Recenze: Two Worlds – čekání na patche

Platforma: PC, Xbox 360
Žánr: RPG
Výrobce: Reality Pump (http://www.realitypump.de/)
Vydavatel: Southpeak Interactive (http://www.southpeak.com/)
Homepage: http://www.2-worlds.com/
Minimální konfigurace: 2 GHz, 512 MB RAM, 3,5 GB na disku

Začnu možná netradičně, když vás rovnou odradím od koupě hry, pokud si čtete recenzi v den jejího vydání. Stejně jako u mnoha dalších RPG potkáte i u Two Worlds jeden neskutečný neduh – bez několika patchů je hra v podstatě nehratelná. Pokud se vám tedy neche jen testovat něco, co není ještě hotové, počkejte si raději, klidně i několik měsíců, s americkým vydáním hry se situace nejspíše spraví. A jestli doufáte, že se při hraní naučíte anglicky, také si počkejte, protože Two Worlds pochází z Německa a překlad je zatím značně chybový. I když, dává to jistou naději na tvorbu češtiny někdy v budoucnu.

Překvapení

Bylo nebylo, jednoho krásného dne se jakožto lovec odměn vydáte do nedalekého chrámu zabít nějakou tu příšeru, co v něm sídlí. Pak se však začne rozplétat složité klubko událostí, v nichž se mimo jiné dostanete i k záchraně své sestry a taky takovým těm klasickým povinnostem hrdiny, jako je spasit svět, zničit arcizlo a takové ty klasické kecy a plky okolo. Příběh je originální jak klávesnice u počítače a pokud jste jej ještě neslyšeli, račte se podívat na hibernátor, zda jste to nepřehnali.

Hned zpočátku zjistíte zajímavou věc. Autoři se sice rozhodli udělat pro vás malý úvod do hry, ten ale spočívá v několika málo větách, které by na svých prstech spočítal i pracovník pily v invalidním důchodě. Takže jste odkázáni na studium manuálu, kde vám budou vysvětleny základní herní principy, nebo metodu pokusu-omylu. Přitom autoři si asi nebyli jistí, zda výukovou část do hry zařadit, nebo raději ne, tak to udělali tak napůl. A ještě navíc špatně.

Jakmile vylezete z chrámu, budou vám doneseny první peníze a chlápek, který vás přišel i varovat, odkráčí do divočiny. Sice nevíte, jak se vlastně k vám mohl dostat, když cestu k chrámu střeží skupinky nepřátel nebezpečnějších, než za jejichž likvidaci vám právě platil, ale neřešíte to a zkusíte jej chvilku sledovat. Je, hele, on jej napadl medvěd, to mu musím pomoci. Sedlák se bije statečně, takže by pro lovce odměn vašeho kalibru neměl být jeden medvěd problém. Sek, sek, škráb, a vy se válíte v krvi. Jedna nula na zabití pro medvěda. A vesničan si vesele kráčí někam v dál.

Smrt je jen začátek

Dobře, druhý pokus na laťku ve výšce dvacet šest centimetrů. Aspoň jsem zjistil, jak to chodí se smrtí postavy. Ihned se objevíte ne nějakém blízkém kouzelném místě a můžete plynule pokračovat v krasojízdě. Zajímavé ale je, že takto se můžete pustit i do vesničanů, které napadnete, vrhnou se na vás stráže a po chvilce marného boje přiběhnete do vesnice znovuzrození a opět vás vítají jako hrdinu. Na druhou stranu si s nimi pak můžete zase příjemně popovídat. Rozhovory jsou pěkně košaté a protáhnou vás slušnou částí historie herního světa, ale po čase zjistíte, že se nechutně opakují.

I když je opakování matkou moudrosti, občas byste raději zůstali hloupými. Zvláště pak ve chvílích, kdy opět narazíte na podobný úkol typu dojdi a zabij příšeru, případně dones věc. Jakmile se totiž nedržíte hlavní příběhové linie, ale vydáte se jen tak volně do přírody, případně plníte porůznu úkoly, jak na ně narazíte, stane se hra docela únavnou. Stálé pobíhání divočinou za stejnými příšerami, které přituhuje jak posupujete k jihu. Ne, že by to hlavní příběh nějak extrémně vytrhl, ale aspoň máte nějaký důvod se za těmi příšerami vydávat.

