Válka se mění. Vojáci už neleží v zákopech a nepostupují na linii o metr za den, válka už neprobíhá mezi dvěma armádami, ale kolem jednotek. Bojové plyny nahradila letecká podpora a místo tanků přilétají na pomoc helikoptéry. Takhle nám bojovou evoluci interpretuje nejznámější válečná série Call of Duty. A to byste nevěřili, jak se válka mění rychle.
Moderní válečnictví podruhé
První díl MW přinesl na vaše monitory v první řadě neuvěřitelně atmosferický pohled na boje v zemích třetího světa a na blízkém východě. Podpořeno kvalitní hratelností a rozumným scriptováním si hráč mohl nejen zahrát v kůži spec ops, on byl spec ops, a jako v podstatě jediný nedostatek hry jí recenzenti vytýkali krátkost kampaně.
Tvůrci splnili sliby o bohatém příběhu plném zvratů a překvapení, ale kolotoč událostí roztočili možná až moc rychle
Po menším spin-offu do druhé světové přichází plnohodnotný nástupce, který si bere pevné základy z minula, to nejlepší z nich umocňuje a navrch přidává i svoje vlastní ingredience.
Příběh hry navazuje na události Modern Warfare s časovým odstupem pěti let, během kterých světová situace vyeskalovala k dalšímu velkému konfliktu a povinnost opět volá. Imran Zakhaev sice spotřeboval všechny své kočičí životy a jeho poslední smrt je tentokrát finální, ale na jeho místo nastoupil snad ještě horší Vladimir Makarov. Ten přiživuje kult svého předchůdce a ve jménu pomsty sjednocuje bojovníky s rudou hvězdou na čele proti Americe, takže zdá se nejen severokorejští diktátoři vládnou i po smrti.
Tvůrci splnili sliby o bohatém příběhu plném zvratů a překvapení, ale kolotoč událostí roztočili možná až moc rychle. V daném tempu hry se prostředí mění rychleji než se stihnete rozkoukat a zatímco přesedáte z jednoho vojáka na druhého, může se snadno stát, že se v příběhu ztratíte. Rozhodně tedy nečekejte, že po prvním zahrání budete přesně schopní odvykládat celou dějovou linku, ale po stránce znovuhratelnosti je to jedna z motivací, že ano. Ze světových destinací se podíváte například do Rio de Janeira, Afghánistánu, Washingtonu D.C. nebo na Sibiř.
Co na to děti
Hra se vás po prvním spuštění zeptá, jestli chcete přeskočit trochu kontroverze v jedné z misí a pak ještě jednou, jestli skutečně ne. Není divu, už před vydáním se strhla velká diskuze kolem vypuštěného videa s masakrem na letišti, kdy hráč jako dvojitý agent může, pokud chce, střílet po boku teroristů do nevinných lidí v terminálu.
TIP: Na krabici je to napsáno jen velmi malým písmem v rámečku, a tak je dobré vědět, že hra vyžaduje a instaluje se přes Steam.
Podle mě je to moc povyku pro nic, mise slouží účelům příběhu a rozhodně prvoplánovaně střílení do nevinných nepodsouvá. A kvůli schválně zpomalené chůzi to není ani kdovíjaká zábava.
Co mi osobně na zábavnosti ubíralo, je design prostředí. Ne že by hra byla navržená nelogicky nebo snad nefunkčně, ale je lineární jak přímka. Vím, že je to vlastnost i všech předešlých dílů a ke koridorové střílečce má hra daleko, ale stejně si to neodpustím vypíchnout v záporech a jednoduše nejsem zastáncem mantinelů a jednou cestou skrz. K tomu si přidejte nový systém navigace hry, který v předchozích hrách představovala malá tečka na kompasu dole na obrazovce – zde vás naviguje velká ikona v prostoru, která ukazuje přesně destinaci spolu se vzdáleností. Úkoly typu prohledej dům a najdi počítač jsou vlastně jen běháním za světluškou.
