Recenze: LittleBigPlanet – malá VELKÁ hra

Pokřivená fizyka

Tím se dostávám k dalšímu aspektu nezbytnému pro fungování ve světě plošinovek: herní fyzice. Ona je totiž taková... fluffy. Neangličtinářům se omlouvám a vysvětlím. Jakmile dojde na fyzikální zákony, hraje si s vámi LilBig jako můj kocour s myší – čili hravě utečete, jen z toho budete takoví rozdivočele vyjukaní.

Fyzika totiž funguje v každé situaci trochu jinak, s čímž se budete muset srovnat, jinak zjistíte, co udělá Sixaxis naštvaně vržený proti zdi. (Pak mi dejte vědět – já to nezjišťoval, neb by mi ten redakční určitě naúčtovali.)

Obecně se dá říct, že většina věcí je lehce zpomalených, takže když někde visíte, máte dost času na pohupování a rozmýšlení, kam dál a kudy určitě ne-e. Jakmile se ale snažíte někudy přesně pobíhat, už to taková legrace není a na reakce Sackboye si budete nějakou dobu zvykat. A nakonec narazíte na pasáže, jež jsou naopak zrychlené, aby hra měla víc šťávy. To se pak ani nestačíte rozkoukat a už jste sežraní, shoření, rozpláclí a yeah hurá k savepointu. Ale ano, šťávu to pak má, takový downhill na skateboardu je prostě downhill na skateboardu.

Freak out!

A budu si remcat! Přes tu sluníčkovou náladu jsem se propracoval až k rýpání, kritizování a takovým těm věcem, co herní vydavatelé na recenzích tak rádi čtou (a věcem, kvůli kterým nosí herní recenzenti kevlarové trenýrky a sluneční brýle s neprůstřelnými sklíčky). Ona totiž LilBig je plošinovka. Teda, jasně, to by u plošinovky nebyl až takový průšvih, jenže to s sebou nese určité deprivační aspekty. A jestli vás nas... použití sprostého slova „deprivační“, tak to je přesně ono.

Ani se nestačíte rozkoukat a už jste sežraní, shoření, rozpláclí a yeah hurá k savepointu

Malá matematika: nepřesnost a jistá nepředvídatelnost ovládání pohybu plus tři životy na savepoint, po jejichž vyčerpání musíte opakovat celou úroveň, rovná se? Ano, máte pravdu – a už tu deprivaci nechejte. Pravdou je, že podobné omezení si tvůrci v takto laděné hře mohli odpustit. Místy totiž potřebujete dobře pět pokusů, abyste vůbec odhalili cestu dál, natož abyste ji dokonce i prošli.

Podobně vám hra dokáže zatopit u závodů. Běžně se prostě otevřou vrátka, ale aby se někdo obtěžoval naznačit, o co že jako jde, to tedy ne. Ve chvíli, kdy na to přijdete, už je většinou limit s bonusovými body v místech tmavých jako svědomí českého politika a i všespásný čudlík „Try again“ je vám ku ničemu, protože vás sice obvykle vrátí před start závodu, ale restart minihry už se nekoná. A opakovat kvůli tomu celý level? No, vlastně beztak o savepoint dál vás něco sežere.

Inventura? Jasně, za rok nashle

Kromě hraní levýma rukama je ještě jeden důvod pro restart levelu: předměty. Moře (tak dvě až tři moře) předmětů. Oblečky, nálepky, ozdůbky, písničky, zvuky, materiály a hory podobného neřádu se na vás sypou na každém rohu, až pomalu nevíte, zda jste zrovna sebrali nálepku kachlíkových kamen, nebo to byl účes do stylového setu.

Přece nepolezete do multiplayerového hraní s hlavou zebry a puntíkovanými trenclemi

Pointou je, že všechno to haraburdí není ani k ničemu, a ani jen k závěrečnému zúčtování – každou jednu blbinku můžete (a budete chtít) použít buď přímo připlesknutím na svého Sackboye, při výzdobě svého domečku (slouží jako hlavní menu) či přímo při konstrukci vlastních levelů.

Honba za předměty se tak stává vedle samotné touhy prokousat se hrou dál jedním z hlavních hnacích motorů celé hry. Uznejte sami: přece nepolezete do multiplayerového hraní s hlavou zebry a puntíkovanými trenclemi z počátku hry. Nehledě na to, že bez předmětů postavíte leda tak holou pláň a z toho by váš kreativní duch jistě musel strádat.