Metal Gear Solid V: The Phantom Pain – ukázková špionáž (recenze)

Poslední dobou se mediální masáž kolem očekávaných her rozjíždí takovým způsobem, že dostát slibům a vyrovnat očekávání hráčů se stává prakticky nemožným. Hideo Kojima patří pravděpodobně mezi poslední elitu, která dokáže přinést fanouškům po všech stránkách vypiplaný zážitek, na kterém se urputně pracuje dlouhá léta. The Phantom Pain však není jen dalším dílem kultovní série, jde také o její velkolepý závěr. Což znamená, že na ramenou vývojářů ležel extrémně těžký úkol. Kojima jej ale zvládl s elegancí a úchylkou sobě vlastní.

Všichni za jednoho

Vysvětlovat příběh série Metal Gear Solid neznalcům je asi stejně jednoduché, jako dávat dohromady skříň z Ikey bez návodu. Pokud neznáte mytologii a nehráli jste některý z předešlých dílů, doporučuji důkladně prostudovat články na internetu, jelikož vám v opačném případě unikne spousta detailů a krás pátého dílu.

To ale necháme stranou a v krátkosti si vysvětlíme, o čem že vlastně ten závěr ságy je. Příběh startuje pěkně akčně a přebírá otěže po Ground Zeroes, na konci kterého vám kompletně rozstřílejí organizaci MSF a Big Boss, hrdina hry, upadá do kómatu. Po probuzení z devítiletého snu se spouští vír neuvěřitelných událostí a po ukázkovém adrenalinovém úvodu by se dal příběh popsat velmi jednoduše – Big Boss musí najít své ztracené a dosud živé kolegy, sjednotit je pod taktovkou nové žoldácké organizace a pomstít se silám zla, které s ním před devíti lety tak zamávaly. A tak bokem zachránit celý svět. Diamantoví Psi jsou na světě.

Jak už ale fanoušci série ví, tak jednoduché to nikdy nebylo a kromě zcela viditelné hrozby světové záhuby tu jsou stovky malých odboček, nečekaných zvratů, zrad a dalších chuťovek, ve zcela klasickém stylu Metal Gearu. Kojima prostě ví, jak hráče překvapit, uhranout a strhnout a Phantom Pain tomuto úkolu čelí důstojně. Pokud však chcete z příběhu vytěžit maximum, důrazně doporučuji poslouchat všechny kazety, které během toulek najdete. Spousta maličkostí, často dost důležitých, je schována právě tam a pokud se jen necháte vláčet filmečky, přijdete o velkou část kouzla.

Do všech stran

Právě kompletní proměna struktury hry je však to, co je pro mnohé značně kontroverzní záležitostí. Pátý díl už totiž nedisponuje tak svižným příběhovým tempem a jednotným podáním, jak tomu bylo v minulosti, z velké části proto, že je nyní hratelnost kompletně otevřena sandboxu, kde je velmi těžké uhlídat otěže příběhu. Výměnou za pomalejší tempo, které si musíte skládat sami, je však jeden z nejlepších špionážních thrillerů na trhu. Otázkou je, zda jde stále o Metal Gear?

Když říkáme, že vám hra nabízí volnost, myslíme to vážně. Ústředním motivem hry je totiž vaše základna, o kterou se musíte starat. Nabíráte (rozuměj unášíte z bojiště) nové vojáky, vybavení, zbraně a rozšiřujete svůj vliv. Právě management základny je prvním životně důležitým pilířem hry, který je propracován do takových detailů, až občas přechází zrak. Můžete měnit téměř vše, od vzhledu až po zaměření jednotlivých částí základen, přehazovat zaměstnance, vyvíjet nové technologie, zbraně, dopravní prostředky a odemykat spoustu technických gadgetů, které vám pomohou v boji. Vývoj vaší základny má přímý vliv na to, jakou podporu dostanete na bojišti, takže se rozhodně vyplatí jí věnovat maximální pozornost.

Když se konečně vykopete ze základny a nasednete do vrtulníku, k mání jsou dvě obrovské oblasti, které můžete zkoumat seč vím síly stačí. Zatímco Afghánistán je spíše písčitou vyprahlou mapou, africká Angola nabízí hustou džungli a více zalesněné oblasti. Bohužel chybí další druhy prostředí jako je větší městská zástavba, poušť a džungle se velmi rychle začínají prolínat dohromady a větší pestrost by rozhodně neuškodila. Naštěstí je na každé mapě spousta vesniček, osad, hradů a dalších zajímavých míst, které vám odvedou zrak od monotónního prostředí okolo.

The Phantom Pain je totiž hlavně o tom, jak ke každé misi přistoupíte a kam se vydáte. Jakmile vás vysadí na určeném místě, další kroky jsou zcela na vás. Úkoly jsou povětšinou podobné – najdi a zachraň cíl, odstraň nepohodlnou osobu, znič vybavení a ukradni vozidlo. Proměnlivá nálada a nepředvídatelné počasí ale zaručí, že nikdy nevíte, co přesně se stane. Uprostřed mise se často něco zvrhne a cíle se náhle mění, také nečekaná pouští bouře může zcela zničit opatrně naplánovanou inflitraci, nebo jí naopak nesmírně pomoct.

