dokonce přicházejí k úhoně i malé děti).

Střílej, střílej, poslouchej svého pána

Jádrem hry však zůstává klasická FPS, která si bere za vzor nejnovější díly Call of Duty. A chtělo by se skoro říct, že si tuto sérii bere za vzor ve všem. Ať už je to poměrně zmatené vyprávění příběhu, jenž bohužel za celou dobu hraní nevygraduje vůbec nikam, nebo brutálně naskriptovaný postup úzkým koridorem. Druhá zmíněná vlastnost je pak natolik zásadní, že vás mnohokrát až znechutí - při hraní totiž zjistíte, že je naskriptované i pitomé lezení po žebříku a vždycky lezete všude poslední, abyste náhodou nenarušili pečlivě naplánovaný zážitek.

Vaši spolubojovníci mají problém trefit vrata od stodoly a v boji jsou víceméně pouze na okrasu

Musím však uznat, že umělá inteligence i bez skriptu několik jednodušších úkolů zvládne a nepřátelé tak nepůsobí jen jako nehybné papírové terčíky. To samé se už bohužel nedá říct o vašich spolubojovnících, kteří mají problém trefit vrata od stodoly a v boji jsou víceméně pouze na okrasu. Zážitek ze střílení Korejců pak ruší i absence implementace průstřelnosti materiálů (zdravím, neprůbojné dřevěné prkna!), nepříliš rozmanitý arzenál zbraní a málo variant nepřátel.

Když už ale přeci jen přistoupíte na pravidla hry, dočkáte se okázale průměrné zábavy. Zajímavé téma z nepříliš vzdálené budoucnosti totiž tvůrci nedokázali proměnit v nabušenou akční jízdu, ale spíše v unylou pouťovou střelnici, jichž už na PC zavítalo mnoho. Pouhý den po dohrání hry si tak nevzpomenu na žádný výraznější zážitek, který bych si z herního hlediska opravdu užil (i když pravda, u jednoho z intermezz jsem nad šíleností a nerealističností zakroutil hlavou a u jednoho nadával, že za statickým kulometem nefunguje invertování myši).

Paběrkování po větších titulech

Jedinou věcí, jež lze na hře pochválit opravdu bez výhrady, je solidní grafika i zvuky, které pomáhají budovat atmosféru. Upřímně jsem si docela užil dabing a některé dialogy, výtku však musím směřovat k českému překladu – občas je nepřesný a obsahuje gramatické chyby. Samozřejmě je ale pro jedince ne zcela vládnoucí anglickým jazykem i takovýto překlad lepší, než žádný.

Největším kladem Homefrontu je v počátcích skvěle vybudovaná atmosféra, která s postupem hry bohužel nijak výrazně negraduje a jíž na kolena ubíjí průměrný level-design. Autoři tak ze slibného tématu nedokázali vytěžit nic víc, než čtyři hodiny průměrné zábavy doplněné již standardně kvalitním multiplayerem. Homefront tak za plnou cenu bohužel nelze doporučit – pokud na něj ale narazíte za rok ve výprodeji a nebudete vědět, co se třemi stovkami, jeho koupí v tu chvíli rozhodně neprohloupíte.