Jen málokdy se povede stvořit živočicha, který se vryje do paměti několika generací a jeho sláva nešedne. Podařilo se stvořit upíry, Arnolda Schwarzeneggera, transcendentální písečné mlochy (dobře, ti oficiálně neexistují, ale v teoretické aproximaci inkognitivních realit vede s těmihle roztomilými mazlíky naše podprahové nadvědomí debatu o smyslu slepého střeva takřka neustále), přičemž dva nenápadné filmy z minulého století daly vzniknout zrůdám, které si říkaly o vzájemný souboj již ve svém embryonálním slizu.
Predátoři si to rozdali s vetřelci již na konci osmdesátých let prostřednictvím komiksů. Nicméně až v roce 1999 se mohli hráči počítačových her chopit jejich otěží v první novodobé 3D akci na téma střetu dvou krvelačných monster.
Tvůrci atmosférou dodnes nepřekonané prvotiny Aliens vs. Predator přicházejí po letech znovu, aby svou sérii zrestartovali.
Od béčkového příběhu ke špičkové atmosféře
Testovaná preview verze dala hladovým hráčům ožužlat kosti vždy po dvou misích z kampaně za každou rasu – lidského mariňáka, vetřelce i predátora. Nosná myšlenka hry je založena na propastných rozdílech mezi jednotlivými biologickými druhy, a tak si scénáristé mohli dovolit béčkový příběh.
Predátoři si to rozdali s vetřelci již na konci osmdesátých let
Děj začíná na mimozemské kolonii, kde se miliardáři Weylandovi a jeho megakorporaci podaří otevřít ruiny starého chrámu predátorů. Prudký zášleh energie kamsi do kosmu a bezpečnostní zařízení stavby již posílá signál svým tvůrcům. Když se predátoři přiřítí za sklizní lidských lebek, jen tím trochu opepří chaos na povrchu planety, kde se již vymkl z rukou tajný projekt experimentující se zárodky vetřelců.
V příběhové kampani zvolili autoři zajímavou skladbu misí. Hráč se s každou zvolenou postavou vydá do takřka stejných lokací, mezi nimiž figurují džungle, rafinérie, starobylý chrám nebo sci-fi kolonie, ovšem pokaždé z jiného úhlu pohledu. Mariňák se na začátku prodírá troskami chodeb mimozemské instalace a soustavně si nadělává do kalhot, když ve všudypřítomné temnotě cokoliv šustne. Tam, kde se člověk plazí po zemi, predátorovi je otevřen vertikální rozměr úrovní.
Mohutnými skoky může létat mezi větvemi stromů, přeskakovat z budovy na budovu nebo si v rafinérii přivolá jeřáb, po němž přeběhne na druhou stranu jinak nepřekonatelného kaňonu. Ten samý jeřáb, který hráč o chvíli dříve minul z jiné strany v roli mariňáka. Naproti tomu vetřelec pracuje s hloubkou prostředí. Tu vleze do větrací šachty, aby se vynořil na jejím konci na dříve nepřístupném místě, nebo vyleze po zdi a bleskově překoná obrovské vzdálenosti.
Jeden detektor vládne všem
Noví Aliens vs. Predator stavějí především na atmosféře. K vyhecování hráče zcela postačí, když mu coby mariňákovi začne v tmavých chodbách pípat notorický detektor pohybu. Ukazuje směr, ze kterého přichází hrozba, ale již neříká, zda je vetřelec přilepen na stropě nebo číhá v takřka neviditelném výklenku ve zdi. Panice napomáhá rovněž malý stav munice a skutečnost, že před vetřelci se schovalo rovněž takřka veškeré světlo. Skutečně, bodovou baterkou a světlicemi s krátkou životností evokuje hra za člověka nejvíce Doom 3. Zřejmě náhodná podobnost je podpořena rovněž hlasovými záznamy mrtvých členů kolonie, jež hráč sbírá cestou, nicméně v testované verzi ještě nebyly namluveny.
Tam, kde mariňák zuřivě bojuje o každý kus země, predátor se usazuje pohodlně na větvi a se zapnutou neviditelností sleduje nic netušící lidské trofeje pod ním. Nebo si to suverénně rozdává s vetřelci na férovku pomocí zápěstních čepelí. Vetřelec kombinuje tento pomalý styl ukrývání s prudkými výpady proti osamělým cílům. Sekat pařáty a nabodávat ocasem, to vše mu stačí k přežití a právě to patří k tomu nejlepšímu z Aliens vs. Predator.
K vyhecování stačí, když začne pípat notorický detektor pohybu
Kdo by odolal zachraňovat čest vetřelčí královny, kterou przní lidský póvl, krmí ji granulemi a nutí snášet vejce. A pokud vetřelec narazí na civilistu, může se ho jemně zmocnit, aby vzápětí přiběhl facehugger a dal oběti vášnivý polibek.