Stará láska nerezaví aneb i kultovní tituly, které už svým rytmem vypadly ze současného trendu, ještě mohou vehnat slzu do oka.
Wolfenstain. Pro někoho naprostá blbost, pro jiné zábavná brutální řež, ve které může mozek v klidu odpočívat na poličce. Ať už patříte do jakékoliv skupiny hráčů, Wolfovi nelze upřít jeden podstatný fakt. Jedná se o otce všech současných FPS akcí, který položil základní kámen žánru jako takovému a propůjčil ostatními vývojářům vizi, o kterou se opírají doteď. I přesto, že měla série své úspěchy i strmé pády, nyní jsme se dostali k jejímu novodobému ztvárnění s podtitulem The New Order. A jak si děda Blazkowicz vede v nové generaci? Překvapivě skvěle.
Staré i nové, stále však dobré
Buďme upřímní, kvůli příběhu Wolfensteina nehraje pravděpodobně nikdo. Tady jde o staré dobré střílení nácků do kolen a mezi oči tím nejkreativnějším způsobem, a to zůstalo nedotčené. I taková ikona jako Wolf však musel jít s dobou a v hratelnosti tedy naleznete několik moderních prvků, jako je systém krytí, aplikovatelné perky a další blbůstky, bez kterých se neobejde žádný současný hráč. Podstatné je, že do old-schoolové střílečky zapadají velmi pohodlně.
Německá říše velí světu a odboj je rozprášen všude možně. Co zbývá?
Ale nastiňme si aspoň trochu ten příběh. V kůži toho nejklišovatějšího hrdiny videoherního průmyslu, geroje B. J. Blazkowicze se vracíme do alternativní historie a po rychlé návštěvě druhé světové upadáme do vegetativního stavu, ze kterého nás probere až fešný pohled sestřičky. Uplynulo 14 let, Německá říše velí světu a odboj je rozprášen všude možně. Co zbývá? Ale, oprášit staré dobré kvéry, do zubů vzít granát a vyrazit do boje. Přece těm náckům nenecháme Times Square, nebo ano?
Toť k základní premise, která vám k bezhlavému ničení všeho okolo bohatě stačí. Přes klišovitý příběh jsou však největším překvapením postavy, které mají hloubku a vztahy mezi nimi jsou mnohdy zajímavější, než samotný děj. Lví podíl na tom má způsob podání hry, která vás jen zřídkakdy vytáhne do filmečků a většina akce se odehrává z pohledu první osoby. Dobrý tah.
Hlavně, že se střílí
Ale nyní k tomu hlavnímu. Střílí se tady. Hodně. Wolf si ponechává svůj šarm, kdy si do rukou vezmete dva samopaly a kropíte nácky hlava nehlava. Brnění sbíráte díky povalujícím se helmám, zdraví doplňují konzervy a psí žrádlo (když musíš, tak musíš) a old-schoolový feeling se prostě nezapře. Jak používáte tu kterou zbraň, odemykáte pro ni lepší vlastnosti a perky, hra vás tedy odměňuje za váš osobitý styl hry a podporuje jej. Potěší dostatečně dlouhá, cca 20 hodinová kampaň, kterou si navíc můžete sjet podruhé. Brzy po začátku totiž učiníte důležité rozhodnutí, které kompletně mění průchod úrovněmi.
Je tu ale také dostatek osvěžujících faktorů. Nechybí obligátní systém krytí, zbraně mají možnosti upgradu a úrovně jsou navrženy precizně a se smyslem pro detail. Díky tomu se nikdy nestane, že byste měli pocit až příliš okatého koridoru a výtvarný styl dokáže vykouzlit místa, která by i mohla existovat.
Akční tempo dokáže velmi jednoduše zpomalit nutnost sbírat opravdu každý jednotlivý předmět, který ve hře je
Bohužel nechybí kiksy, které v závislosti na vašem přijetí tohoto žánru mohou být malé i větší. Akční tempo dokáže velmi jednoduše zpomalit nutnost sbírat opravdu každý jednotlivý předmět, který ve hře je. Jedna helma, jeden náboj, vše musíte sbírat ručně, což nesmírně zdržuje a otravuje, především uprostřed akční řeže. Mnohem elegantnějším řešením by bylo automatické sbírání po přiblížení, přinejhorším shromažďování stejného druhu předmětu do skupin pro jednodušší sebrání. Ale co už, není to nic extrémně hrozného.
To tupost umělé inteligence dokáže zkazit zážitek mnohem rychleji. Ne, že by hra byla vyloženě lehká, i na normální obtížnost vás dokážou nepřátelé potrápit a krytí je dobrým nápadem. Debilita AI spočívá spíše v její nestabilitě. Občas se totiž stane, že na vás vojáci nereagují tak, jak by měli, čekají na vás ve dveřích nebo se uráčí otočit až po dvou dávkách z brokovnice. Kdy už je většinou pozdě. Nestává se to nijak často, ale přesto je to nepříjemné. Řešením by bylo vybrání vyšší obtížnosti, ta se ale aplikuje spíše na výdrž nepřátel a vaši zranitelnost, než cokoliv jiného.
Když se retro mísí se sci-fi
Příchuť druhé světové v kombinaci s mechy a mutanty nevidíme moc často, ve Wolfensteinovi to ale sakra funguje. Je jasné, že si v alternativní historii vedou nacisté mnohem lépe, přisluhují jim zmutovaní vojáci a mechové, stejně jako obří stroje, se kterými si to Blazkowicz bude moci rozdat. Maso do mlýnku je tak vždy různorodé a patřičně macaté, ať už jde o řadové vojáky, kyborgy, robotické psy či jinou havěť.
Potěší sednoucí brutalita. Není problém někomu ustřelit hlavu, odstřelit končetinu nebo rozmašírovat úplně. Hra perfektně kombinuje válečné hrůzy a brutalitu s ostrými vtípky a parodickým pohledem na určité události, jak to ostatně Wolf vždy uměl. Vizuální pojetí je perfektní, především tedy na PC a konzolích nové generace, kde jsou textury ostré a prostředí plné detailů. Nejde rozhodně o bůhvíjaké orgie, svůj účel ale grafika plní. Vše je podpořeno skvělým dabingem a pořádně dunivým soundtrackem, k prezentaci tedy nemám žádné výhrady.
Dostupné pro:
PC, X360, PS3, PS4, Xbox One
Žánr:
Akce | Akční FPS
Výrobce:
MachineGames
Začátek prodeje:
20. května 2014
- Skvělá akce
- Zajímavé postavy
- Parádní kulisy
- Oldschoolový nádech
- Blbnoucí AI
- Chybějící multiplayer
- Pár drobností
Zatímco předchozí díl mi sérii lehce znechutil, kluci z MachineGames mě dokázali vrátit do toho bezstarostného období, kdy jsme stříleli nácky a neměli žádné připomínky. The New Order je velmi povedenou kombinací starého a nového, které do sebe skvěle zapadá. Na jednu stranu je to solidní střílečka ze staré školy, na stranu druhou zde nechybí moderní prvky, které jsou FPS žánru vlastní. Kdyby si tvůrci dali trochu více práce s umělou inteligencí a přidali multiplayer, byl bych štěstím bez sebe. Takto jde „jen“ o parádní oddychovku, kterou vřele doporučuji.