Přitom základ hry je více než povedený. Nemusíte řešit žádná povolání, ani profese, vše důležité obstarávají body, které získáváte při nových úrovních. Za pět z nich vylepšujete jednu ze čtyř základních vlastností, zatímco dva každou úroveň můžete přidělit mezi různé dovednosti. Přitom budete ale docela překvapeni dvěmi věcmi – každou úroveň vám klesá šance na zásah protivníka (protože autoři jaksi zapomněli vysvětlit, že na zásah protivníka vaší úrovně, takže je třeba dopovat obratnost) a možnost si u speciálních postav své schopnosti zrušit a naučit se je kompletně odznova, jak znáte především z MMORPG.

Jak na postavu

Protože nejsou žádná povolání, můžete si brát schopnosti v podstatě podle vaší libovůle. Jste omezeni pouze občasnou nutností výcviku v začátcích, nebo povinností mít jinou schopnost před vlastním získáním kýžené dovednosti. Záleží tak na vás, zda budete posilovat souboj na blízko, střelbu lukem, nebo třeba magii a zlodějinu. Přitom ještě musíte vybírat mezi dovednostmi pasivními, které vaši postavu vylepší na pořád, nebo zda zvolit silnější schopnosti aktivní, které však musíte vhodně využít. Je sice krásné kopnout nepříteli písek do očí, ale pokud má štít, tak se tomu snadno ubrání. Horší je to ale s využitím dovedností v praxi, protože vyznat se v lištách s nimi je občas nadlidský výkon.

Aby nebylo schopností málo, přidává se ještě dvojice dovedností zvláštních – okolo cest a v lesích narazíte občas na nějakou tu bylinku, takže po vzoru ságy Elder Scrolls můžete vesele míchat lektvary. Ty nejsilnější z nich vám klidně trvale zlepší vlastnosti, navíc rostlinky se, stejně jako výbava, objevují náhodně, takže metodou uložit a nahrát hru se k výsledkům dohrabete. Horší je to v případě koně, kterého si můžete osedlat. Ten má hnedle několik nepříjemných vlastností, jako třeba jízda na něm, ztráta předmětů v brašnách po jeho smrti, prostě obecně jeho nepoužitelnost.

Hra se chlubí že používá fyzikální engine Ageia. Když už se dostanete do boje, občas na nějaký náznak narazíte. Sice nesmíte moc řešit detekce kolizí, váhu zbraní, protivníků a sílu, se kterou se bojuje, ale jinak fyzikální engine funguje. Pro lepší příklad si stačí zajít na první kopeček, kde váš hrdina, veterán mnoha bitev, začne vesele klouzat dolů. Ne, že by se jakkoliv hýbal, prostě jen levituje nad terénem a pomalu klesá z kopce dolů. Možná chci od fyzikálního engine hodně, ale toto by se snad objevovat nemělo.

Co dodat?

Po grafické stránce už je situace o něco lepší, ale že by se jednalo o nějaké zázraky ve srovnání s krvavými požadavky, to se říci nedá. I když, zde, více než kdekoliv jinde, záleží na verzi hry. Zpočátku bylo testování noční můrou, ale s narůstajícím počtem záplat se hra pomalu stávala i hratelná v rozumné grafice. Autoři si naštěstí slušně vyhráli s hudbou, takže i když vaše oči občas trpí, uši si užívají. Stejně tak je tomu i se zvuky, které odpovídají situaci na obrazovce a slušně dokreslují atmosféru.

Two Worlds není vůbec špatná hra, ale dokud nebude na světě nějaká pořádná verze, raději se jí vyhněte. Nejlépe asi učiníte, pokud si počkáte na verzi pro Xbox 360, kde by měly být už chyby vymeteny. Na druhou stranu, na PC je ovládání slušně uděláno a opravdu využijete naplno jak myši, tak i klávesnice, což se u multiplatformních titulů často nevidí. Časem si Two Worlds rád zahraji znovu. A nyní? Nyní se vrátím k Dungeon Master.

Grafika: 7/10
Hudba: 8/10
Zvuky: 8/10
Hratelnost: 7/10

Jakmile dojde dostatečné množství záplat, bude se jednat po poctivé RPG, které sice nesahá až na úplnou špičku, ale rozhodně pobaví. Do té doby raději ruce pryč.

Celkové hodnocení: 7/10