Recenze: Venetica – dcera Smrti

„Čau, hele, Ivánku, kamaráde, čistej vzduch?“ – „No jasně draku, investoři vodpluli, ale už vývíjejí tlaky, že už máme na vymejšlení jenom týden, že jsme měli rok, nebo co!“ – „No ty vole, to je Titanic v plamenech a bárka jde ke dnu, co? Tejden říkáš?“ – „Jo, jo, něco takovýho říkali. To je v hajzlu, ty vole.“ – „Mně povídej, Milánku, kamaráde. Se na to ale asi vrhneme, co říkáš?“ – „Ale tak jo... Neměli bychom se nejdřív pořádně napít, ať to má, chápeš, no... grády?“ – „Si přihni, já už od rána jedu Tullamorku za 25, tak mám dost a normálně, fantázii to prospívá, ty jo.“ – „Tak pojď do mě, draku.“

„No, tak budou ti lidi hrát za křehkou a pohlednou dívčinu, jejímž povoláním bude podřezávat krky a sloužit vyšším ideálům. To zní dobře, ne?“ – „Jasně draku, ale musíme tam dát nějak tu, no, romantiku, rozumíš!“ – „No jasně, ty bláho, že mě to nenapadlo dřív! Nějaká srdceryvná story, ať nám ti hráči u toho, rozumíš, no, brečí, ty draku!“

Nějaká srdceryvná story, ať nám ti hráči u toho, rozumíš, no, brečí, ty draku!

„Super, super! Ale téct červená tam jako musí, bez zabíjení, hele, bez zabíjení žádná hra udělat nejde. Nic složitého, rozumíš, prostě ji narveme do ruky nějaké to železo a hned to bude sexy candátka, chápeš!“

„Ale dát ji jenom meče by byla nuda, ne? Co takhle, rozumíš, nějakou magii?“ - „To je kulervoucí nápad, kámo, můžeme to nějak spojit s tou story, co myslíš?“ – „Já už radši nemyslím, ty vole. Ale asi může být. Chce to něco ujetého, co nám všichni sežerou a budou říkat, jak je to neokoukaný!“ – „Hm, hm, hm... A co takhle z té holky udělat dceru Smrtě a poslat ji prostě zabíjet lidi? A udělat to tak, že bude vlastně klaďaska, rozumíš? To je teď, to, no, moderní, rozumíš, draku!“ – „To je tak blbý, až by to mohlo být dobrý, hele! Dořešíme a pořešíme, ale líbí se mi to!“

Den sedmý – trocha stresu nikoho nezabije

„No nazdar, kamaráde! Já ti mám pocit, že jsme za ten týden kalení na něco zapomněli a nevím na co.“ – „No, ty vole, taky nevím, ale před domem mi parkujou nějaký černý dodávky.“ – „A mají na sobě nějaký logo?“ – „No, počkej, koukám, koukám... D... E... C... K... 13... Entertainment... Hele, to mi něco říká! Tam dělám!“ 

TIP: Zkuste co nejdříve vylepšit magické schopnosti - jejich účinek je v boji proti přesile neocenitelný.

„No, ty vole, neměli my jsme mít tu hru, jak jsme ji tuhle nedávno nakousli?“ – „To jsou klauni, ty vole, ani další měsíc přetahování nám nedovolí. A ten chlast a děvky co posílají taky nic moc...“

„No, já bych ocenil, kdybysme mákli, vypadají nasraně a jako reparaci jsem jim kdyžtak slíbil dvě ledviny. Sice by si o ně ohli skalpel, ale víš ty co...“ – „Jasný draku, máš k nim, ten, no, citovej vztah. Tak se do toho teda dáme, no.“ – „...“ – „No, to jsme se do toho dali, ty vole.“ –  „Tak jak jsme to říkali, sexy candátka, rubání mečem, něco jako magie... Dost pubošů přitáhne ta polonahá ženská, ale potřebujem ještě nějakou zaručenou hitovku, kamaráde! Zaručenou! Prostě tutovku!“

„Já jsem unavenej kluk, kamaráde, ale dělej, protože už mi tu Gestapo buší na dveře! A nevypadají, že si přišli na kafe a jablečný štrůdl paní Landové!“ – „Přemýšlím, draku... Ale jsou to bestie, ty vole, takhle v noci, hned den po termínu bušit, to je na přesdržku...“

Dáme tam zombíky, kamaráde, zombíky! To zabere vždycky!

„No to mi povídej, ale mysli, Ivánku, mysli, nebo mě jebne!“ – „Jasně, jasně... Mám to, draku! Dáme tam zombíky, kamaráde, zombíky! To zabere vždycky!“ – „Ty seš geniální Ivane, nejlepší ze všech Ivanů! Já tě miluju! Dáš mně pusu?“

Jak řekli, tak udělali

Ne, nepovedlo se nám, jako kolegům Čtvrtníčkovi s Lábusem získat odposlechy dvou novinářů, kteří řeší svoje „notičky,“ ale zrovna Venetica k výše uvedenému typu rozhovoru prostě a jednoduše svádí. Všechna klišé, snad dostatečně vylíčená výše, jsou ve hře přítomná a hráče svou naivitou někdy až urážejí. Ke cti autorům je však nutno poznamenat, že jsou poté naštěstí využita poměrně smysluplně a místo znechuceného pohledu si vyslouží i lehké nadzvednutí obočí.

TIP: Z každé vázy vypadou peníze, proto se chovejte jako slon v porcelánu a vyberte vše, co se dá.

A dokonce i příběh, jehož ujetost na začátků překvapí i ostřílené milovníky žánru a dokonce i početnou skupinu japanofilů, postupně velice smysluplně graduje a obsahuje i několik zvratů, které vás překvapí a potěší. Chtělo by se skoro vykřiknout, že nápady v deliriu a nedostatku času stavící na jednom klišé vedle druhého jsou tím pádem dobré, ale přese všechny plusy zůstává na patře hořká pachuť milionkrát viděného a hraného, kterou nespláchne ani dobře protřepaný kravavý koktejl.