NÁZOR: Proč je singleplayer lepší než multiplayer

Přijdete domů z práce či ze školy a těšíte se, až si zahrajete svoji oblíbenou hru. Po hodině na vás vyskočí obrazovka s informací o potupné prohře a vy máte pocit, že jste váš volný čas nevyužili k relaxaci, ale spíše k rozčilení. To je situace, kterou pravděpodobně zažil každý, kdo alespoň párkrát zapnul multiplayer.

Než hru vůbec spustíte

Nejdříve je potřeba si upřesnit, jak vlastně multiplayer funguje. Zjednodušeně řečeno existují tři možné způsoby, jak online hru řídit. První možností je dedikovaný server, který hru řídí a ke kterému se hráči pomocí herních klientů připojují. Obdobou dedikovaného serveru je tzv. listen server, kdy řídící úlohu přebírá některý z hráčů (host). Poslední možností peer-to-peer, kdy neexistuje žádná nadřazená jednotka, všichni hráči jsou si rovni a navzájem si posílají data.

Podobná obrazovka je velice nemilá

Už to přináší první technické problémy. Nejspolehlivější možností je dedikovaný server. Provoz takových serverů je ale finančně náročný a ne každá společnost si ho může dovolit. Většina her (především strategické, které hraji nejčastěji) tak běží na principu listen serveru či peer-to-peer.

A zde stačí velmi málo k tomu, aby bylo nutné rozehranou hru z technických důvodů ukončit. V případě listen serveru je vše závislé na hostovi. Pokud ten nemá dostatečně rychlé internetové připojení, stává se hra nehratelnou. A pokud bude muset odejít, celá hra je ztracena úplně. Ale i když je vybavení hosta dostačující, stejně se dost často stává, že hra z různých důvodů spadne.

V případě peer-to-peer není sice celá hra závislá pouze na jednom hráči, ale technické obtíže jsou ještě častější. Stačí velmi málo, aby se multiplayerový souboj desynchronizoval a každý hráč pak vlastně hraje úplně jinou hru.

Nicméně ani dedikovaný server nezajistí, že se váš spoluhráč či protihráč neodpojí – ať už hned na začátku nebo uprostřed intenzivního souboje v polovině hry. Pak vám dost často zbydou pouze oči pro pláč.

Chápu, že občas se může každému stát, že musí z různých náhlých důvodů odejít. Přijde mi ale, že spousta hráčů si je svého špatného připojení či nedostatku času vědoma a do hry se s filozofií „buď to vyjde nebo prostě odejdu a kašlu na ostatní“ stejně připojí. Jinak by nebylo možné, že na takové hráče narazíte tak často.

Z náhle nevyváženého souboje se v případě běžných her můžete bez postihu odpojit, i když odcházet z rozehrané hry poněkud kazí celý prožitek. U hodnocených her je to horší. Odejitého hráče nelze brát jako odpuštění prohry, protože takový systém by byl lehce zneužitelný. Útěchou tak může být jedině to, že statisticky by se odpojený hráč měl častěji nacházet v nepřátelském týmu. Z praxe ale víme, že je to vždycky u vás.

U singleplayeru na žádné technické problémy tohoto rázu nenarazíte a jediný hráč, který může hru opustit, jste vy. Kdykoliv chcete a později můžete pokračovat.

Ach ti spoluhráči

Nyní se přesuňme do fáze, kdy se na druhý či třetí pokus konečně dostanete do hry, u které nejsou žádné technické problémy ani odpojení hráči. Tak teď konečně přijde ta zábava, že? Občas. Často nastane některá ze dvou následujících situací - buď jednoznačná výhra či jednoznačná prohra.

Většina her nemá žádný systém, který by zajistil, aby spolu hráli hráči na podobné úrovni. A tak, především u méně populárních her, často narazíte buď na někoho výrazně silnějšího nebo výrazně slabšího. Jednoznačná výhra je samozřejmě příjemnější než zdrcující porážka, ale já si mnohem více užiji vyrovnaný zápas, kdy po většinu hry není jisté, která strana vyhraje.

