Osobně se honěním za co nejvíce bodíky příliš nebavím, ale v Bayonettě je tahle motivace tak dobře zakomponovaná do hry, že jsem ji hned po dokončení spustil na vyšší obtížnost znovu a lov lepších medailí byl jedním z důvodů. Ale rozhodně ne jediným. V klasických lineárních levelech totiž najdete spoustu různých bonusových věcí ke sbírání a provádění – ať už jde o speciální arény, skryté bedny, či sbírání svatozáří, které následně můžete utratit u svého pekelného kámoše Rodina za nové pohyby, léčivé a další předměty, bonusové oblečky a tak dále. Ani sbírání věcí však nebylo hlavním důvodem, proč jsem rozjel novou hru - tím důvodem je zkrátka to, že je tak zatraceně cool.
Stylovost nadevše
Tvůrci se snažili vytvořit hru, která je naprosto záměrně až přehnaně sexy, monumentální a naprosto jasně ukazuje japonskou odvahu mixovat nepředstavitelné prvky a žánry, stejně jako okořenit celý mix naprosto jedinečnou fantazií místy hraničící se šíleností.
Tvůrci se snažili vytvořit hru, která je naprosto záměrně až přehnaně sexy, monumentální a naprosto jasně ukazuje japonskou odvahu mixovat nepředstavitelné prvky
Samotná Bayonetta je stylizovaná sexbomba, jež vypadá smyslně i v úboru jeptišky. Tvůrci podvědomou erotičnost ještě šroubují častými velmi detailními záběry na ladné křivky hrdinky v animacích, nemluvě o některých bojových úderech, kdy jsem i já nevěřícně otevíral pusu a to jsem zvyklý na různé japonské podivnosti.
Druhý extrém je pak brutalita vezoucí se na prvcích S&M. Už někde výš jsem zmínil cpaní andělů do ocelových panen, ale to je jen začátek – obří ozubená kola, gilotiny, motorové pily, trhání křídel a tak dále, finální Torture attacks mají prostě to pravé a pravdivé jméno. Je to šílené, je to zvrácené, ano. Jenže je to naprosto záměrné, přehnané a stylizované, takže ve výsledku místo zhnusených pohledů na tvářích vykouzlíte úsměvný škleb. Bayonetta prostě není nic jako Manhunt či Postal, kde byla brutalita prvoplánovitě nechutná. Zde je, hm, vtipná, prostě jak se hezky česky říká – OMG, WTF, LOL.
Styl je vidět i v samotném grafickém ztvárnění i v detailech – například uzamčení protivníka probíhá za doprovodu polibku, hrdinka nekrvácí ale vykvétají z ní růže, při dvouskoku ji ze zad vyskočí motýlí křídla a ostatně i její stín má tvar motýla (čehož jsem si všiml asi až ve třetině hry). Protivníci nejsou pekelní kozli, ale andělé, jež se k vám snáší v záplavě paprsků slunce a rozkvétajících květin a přitom jsou to podivné stvůry smíchané z organické hmoty, techniky, prvků románských soch a kdo ví, čeho ještě. Podobnou netradiční směskou jsou i samotné lokace, které oscilují od románské architektury monumentálních chrámů k přetechnizovanému městu a nepopsatelným pestrobarevným místům.
Naprosto stejný mix představuje i hudba – orchestrální chorály, jazz, ambient, j-pop, retro syntezátory… zní to divně, ale ve výsledku to funguje. Alespoň u mě, kdy jsem i celou tuhle recenzi datloval za doprovodu soundtracku.
Ujetost Bayonetty je tou nejsilnější stránkou, nebo naopak prvkem, který ji zlomí vaz
Právě ujetost Bayonetty je její nejsilnější stránkou, nebo naopak prvkem, který ji zlomí vaz. Za mě rozhodně letí všechny prsty vzhůru – často jsem sice jen tak kroutil hlavou nad tím, co si ještě dovolí, ale funguje to a ani po dohrání nemůžu vypudit Bayonettu z hlavy. Skvělý soubojový systém, dlouhá hrací doba (kolem 15 hodin), skvělá motivace, spousta nezapomenutelných scén (jízda na motorce po dálnici 666, souboj na mrakodrapu, gigantičtí bossové…), to vše ze hry dělá skvělý zážitek. Pokud bych měl něco vytýkat, byl by to zmatený a křečovitě vyprávěný příběh, možná občas kamera, ale jinak? Jděte do toho. I když to tedy na vyšší obtížnost ke konci může znamenat občasné tendence k prohození ovladače oknem.