V letošním roce by měly být představeny hned tři systémy, které hráče zcela přenesou do virtuální reality. Novinka? Kdepak, tohle přišlo už v 90. letech.
Virtuální realita se zdá být něčím současným. Technologie se neustále zlepšuje a hry tak vypadají více a více realisticky. Následující krok se zdá být logický, ponořit se do hry ještě hlouběji, nejlépe ji zažít na vlastní kůži. Nejrůznější simulátory prostředí už jsou tu poměrně dlouho, i když ty nejpokročilejší jsou vyvíjeny pro armádu, která je využívá k výcviku. Samotná technologie ale není tak nová, jak by se mohlo zdát. Je spíš „znovuobjevená“.
První pokusy
Historicky první virtuální realitu sestrojil Ivan Sutherland se svým doktorandem Robertem Sproullem už kolem roku 1967. Zobrazovala tehdy jen třírozměrný obraz místností (hrany polygonů, chcete-li), ale v té době byly samotné počítače sotva odrostlé plenkám. Helma byla navíc tak těžká, že musela být připevněna ke stropu.
Sutherland navíc zveřejnil i myšlenky, které by měla taková virtuální realita splňovat. Sice se to nezapsalo tak výrazně, jako Asimovy zákony robotiky, podmínky se ale od té doby snaží splnit každý systém přinášející VR.
Byly to
- virtuální svět by měl pozorovateli připadat skutečný (zapojení zraku, sluchu a hmatu)
- počítač by měl být schopný zobrazovat virtuální svět v reálném čase
- uživatel by měl moci intuitivně a realisticky manipulovat s předměty virtuální reality
Za zmínku stojí i zobrazení města Aspen. Technologický institut na Coloradské univerzitě přišel v roce 1977 se zobrazením města, kterým se dalo procházet. V létě, v zimě, nebo trojrozměrným polygonovým modelem. Virtuální realita byla zase o něco barevnější a hlavně reálná, Aspen totiž skutečně existoval. Tvůrci nejprve nafotili každičký centimetr ve jmenovaných obdobích a fotky pak převedli na komplexní obraz, kterým šlo libovolně procházet.
Největší pokrok asi udělala NASA. Program virtuální reality, který generoval různá prostředí bez konkrétní reálné předlohy, používá dodnes. Upgradovaný, samozřejmě. VR používala a používá jako prostor k výcviku vojáků. Nejvíce se osvědčily simulátory létání, těm virtuální realita skoro nahrává (jednodušší verze se i v hráčské komunitě objevila mezi prvními). Právě simulátor létání se dnes používá i v soukromé sféře k výcviku pilotů komerčních letů.
V roce 1985 pak vznikla společnost VPL Research (Virtual Programming Language), kterou založil Jaron Lanier. Přestože ještě před Krachem herního trhu pracoval pro Atari, je kritikem mechanizování společnosti a dokonce o tom napsal i kritickou knihu Komu patří budoucnost? Už v oněch 80. letech byl přesvědčen, že programování se velmi brzy stane běžnou součástí života a hlavně, má potenciál přiblížit se umění. S Thomasem Zimmermanem, spolupracovníkem z Atari, tak založili VLP Research.
Firma se brzy stala hlavním dodavatelem technologií umožňující virtuální realitu. Díky němu se headset a rukavice dostaly do povědomí veřejnosti. A, což je možná nejdůležitější, Lanier přišel se samotným pojmem „virtuální realita“.
To byly první krůčky, i když měly velikost spíš dinosauřích tlap.
Zkouší celá rodina
Na začátku 90. let nastal boom. Technologie natolik pokročila, že vůbec umožnila virtuální realitě existovat v nějakém větším měřítku. Ve stejné době se také začal formovat internet a to, co dnes nazýváme multimédii. VR ale získala popularitu přímo obrovskou. Každý se mohl stát součástí nového světa, nemusel nikam chodit a virtuální realita měla potenciál zobrazit doslova cokoli. Projít se městem už nebylo nic převratného, s novou technologií se dalo cestovat do minulosti, podívat se na ostatní planety nebo jen vidět světy, které neexistovaly.
Myšlenka virtuálních realit samozřejmě chytla i Hollywood, i když oproti nadšení v reálu neměla technologie VR ve filmech zrovna štěstí. Trávníkář nebo Johnny Mnemonic do ní vstupují běžně, ani pro jednoho to ale nedopadne nejlíp. První film ale přišel ještě před tím, než technologie vstup do VR opravdu umožňovaly. Tron z roku 1982 byl průkopníkem nejen námětem, ale i zobrazováním. Počítačová animace byla ve filmech zcela nová a mnoho animátorů na něm dokonce odmítlo pracovat, protože si mysleli, že jim počítače vezmou práci.
