Recenze: Zaklínač - když hra souzní s knihou

Tak teď víte už skoro vše. Víte, jaký Zaklínač je, jak se hraje, jak vás vtáhne a jak se do něj můžete vcítit. Víte, že máte před sebou tak trochu jinou hru. V době uspěchaných akcí, lineární hratelnosti, povrchní prezentace a prvoplánovité výpravy přichází titul, který dnešní trend herního průmyslu drze ignoruje a směle si jde vlastní cestou. Cestou, jakou pamatují „služebně“ nejstarší z vás. A přestože Zaklínač není hardcore RPG ze starých dob, má v sobě ukryté cosi, co vám dá pocit, jako byste vešli do zaprášené hradní místnosti, kde na pavučinami pokrytých policích nejsou alchymistické traktáty, ale krabice Her, jako byl Dungeon Master, Ishar, Albion, Baldur’s Gate, Planescape Torment či Neverwinter Nights. Vy se jen zhluboka nadechnete a na poslední místo položíte černou krabici s jednoslovným nápisem – Zaklínač.

  
Svět Zaklínače a jeho dokonalý naturalismus * Za dobrotu... až se ucho utrhne - nebo jak to bylo * Malebné svítání ve světě zkaženém jako voda ze stoky

Nebudu se přetvařovat: do uší mi hraje CD se zaklínačským soundtrackem a v zádech jemně mrazí z teskných tónů violoncella umě doprovázeného kytarou a líbivým ženským vokálem; hlavou probíhají vzpomínky na hru, jež jsem jen před chvílí vypnul, abych mohl psát tyto řádky. Obraz střídá obraz, míhají se tváře postav, blýskají se meče v divokých bitkách, magická znamení lehce deformují prostor, alkohol se vaří při přípravě lektvarů… Martin měl pravdu, Zaklínač je jiným světem, který vás po určitém čase zcela pohltí, necháte-li jej. A je jen málo důvodů, proč mu bránit.

Jak je něco takového možné, jste se dozvěděli již z první kapitoly recenze, já proto alespoň zčásti zanechám lyrického básnění nad světem, jenž uvěznil moji duši, zatímco tělo sprostě zanechal v nudné realitě, a ukážu vám, proč o Zaklínače stát. A ano, protože ani Zaklínač není hrou dokonalou, budu já ten zlý, kdo na chyby bez uzardění ukáže.

Ale popořadě. Nejdřív navážu na výklad o herním systému, protože jsou dvě věci, které dělají RPG tím, čím je, a je načase si je rozebrat. Na svém putování světem nacházíte celou řadu předmětů (a kucháte je z nestvůr, pochopitelně), jež se snažíte nacpat do nevelkého inventáře. Ten je tím víc stísněný, čím víc se rozhodnete využívat potenciálu, jaký vám nabízí alchymie.

Stačí vzít kvalitní alkohol, popřípadě rovnou nějaký halucinogenní dryák a podle receptů přidat nalezené ingredience. Výborným nápadem je, že lektvar neumícháte způsobem „tři žabí stehýnka, jmelí utrhnuté o půlnoci a babské ucho (záludná to ingredience)“, ale můžete použít jakoukoli věc, obsahující žádanou substanci, jako je třeba aether či vitriol. Klidně ale můžete jen experimentovat a sami na sobě zkoušet, zda vás vaše „Wyzima libre“ zabije, otráví, oslabí nebo bude mít náhodou nějaký pozitivní účinek.

Více o alchymii, „oblíbené“ to disciplíě nejmenovaného obrýleného kouzelníčka, se můžete dočíst na našem blogu v příslušném článku.
http://blog.doupe.cz/?q=geralt-kamen-mudrcu

  
Přiotrávený, ale happy * "Witcher is never late, nor is he early..." * Co se dnes naučíme nového?

Když už jsme u toho vaření, popojděme jen o malý kousek vedle. Příprava lektvarů je omezena toliko na čas, kdy Geralt medituje, což je také okamžik, kdy se zúročují zkušenosti, jaké nabral bojem a plněním úkolů.

Při každém postupu na další úroveň obdržíte několik talentů, konkrétně bronzové, od 15. úrovně stříbrné a od 30. zlaté. Tyto talenty slouží k „nakupování“ schopností ve stromech dovedností. Každá ze základních vlastností zaklínače má totiž svůj strom talentů, jenž ji rozvíjí a vylepšuje. Tyto vlastnosti jsou síla, obratnost, výdrž a inteligence, dále máte jeden strom ke každému magickému znamení a jeden ke každému ze tří stylů boje oběma meči. Celkem to dává mnoho desítek talentů a děsivý počet jejich různých kombinací. Rozvoj vaší postavy tedy rozhodně nebude povrchním naklikáním několika nesmyslů a může sám o sobě být důvodem, proč hru rozehrát po dokončení znovu.