A na takový souboj narazíte ve výsledku znatelně méně častěji než na ty jednoznačně nevyrovnané. Navíc jsou díky tomu méně hrané hry velmi nehostinné k nováčkům, kteří většinou narazí pouze na herní veterány a tak nedostanou ani šanci se do hry pořádně dostat.

Drtivá prohra v přímém přenosu

Ale ani hry se systémem pro vytváření vyrovnaných zápasů nejsou žádná výhra. Stejně se totiž často najde někdo, kdo hru pokazí celému týmu. Je jasné, že každému se občas může nezadařit. Ale, přiznejme si to, když hrajete dobře a prohrajete kvůli někomu jinému, tak to prostě naštve. A pak začnou nadávky.

Já osobně chat spíše nevyužívám a když už, tak pouze pro informování mého týmu o aktuální situaci mé armády. Ne každý to ale takto vidí a někteří hráči nevynechají jedinou příležitost, kdy můžou svého spoluhráče označit za nooba (či hůř). Což samozřejmě ke zlepšení jeho výsledků nevede, spíše naopak.

„Jděte radši hrát tetris, vy noobové!“

To lze vyřešit ztlumením tohoto hráče, nicméně to není vždy žádoucí, protože občas se na nadcházejícím postupu prostě domluvit musíte. Navíc se při rychlejších hrách neustálým psaním rozptyluje i nadávající hráč.

Bez spoluhráčů a protihráčů všechny tyto problémy odpadají. Samozřejmě se můžete rozčílit i na umělou inteligenci, ale přeci jen to nebude tak často a v takové intenzitě.

Tak si zahraji s kamarády

Řešením může být hraní pouze s přáteli. I to ale přináší spoustu úskalí. Za prvé musíte vůbec mít přátele, kteří holdují stejným hrám jako vy. Už to může být pro některé neřešitelným problémem. Dále je obtížné najít dobu, ve kterou budou mít všichni na zvolenou hru volný čas.

Domluvit se na společné herní seanci je jednodušší, než domluvit se na posezení u piva, ale stále se často jedná o obtížný úkol. No a pak je možné, že hra nebude probíhat tak idylicky, jak bylo původně zamýšleno.

Hraní s přáteli totiž také hru plnou zábavy nezajistí. Ve výsledku jsou roztržky během hry s přáteli mnohem horší než u hry s náhodnými hráči. Ty už totiž na rozdíl od svých kamarádů většinou nikdy nepotkáte. A i když se s nimi během hry většinou přímo nepohádáte, může nastat spousta jiných, nepříjemných situací.

Spřáteli je to o sto procent lepší, ale i tak se může hra zvrtnout

Pokud hrajete společně proti nepříteli a prohráváte, často se ze sluchátek line pouze napjaté a trapné ticho – ať už je důvod neúspěchu jakýkoliv. Často v sobě svoji zlobu prostě držíte, protože nechcete zbytečně nabourávat vzájemné vztahy. A tak poté, co svého kamaráda již potřetí prosíte, ať už konečně odklepne svoje kolo ve vaší oblíbené tahové strategii, raději zmlknete a pustíte si na druhém monitoru novou epizodu Game of Thrones.

Rychle a zběsile

S tím souvisí další věc, co mi na multiplayeru vadí. Mám rád, když si můžu hrát svým tempem. A to vám další hráč ve hře znemožní. Jsem spíše defenzivní hráč, takže si občas chci pouze budovat a opevňovat svoji základnu či říši a ve hře tak postupovat spíše pomalejším tempem.

Málokdy narazíte na podobně smýšlející hráče. A i když se s někým na těchto pravidlech domluvíte, ve výsledku je váš spoluhráč či protihráč stejně poruší a vyhlásí vám válku během prvních deseti minut, kdy na to vůbec nejste připraveni.

Co dodat závěrem? Je to celé samozřejmě věc názoru, ale neříkejte, že vás multiplayer minimálně jednou pořádně nenaštval.