Hráč tak musí neustále přemýšlet dopředu a být připraven na nečekané situace, což je dle mého právě ten důvod, proč se nový Metal Gear tak skvěle hraje a proč se mu žádná jiná hra z hlediska špionážní nálady nemůže absolutně rovnat. Svoboda, s jakou zde můžete přistupovat k plnění úkolů, je jednoduše nevídaná.

K tomu, že se mise nezvrhávají v monotónní pobíhání po planině, přispívá i neuvěřitelně promakaná umělá inteligence nepřátel, která je, v tom nejlepším smyslu tohoto slova, naprosto nepředvídatelná. Vojáci hlídkují svá stanoviště, spí, střídají hlídky, reagují na počasí, v případě divných hluků či zjevů jdou zkontrolovat místo, případně rovnou posílají kolegy, co jsou blíže. Když už vás objeví, rozhodně nekašlou na vaše hledání po několika vteřinách ticha, dělí se na týmy, důkladně prozkoumávají okolí a vůbec je dost pracné se zbavit nežádané pozornosti v případě, že vás odhalí. To hráče nutí hrát opravdový stealth v pravých tradicích špiónů, jelikož běhání se samopalem přes rameno otevřeným prostranstvím vám pomůže maximálně na onen svět.

Nikdy nejsi sám

Ve svém snažení však nemusíte být osamoceni. Kromě vzdušné podpory, která vás může dostat z často horkých chvilek či shodit potřebné vybavení a zbraně, počas hraní narazíte také na několik postav, které se k vaší křížové výpravě přidají. Ať už je to divoký vlk, sličná ostřelovačka Quiet, či věrný oř - každý nabízí své unikátní schopnosti, zbraně a dovednosti, ze kterých můžete vybírat podle právě hrané mise. Občas potřebujete rychlý přesun na dlouhou vzdálenost, někdy naopak věrnou optiku na vyvýšeném místě, která vám bude zneškodňovat daleké cíle. Každý parťák najde své využití, osobně jsem si nejčastěji bral do vrtulníku právě Quiet. A nejen proto, že se umí skvěle nakrucovat před kamerou.

Díky obrovskému počtu úkolů, nepovinných misí a potřeby neustálého růstu vaší základny tak můžete počítat s desítkami hodin zábavy. Když si budete chtít od neustálého plížení odpočinout, k mání jsou skvělé infiltrační mise online, kdy se potichu dostanete na základnu některého hráče a pokusíte se ukrást, co půjde. Pokud vás objeví a chytí, prohráváte. V opačném případě může vaše základna pěkně zbohatnout. Ale pozor! Stejnou nechuťárnu může provést hráč i vám, je tedy potřeba být vždy na pozoru a ověšet vaši základnu horou senzorů, střílen a hlídek, aby vám drahocenné kontejnery s materiály nikdo nevyfouknul.

Brzy se navíc dočkáme kompletního multiplayeru s módy, přizpůsobení avatara a týmovými akcemi, který podle nových záběrů vypadá náramně a lehce spolkne další desítky hodin vašeho času. Pokud tedy budeme mluvit o novém Metal Gearu z hlediska obsahu, nemá konkurenci.

Fox Engine rulez

Celá tato krása běží na interně vytvořeném Fox Enginu, na který je Kojima patřičně hrdý. A chápeme, proč. Engine je totiž dokonale připraven na filmově pojatý zážitek, čemuž je přizpůsobeno vše. Velmi detailní prostředí doplňují promakané modely postav, světelné efekty vyráží dech, stejně jako déšť a částicové efekty. Oblečení se realisticky špiní, mokne a ošoupává, materiály se chovají přesně dle svých reálných předpokladů a celkový zážitek by se tak dal nejlépe popsat jako nesmírně věrohodný.

Jistě, nejde o grafický skvost ve stylu Crysis, Metal Gear však tento Wow efekt ani nepotřebuje. Kojima vytvořil nanejvýše účinnou grafickou stránku, kterou doplňuje neméně kvalitní ozvučení s již klasicky dokonalým soundtrackem. Jen kdyby ten Kiefer Sutherland, neboli Big Boss, otevřel pusu o něco častěji, byli bychom na vrcholku blaha.

         

    

Co říci závěrem? Recenzi jsem se snažil držet co nejvíce k věci a přesto by se o obsahu a možnostech hry daly psát další desítky stran textu. Nejlepší, co můžete udělat, je titul osobně vyzkoušet a okusit tu specifickou atmosféru a styl, kterým je Kojima znám. Dodám jen, že jde o jednu z nejlepších špionážních akcí na trhu, a dost možná i v historii. Ale...ale jen o velmi průměrný Metal Gear. Ano, nehledě na všechny pozitivní hodnoty tu totiž často chybí to, co dělalo Metal Gear Metal Gearem. Svižný a frenetický příběh se svým tempem ustoupil sandboxu a otevřenému stylu hraní a závěr série je tak i její největší evolucí. Někomu to sedne, někomu ne. Já jsem nadmíru spokojen.