Recenze: Legendary – taková normální krabička

Známý slogan televizního pořadu STOP, mi dokonale posloužil jako odrazový můstek ke zhodnocení celé hry. Dalo by se říct, že z velmi dobrého nápadu, se skrze nepříliš dobré provedení vyklubalo Legendary. No řekněte, nezní lákavě otevřít Pandořinu skříňku, získat superschopnosti a vypustit na svět všechny nestvůry, co mytologie zná? Pak už zbývá jen vzít do ruky nějakou tu konvenčnější zbraň a jít ukázat světu, kdo je tady pán. A že se proti vám postavily armády světa, vás nějak nemusí zajímat, když máte k dispozici celé hordy vlkodlaků.

Jenže co naplat, s oním zničením světa to nakonec nebude tak horké. Respektive, přestože obdržíte superschopnosti a teoreticky tedy ovládnete Pandořinu skříňku, budete místo zábavné destrukce svět zase zachraňovat.

Legendary vše předkládá nehorázně povrchním způsobem

Život hráče je těžký, motivace téměř žádná a ani ten strojový klapot kulometu už úsměv na tváři nevykouzlí. Člověku se pomalu chce spát, radši si něco pěkného přečte, podívá se na další díl seriálu... Jo, pardon, zachránit svět, už se na to vrhám! Jenom ještě... No dobře, tak ať to máme za sebou.

Jak vidíte z mého přístupu ke hraní a zápletce – příběh skutečně není ničím, co by vás ke hře připoutalo a donutilo vás v ní pokračovat. Bohužel, právě v tomto místě mělo Legendary největší šanci podstatně se odlišovat od konkurence. Stačilo aspoň něco zajímavého, třeba nějaké podrobnější objevování původu Pandořiny skříňky a různé konspirační skupiny okolo ní. Hra navzdory mému povzdechu obojí obsahuje, ale vše předkládá tak nehorázně povrchním způsobem, že na jakýkoliv dialog s chutí zapomenete.

Koupel v krvi

Což o to, takový Painkiller také na pozadí nerozehrává drama hodné Shakespeara, jeho kvality však tkví v čisté esenci hratelnosti. Jak jste již jistě uhodli, Legendary žádný signifikantní trumf v rukou nemá. Když si odmyslíte všechny ty mystické příšery, jedná se o úplně obyčejnou střílečku, jež se občas snaží o ozvláštnění.

Tip číslo jedna: Hlavu vlkodlakovi odsekávejte samopalem. Je to rychlejší, pohodlnější a jistější.

Ke cti slouží to, že se jí občas povede zakomponovat prvek, který se trefí do vkusu a aspoň trošičku vytrhne z ubíjející monotónnosti. Problémem je, že 90 % dobře míněných ozvláštnění se mine účinkem.

Jako příklad uvedu pasáž, kdy máte najít tři kusy zařízení, jež jsou různě roztahané po stanici metra. K ruce dostanete i umělou inteligencí ovládané spolubojovníky, takže celá tato pasáž zpočátku vypadá jako zábavná. Až po dvaceti sekundách zjistíte, jak šeredně jste se mýlili. V metru se totiž zázračnou rychlostí množí jak příšery, tak vaši kolegové. Tímto vzniká nádherná situace, v níž vy, jakožto všemocný rambo, bojujete s nezničitelnou přesilou a mezitím utíkáte do lokací, v nichž se příšery nerespawnují a sbíráte součástky.

Působí to přinejmenším směšně, a když jsem nalezl asi dvacet samopalů, které se válely na místě, kde přidělení tři kolegové celou dobu stáli a stříleli, nevěděl jsem, jestli se mám smát, nebo brečet. Uznávám, scripty jsou nutné, občas doopravdy osvěží hratelnost, ale proč je nutně musí autoři vystavit tolik na odiv a proč nejdou nějakou rozumnější cestou?

Cesty Diovy jsou nevyzpytatelné a do Pandořiny skříňky zavřel vše, co po světě posbíral

Co třeba, kdyby oni muži nestáli někde na místečku a místo toho by šli s vámi a pomáhali by odvracet nebezpečí zezadu? Pak bych se již tolik nedivil, kde se nepřátelé pořád berou.

Mytické bestie

Poulit oči budete ostatně nejen kvůli špatnému leveldesignu. Problémy mají autoři rovněž i s obyčejnou logikou. Kupříkladu vlkodlakovi totiž musíte pro jeho finální usmrcení odstranit hlavu. Selské myšlení říká, že nejsnáze se dekapituje sekerou. Jenže než si přehodíte ze samopalu na sekeru, než švihnete, než se sekyrou trefíte... Tak to trvá.

Tip číslo dva: Otočte se vším, s čím se otočit dá.

O mnoho snazší je vzít do ruky samopal a jednou střelit do vlkodlačí lebky. To stačí k oddělení hlavy od krku a destrukci obávaného monstra. A stejně dobře se odsekává i plamenometem.

Drobná výtka rovněž směřuje k celkovému rozvržení nestvůr. Je krásné, že se po New Yorku a vůbec po celém světě prohánějí salamandři, gryfové, vlkodlaci, víly a podobné potvorstvo. Problém spočívá v tom, že mytologicky tato zvířata nejsou nijak spojena dohromady a tuším, že třeba takový vlkodlak by se v řeckých pověstech těžko hledal. Jak je vidno, cesty Diovy jsou nevyzpytatelné a do Pandořiny skříňky zavřel vše, co po světě posbíral. Je to prostě bůh a basta!