Ztráta v prostředí tedy skutečně nehrozí a pokud byste měli problém s obtížností hry, je v herním menu možnost Lower difficulty, což mě donutilo přemýšlet, jak se na obalu hry vzalo omezení od 18 let. Mluvíc o obtížnosti musím zmínit, že tu přežila z předchozího dílu vychvalovaná střelnice, která vám po absolvování doporučí obtížnost, se kterou se můžete vrhnout do dalšího postupu hrou.
Ale veškerá snaha marná – pokud existuje něco, co vás pohltí a nechá zapomenout na herní neduhy, MW2 to má...
Atmosféra
Měli to předchůdci, má to i novinka a ostatní hry jim to jen můžou závidět, co to je? Ano, filmová atmosféra, která jde ruku v ruce se strhujícími momenty a efekty, což, vyváženo parádní grafikou, dělá ze hry ultimátní mix. Říkají to všude, řeknu to taky, Modern Warfare 2 je jako film. Film, který nenudí zbytečně dlouhými scénami a který by se mohl svou výpravou a režií zařadit po bok hollywoodských blockbusterů. Nechybí zde bondovská jízda na sněžných skútrech nebo člunech a po celou dobu vám hra dává jemně falešný pocit, že se hraje vlastně sama a bez vás by si klidně vystačila.
Každá přestřelka je unikátní a dramatická, nenechá hráče vydechnout a často překvapí v tu nejmíň vhodnou chvíli. Největší podíl na tom má uvěřitelnost a zasazení do prostředí, kdy vás ani nenapadne přemýšlet o tom, odkud se protivníci vzali nebo že přišli jen aby bylo do čeho střílet.
Po celou dobu vám hra dává jemně falešný pocit, že se hraje vlastně sama a bez vás by si klidně vystačila
Pohřbít by se to dalo jedině tupou umělou inteligencí, což se rozhodně o té herní říct nedá. Snad poprvé za celou sérii se mi nepletli vlastní vojáci do výhledu a ani jsem jich moc nezastřelil. Střelci na obou stranách se navíc kryjí za překážkami, pořvávají na sebe během střetu a působí velmi živě. Stejně jako všechno ve hře.
V tomto MW dvojka převyšuje jedničku a dává naznat, že Infinity Ward jsou mistři scriptů. Hra je protkána luxusními momenty, které hráče nenechají chladnými a které si budete pamatovat ještě dlouho po dohrání. Ať už jde o útěk v Riu, šplhání na ledovou stěnu s mačkami, průběh gulagem nebo tma ve Washingtonu, vždy vás překvapí a bylo by škoda si je vyzrazovat předem. Originalitou hra překypuje a jen těžko byste některé 'oh' momenty mohli zažít jinde. Můžete namítnout, že spousta z nich jsou jenom obhlídnuté scény z akčních filmů, ano, ale jiné hry nemají ani to.
Z mrtvých krev neteče
MW2 si ze svého předchůdce vzalo i dva roky starý engine, což má blahodárný vliv na HW požadavky, ale ostatně i na hru samotnou, na kterou je radost pohledět. Můžou za to hlavně high-res textury a špičkové grafické efekty jako motion blur, high-dynamic range nebo decentně využité depth of field, ale potěší i detaily jako aktivní šlápoty ve sněhu (které dělá i hráč, ačkoli vlastní nohy neuvidíte). Zpracování přírodních scenérií je také často dechberoucí. Naproti tomu všímavější jedinci možná postřehnou, že obloha je stejně jako vzdálené pozadí tvořená jen statickou texturou.
Většinu objektů ve hře jde rozstřelit nebo aspoň popostřelit. Patří mezi ně bedny, popelnice, slepice v klecích, výborně zpracované skleněné tabulky nebo lahůdky jako auta na ulici. Těm se dají vysklít všechna okna, vypustit gumy a s trochou snahy i vyhodit do povětří (a že se protivníci snaží). Takže až proti vám vystartuje pneumatika z kopce, budete vědět, o co nahoře šlo.