Nejen příběhem je člověk živ a autoři jsou si toho dobře vědomi. Hned na začátku poměrně jasně formulují, co se od vás očekává – a to je jedno jediné, zabíjení. Na složité RPG prvky zapomeňte a zapamatujte si, že důležité jsou pouze dvě věci: správná sekvence pohybů a krytů, spolu s vědomím, kde přesně jsou vaši nepřátelé. Nic víc totiž při soubojích většinou nepotřebujete a pokud jste aspoň trochu šikovní, dokonce se nemusíte ani nijak extrémně zaobírat komby.
Ano, usnadní vám sice život a hra s nimi je zábavnější, ale když se nepovedou, nic se nestane, protivník dostane na budku tak jako tak a vy budete šťastní a spokojení. U hry stavící na soubojích se může zdát tento problém jako dosti zásadní a bohužel, on dosti zásadní je. A nic na tom nespraví ani pokusy o postupné odemykání různých možných chvatů a komb – když je není skoro nutné používat a hra se tak při soubojích mění v bušení do jednoho jediného tlačítka, je něco špatně. Bohužel.
Hra se tak při soubojích mění v bušení do jednoho jediného tlačítka
Autoři v záchvatu inspirace pak vymysleli ještě jeden způsob, jak hráče na chvíli odtrhnout od zběsilé akce a donutit ho přemýšlet, či mluvit s postavami. Nápad zakomponovat do hry hádanky je sice dobrý a s úsoěchem využívaný, ale to by autoři aspoň museli umět kopírovat a vymyslet něco nového – vždyť přece není tak těžké přijít na jinou hádanku, než jen na logickou úlohu pro šimpanze „zmáčkni čtyři čudlíky v daném pořadí.“ Takhle to vážně, vážně nejde.
Bloody Venetica
Nemastnou neslanou chuť pak nadále utvrzuje lehce zvláštní systém nakupování a získávání lepších zbraní (kdy platí rovnice, že jakmile si něco koupíte, najdete za pět minut něco lepšího jen tak ležet na zemi) a hlavně až neuvěřitelně lineární hratelnost, která však sama sebe prohlašuje za nelineární. Ano, občas máte možnost vzít si vedlejší úkol, ale ten vás v 90 % případů záhadnou náhodou zavede na místo, kde plníte i úkol hlavní. No řekněte, není to divné?
Posledním neomluvitelným hřebíkem do rakve je pak zastaralé technické zpracování, které určitě nepotěší oko žádného technofila, stejně jako nepotěší ani stroj průměrného hráče. Stylově je sice všechno v pořádku, ale optimalizace i celková úroveň zpracování zaostává za současnou špičkou o tři koňské délky, což jak sami jistě uznáte, zrovna ideální není. Aspoň že hudba se autorům povedla a celkem smysluplně dokresluje atmosféru Benátek, v nichž se převážná část hry odehrává.
Celkově se u Veneticy nedá mluvit o vyloženém propadáku ani o hitu – i přes všechny výše zmíněné chyby se totiž jedná o celkem dobrou hru, u níž není problém pár hodin zabít, stejně jako se pobavit u soubojů nebo pouze lehce proběhnout skrz hlavní příběh a zjistit, jak to s dcerou Smrťovou vlastně dopadne. Bohužel pro ní je ale na trhu spousta lepších her, které si vaši pozornost zaslouží přeci jen víc.