V reálu se zatím pilně vyvíjelo. Můžete si vzpomenout na rukavici Power Glove, která byla webem IGN zařazena mezi 10 nejhorších zařízení, které byly kdy vyrobeny. Po pár ne úplně zdařených pokusech ale přišel systém VFX1 Headgear, který už se dal nosit bez bolestí hlavy a pryč byla i nepříjemně nebo příliš primitivně vypadající grafika. Helma byla docela těžká, ale čočky šly dokonce i dioptricky seřídit a připojená byla sluchátka. Zrak a sluch ze Sutherlandových podmínek tedy splňoval, hmat ne. Součástí setu byl kulatý ovladač se třemi tlačítky, který se jednoduše držel v ruce. V roce 1995 bylo úžasné už jen to, že jeho nakláněním se hráčova postava pohybovala.
Mezi hry, které se s helmou daly hrát, byl např. Descent, Quarantine, nebo dnes už ikonický Doom. Ovládání s VFX bylo vlastně těžší, zážitek za to ale stál. Pravděpodobně jediný důvod, proč se systém masově nerozšířil, byla jeho cena. Za přibližně 16 000 Kč už šel pořídit dost slušný počítač.
Chvilka zmizení a zpátky do sedel
Jak zájem rychle vystoupal, tak zase klesl. Kvalitní virtuální systémy byly příliš drahé a i když v profesionální sféře (výcvik, výcvik a zase výcvik) se užíval dál, komerční zájem o něco klesl. Znovu do popředí se dostal až docela nedávno a ze všech těch reklam by se mohlo zdát, že možnost virtuální reality přišla až teď.
Vývoj umožnily hlavně mobily. Malé obrazovky s výborným rozlišením pomohly vyřešit problém, že grafika z helmy byla o něco málo horší, než když hráči jednoduše koukali na monitor. A hlavně, docela výrazně spadla cena senzorů.
Vývojáři i filmaři se neustále snaží přijít s dokonalým 3D zobrazením virtuální reality a tři herní systémy mají jít do prodeje už letos. Oculus Rift je plánován už na březen a na internetu začínají předobjednávky, HTC Vive a Playstation VR mají dorazit o něco později..
Bohužel, cena je stále víceméně stejná. Za 20 000 Kč už se dá pořídit celý počítač. Samotný design nepokročil, všechny sestavy vypadají prakticky stejně, jako VFX1. Helma zakrývající oči, s integrovanými sluchátky a tentokrát jiným ovladačem. Oculus bude mít ten z Xboxu, naštěstí je součástí setu a nebude se muset dokupovat zvlášť. Aby headset vypadal jen jako trochu komplikovanější brýle, jak si neustále představují v Hollywoodu už od osmdesátých, na to si ještě nejspíš budeme muset počkat. Několik systémů tak vypadá, helma má ale stále ještě lepší výsledky co se týče kvality zobrazování.
Kromě samozřejmého zlepšení v grafice i samotných přístrojů se zdá, že se nic moc nezměnilo. Helmy jsou lehčí a senzory lépe reagují na pohyb hlavy i ovládání rukou. Zobrazování samotné hry už je téměř dokonalé a nejspíš se nestane, že se kvůli grafice nebo blízkosti obrazu udělá uživateli nevolno. Velikost systémů je ale prakticky nezměněná a zůstala i cena. Jen kousek nad možnostmi běžného uživatele.
Nadšení trvá, vývoj se snaží
Virtuální realita se dostává zpět na výsluní, nadšení vzbudila například nedávná ukázka ze hry GTA V. Hráč se mohl i samostatně pohybovat, senzorická podložka, rukavice a helma zahrnuly všechny smysly. Kromě čichu, ten stále čeká.
V současnosti se také začíná znovu mluvit o využití ve vojenství, a VR přibraly i lékařství nebo práce s konstrukcemi, zobrazují ještě nedokončené domy, auta apod. Ty nejpokročilejší systémy má samozřejmě armáda. I tam ale stále mají (a chtějí) co dohánět. Na dokonalou virtuální realitu, jaká byla např. v anime Sword Art Online, si ještě budeme muset počkat. Jen doufejme, že nebude mít stejné následky.
