Krev, násilnosti a trademark Aliens vs. Predator - to jsou elementy, které jsou protikladem k béčkovému provedení hry. Situace, když se neviditelný predátor přiblíží k mariňákovi a vytrhne mu hlavu z krku i s houpající se páteří patří k těm okamžikům, kdy vstávají chlupy na zátylku nejen fandům predátorského fenoménu. Podobně zvrhlé je rovněž infikování lidských civilistů vetřelčím zárodkem.
Podařilo se dobře navodit specifický pocit pohybu v kůži každého ze tří protagonistů
Když se hráč v roli monstra zmocní své oběti, tvrdými pařáty ji pohladí po hlavě, načež přiběhne facehugger a přisaje se nebožákovi na hlavu, lze jen zamumlat cosi o nemocnosti herních návrhářů. Stejně tak dobře se jim podařilo navodit specifický pocit pohybu v kůži každého ze tří protagonistů. Predátor těží z několika módů vidění a pohybuje se s těžkopádností smrtelnou technologií ověšeného zabijáka, zatímco rychlý vetřelec sviští chodbami přikrčen u země, nahlížeje na svět perspektivou rybího oka.
Klacky pod nohy, kyselina do očí
Jen škoda excentrického ovládání, jež sráží dojem z personifikace s monstry zpět k průměru. Mariňák je v pořádku, pohybuje se jako bijec v každé střílečce. Například predátora ale komplikují skoky, kdy je nutné označit místo, kam doskočit, přičemž pohyb je pak proveden automaticky. Proč nevytvořit úrovně více organicky, velkoryseji a nechat hráče, ať si doskáče, kam sám potřebuje? Mírně zmatený je i boj nablízko. Ačkoliv hra nabízí berličku v podobě automatického zaměření a útoku na nepřítele po stisknutí vyhrazené klávesy, výsledek je občas kontraproduktivní.
Obzvláště s vetřelcem se hráč po zběsilém automatickém útoku ocitne v situaci, kdy neví, kde je podlaha, kde strop a kamže to vlastně doskočil (většinou do chumlu ozbrojených mariňáků). V tomto bodě byl deset let starý předchůdce hry se svým stroze jednoduchým, ale přesným ovládáním lepší. Tehdy bylo například nutné pro lezení po zdech a stropu nutné stále držet tlačítko, takže když se chtěl hráč zorientovat a rychle se dostat na zem, stačilo jej pustit. Nyní se vetřelec po stisknutí knoflíku přisaje na zeď permanentně, při pohybu po členitých stěnách mu výhled skotačí jak při zorbingu a vůbec je nutné si na specifika jednotlivých ras dlouho zvykat.
Proti všem
Multiplayer je solidním rozptýlením od šedivé kampaně. Ke slovu se hlásí především kooperativní jatka, ve kterých se hráč se třemi dalšími spolubojovníky postaví hordě vetřelců přibíhajících ze všech stran. Škoda jen, že adrenalin může takto prýštit z uší jen ve dvou speciálních mapách. Nicméně i další módy přinášejí zpestření. Poskládá-li se partička mariňáků, může proti nim nastoupit osamělý vetřelec s úkolem infikovat ostatní spoluhráče a konvertovat je na vlastní stranu.
Pokud vám nevadí zastaralá grafika a retro feeling, zahrajte si původní Aliens vs. Predator
Pokud se povede, roli posledního přeživšího mariňáka nelze závidět. Další módy odehrávající se na ploše šesti map rovněž stavějí na odlišnostech tři vesmírných ras. Multiplayer nicméně celou hru nezachrání, neboť i přes instantní chytlavost je díky absenci vylepšování vlastní postavy, jak tomu bývá obvyklé u moderních online stříleček, je pořád jen chvilkovou záležitostí.
Aliens vs. Predator se měli spíš než na filmovou atmosféru soustředit na vlastní herní obsah. Organický, uvěřitelný design, slušná mechanika soubojů, řemeslně dobré provedení a občas nějaký ten nápad hodný zapamatování, to vše chybí. Nicméně obdivovatele vetřelého fenoménu hra neurazí, jen nesmějí čekat víc než průměrnou akci s několika bijícími se světlými a temnými stránkami. Pokud vám nevadí zastaralá grafika a retro feeling, zahrajte si raději původní Aliens vs. Predator 2 nebo ještě lépe první díl, který takřka dokonale dokumentuje stav opuštění ve vesmíru, kdy jediným společníkem je smrt číhající někde za rohem.