Občas mám pocit, že herní vývojáři propadají iluzi, kterak se celý svět točí jenom kolem právě toho jejich opečovávaného dílka. Jinak si nedokážu představit, co zatraceně vedlo Monolith k myšlence, že si někdo bude pamatovat podrobnosti děje z jejich tři roky staré hry! Vždyť i seriálům nechybí obligátní „v minulém díle jste viděli“ a to vycházejí v daleko vyšší frekvenci.
FEAR 2: Project Origin na podobné berličky kašle. Rovnou váš virtuální zadek posadí do roztřeseného obrněného transportéru a vzhůru za Genevieve Aristidovou, prezidentkou společnosti Armacham. Takže na to budu kašlat i já, vynechám úvodní vatu na téma jak moc byl původní FEAR dobrý/ špatný a jak moc problematický byl vývoj pokračování. Radši si rovnou řekneme něco o samotné hře.
Prásk, prásk…baf!
Project Origin, stejně jako jeho předchůdce, přináší mix těžkotonážní střílečky s lekací hororovou vsuvkou beroucí si vzor z kultovního japonského dílka Kruh (hlavní antagonistka Alma je až brutální kopií Sadako).
FEAR 2: Project Origin na podobné berličky kašle. Rovnou váš virtuální zadek posadí do roztřeseného obrněného transportéru a vzhůru za Genevieve Aristidovou
Kde poměr mrazivé/ krvavé pasáže byl v předchůdci zhruba vyrovnaný, jasně dominuje akce u dílu druhého. Není to na škodu věci, i když hororem bych jako hráč odkojený hrami typu Forbidden Siren, Silent Hill či řekněme Project Zero, FEAR 2 zrovna nenazval.
Může za to právě přemíra akce, která váš adrenalin vybudí natolik, že pár prakticky neškodných duchů a rozmazaný HUD dokáže vyděsit jen extrémně lekavé typy. Navíc od začátku víte, že Alma vám také nemůže vlastně ublížit, takže se při každém setkání s ní můžete vesele zubit do jejího úsměvu.
Vizuálně podobné scény fungují dobře, s uznalým pokývnutím přivítáte kvalitní práci s barvami, filtry a světelnými efekty, když se budete například procházet opuštěnou školní chodbou, zatímco podivná síla začne mlátit dvířky od skříněk a vystřelovat nábytek ze strany na stranu. I korzování mezi duchy lidí zabitých masivním výbuchem na konci prvního dílu vyvolá jemné mražení v zádech, ale nikdy nenarazíte na pasáž, která by vás donutila poděšeně vyjeknout, v sebeobraně mrštit myš vstříc monitoru a jít radši spát, protože tohle přeci nemáte zapotřebí, že?
I když to může znít jako oxymóron, FEAR prostě strach neznamená, maximálně znechucení. S krví totiž tvůrci pracují s daleko větším fortelem. Nejen, že rudý aerosol cáká v hustých mračnech z každého zabitého vojáka, ale co chvíli narazíte stěny poplácané krví, krvavé nápisy či rovnou kaluže krve, které doplňují brutálně zmasakrovaná těla a legrace jako useknuté hlavy laškovně poskakující v bubnu pračky. Moralizovat rozhodně nehodlám, za a) to tu už bylo v prvním díle, za b) je hra od 18 let a za c)se mi to líbilo. FEAR je prostě syrově brutální hra, kam podobné scény patří.
Mapu netřeba
FEAR je i těžce lineární koridorová střílečka, kde zabloudit prakticky nelze. První díl díky svému nepřehlednému a nudnému level designu plnému šedivých chodeb kancelářských komplexů sice orientačně slabším hráčům pár vrásek udělal, u jeho následovníka to už rozhodně neplatí. To navzdory tomu, že se pestrost lokací znásobila a tentokrát ve větší míře zabloudíte i na čerstvý vzduch. I když ovzduší plnému poletujícího popílku z jaderného výbuchu se čerstvý dá říkat jen obtížně.
V průběhu čtrnácti příběhových misí postupně proběhnete hned celou řádkou různých prostředí od ikonických kancelářských komplexů v úvodu, přes nemocnici, metro, školu či už zmiňované ulice jaderným výbuchem zplundrovaného města. Jendo klišé vedle druhého, ale to rozhodně nevadí tolik jako to, že stále v některých pasážích jsou úrovně nelogickou změtí chodeb, které svojí repetetivností začnou frustrovat.
S krví totiž tvůrci pracují s daleko větším fortelem
Zábavné proházení už několikrát zmiňovanými ulicemi čas od času lemovanými mrtvými těly, jež se po doteku rozpadnou v oblak prachu, střídá otravné probíhání snad nekonečnými tunely metra a tak dále. Vrcholem všeho je prakticky finální pasáž a ďábelská změť různých podchodů, nadchodů, můstků a žebříků vedoucích odnikud nikam.
Srovnávat by se dalo s nedávným Killzone 2, který do určité míry nabízí podobné prostředí, ale v jeho podání vše působí organicky, logicky a přirozeně. Level design Project Origin rozhodně není propadák, naopak, po jedničce jde o slušný kvalitativní nárůst, ovšem prostor pro zlepšení tu rozhodně je. A ne přímo malý.