Call of Duty: Modern Warfare 3 - střílečka podle šablony (recenze)

Recenzovat Modern Warfare 3 je vskutku jednoduché. Zároveň i nechutně obtížné. Hra se totiž přiblížila klasických sportovním sériím, které se strojovou přesností rok co rok vrhají na trh nové ročníky s tu více, tu méně změnami. Modern Warfare 2011, pardon, 3, funguje na naprosto stejném principu. V nabídce je tradiční nášup v podobě krátké lineární, ale efekty natřískané kampaně, akčního multiplayeru s brilantním systémem motivace a kooperativních misí.

Žádnou třeskutou invenci nečekejte, Modern Warfare 3 se hraje a vypadá prakticky stejně jako předchozí díl. A nelze se moc divit, do hry, která prodeji zesměšnila veškerou ostatní formu zábavy, se prostě nešťourá.

Do hry, která prodeji zesměšnila veškerou ostatní formu zábavy, se prostě nešťourá

Aspoň dokud to sype. Je to chyba? Těžko říct, záleží na vašem stupni otrávení sérií. I když se totiž hra v zásadě nikam neposunula, jako akční střílečka funguje stále velmi dobře.

Vítejte ve 3. světové válce

Příběhová kampaň navazuje přímo na konec druhého dílu. John "Soap" MacTavish si frajersky vytáhl nůž z plic a zabodl ho přímo do sklivce generálu Shepherdovi, ale to odstranilo pouze jeden problém. Ulicemi Spojených Států stále mašíruje ruská armáda, poštvaná ultranacionalistou Makarovem a ten rozhodně má grandióznější záměry. Vyprávěcí styl kopíruje předchozí díly, takže epický válečný konflikt plný zrady, teroristů a hrdinů si vychutnáte z perspektivy hned několika vojáků. Vojenské jednotky jako americké Delta Force a britské SAS řeší problémy ve svých domovinách, zatímco zbytky Task Force 141 se pídí po Makarovových plánech.

Na rozdíl od druhého dílu působí děj kompaktněji a dá se lépe sledovat, nicméně snaha vyrazit hráči dech neustálou záplavou monumentálních momentů zůstala. Jednou se tak snažíte prostřílet přes Wall Street po svých, abyste o chlup později kropili nepřátelské Hindy z palubních zbraní vrtulníku a po pár minutách se v akvalungu snažili přepadnout nepřátelskou ponorku. To si piště, že vám ta kovová potvora propluje přímo nad hlavou. Mimochodem, právě jsem popsal zhruba první půlhodinu hry.

Tvůrci v podobném tempu buší do hráčů po celou dobu kampaně (tradičních zhruba 5 hodin na normální obtížnost) a stále se snaží přijít s něčím novým, ať už se jedná o úžasnou scenérii, změnu tempa, novou zbraň a tak podobně – přestřelka v písečné bouři, probourávání se tankem podzemními garážemi, honička v Londýnském metru… Pokud milujete holywoodské akční filmy, budete (opět) nadšeni, protože tohle je jejich interaktivní verze. Několik pasáží sice působí až absurdně a hloupě, jiné zase zbytečně lacině, ale jako celek to funguje slušně.

Leštíme koridory

Snaha vykloubit hráčské čelisti jedním dlouhým „wooooooow“ znovu vyžaduje oběť v podobě otrhání herních svobod. Nerozhodujete vy, ale hra: půjdeš tudy, teď se kryj, teď střílej, tady počkej na kolegy, támhle skoč za kulomet. Pokud se necháte vést proudem, čeká vás neskutečně intenzivní akční jízda. Střežte se ale uhnout a kameny vás omlátí do krve. Což ostatně platilo i pro přechozí díly.

Uznat se nicméně musí, že Infinity Ward umí koridorové střílečky přeci jen o něco lépe než Treyarch (tvůrci loňského Black Ops), protože v průběhu hraní jsem narazil na minimum problémů s nespuštěnými skripty a umělá inteligence se naučila též pár nových triků.

Snaha vykloubit hráčské čelisti jedním dlouhým „wooooooow“ znovu vyžaduje oběť v podobě otrhání herních svobod

Zázraky však čekat nemůžete, stále tu narazíte na nekonečné spawnování protivníků, dokud neprotnete neviditelnou čáru, parťáci jsou občas jen na okrasu a tak dále. Prostě moderní Call of Duty ve své nejčistší podobě, žádná snaha o inovaci, ale leštění osvědčených postupů.