Více o RPG systému Zaklínače se můžete dočíst na našem blogu v příslušném článku.
(http://blog.doupe.cz/?q=zaklinac-jako-rpg)

Nejdůležitější na všem je, že se pohybujete v tak uvěřitelném světě, až to hezké není. Lidé mají své problémy a starosti, denní řád, povahu, takže když je podráždíte, naštvou se na vás a už s vámi nepromluví; ba co víc, když prší, utíkají se schovat pod střechu a láteří špatnému počasí. Spousta drobných a jednoduchých skriptů dokázala hernímu světu vdechnout duši, jakou jsem dlouho v žádné hře nezaznamenal.

Aby to bylo ještě lepší, celé to vypadá báječně. Na nejnižší grafické nastavení jsou textury rozmazané a grafika celkově jen lehce nadprůměrná. Už střední nastavení (na které jsou pořízeny okolní obrázky) je ale na pohled překrásné a ohromí vás detaily, jako je strniště na tvářích postav, detaily oblečení, oči atd. Snad právě za toto zaplatíte daň v podobě nepříjemného klonování postav – občas opravdu budete mít pocit, že ve hře je jeden typ boháče, jeden typ pobudy, jeden typ dělníka apod. Jen se občas změní barva šatů a vlasů, což je na dnešní dobu málo.

 
Černobílá volba? Ne v této hře * Ehm... no aspoň je jasné, proč má Zaklínač rating 18+ * Skoro školní fotka

Na druhou stranu díky tomu, že Zaklínač není žádná střílečka, si jej za cenu nižšího framerate vychutnáte i na relativně slabších strojích. Bez ohledu na použitý operační systém přehlédněte autory uváděné minimální 1 GB RAM na Windows XP (resp. 1,5 GB na Windows Vista) a vezměte 2 GB RAM jako nezbytné minimum, zvlášť kvůli nepříjemně dlouhým loadům, pozůstatkům stařičkého enginu Aurora. Podobně neuděláte vůbec chybu, když vaše grafická karta bude disponovat alespoň 128 MB paměti, o podpoře shaderů a podobných věcech ani nemluvě. Vyždímat hra dokáže i váš procesor, navíc z grafů vytíženosti jsem měl dojem, že Zaklínač nedokázal efektivně využít dvě jádra srdce mého notebooku. Ale už jen fakt, že si hru můžu na přenosném PC, které nebylo high-end ani před rokem, kdy bylo nové, vychutnat v podobě, jakou vidíte, mi stačí k tomu, abych technickou stránku hry hodnotil jednoznačně kladně.

Kapitolou samou pro sebe je pak zvuková stránka hry. Soundtrack jsem již nakousnul v úvodu, je tedy čas dobrůtku dojíst. Zajímavé je, že hudební doprovod nemá motivy či místa, která bych si zapamatoval a pobrukoval třeba cestou do práce, přesto je vynikající a dokresluje atmosféru a dění ve hře přesně tak, jak má – nenuceně, aniž byste si toho vlastně všimli, odvádí svoji práci v tom, aby na vás Zaklínač zapůsobil ještě víc. Jestli má nějaký herní soundtrack mít minimálně filmovou úroveň, je to tento.

Nejdiskutovanějším aspektem hry je bezesporu jeho lokalizace. V osmi jazykových mutacích (zahrnujících i čínštinu), je totiž i naše rodná řeč a v našich končinách také hru jinak než v češtině neseženete. Dost lidí dabing rychle odsoudilo, jiní váhají, někteří se odvážili vyslovit ryze pochvalný názor, zbytek mlčí. A já mám zcela jasno – Zaklínač je jedna z nejlépe česky nadabovaných her.

Jistěže má lokalizace své mouchy: hlas vypravěče vás na zadek neposadí, celá řada postav je podivná, nepřirozená a je z ní cítit, že herci čtou své věty bez kontextu. Ale pak se najednou objeví postavy jako Zoltan Chivay, překupník Talar a další, kteří vás sestřelí silou těžké kuše. No a nakonec je tu sám Geralt se svým ponurým, pomalým, bezvýrazným a místy přehrávaným hlasem. Osobně jsem si na jeho intonaci a barvu zvykl během chvíle a přijde mi rozhodně lepší než anglický protějšek a srovnatelný s polským originálem. Můžete se mnou klidně nesouhlasit a já vám tohle vyvracet nebudu – na Zaklínači totiž není subjektivnějšího aspektu.

Více o dabingu Zaklínače a lokalizaci jako takové se můžete dočíst na našem blogu v příslušném článku.
http://blog.doupe.cz/?q=kterak-vedmak-cesky-mluvil

Zaklínač je prostě „tak trochu jinou hrou“. Východní, lehce oldschoolová vývojářská škola drze vystrčila drápky a zasekla se hluboko do zažitých herních principů dneška. Navíc je úplně jedno, jestli jste kovaný hráč s desetiletími zkušeností nebo nováček na poli interaktivní zábavy. Herní mechanismy pochopíte během několika minut a už vám nic nezabrání potopit se do světa, jenž se sapkowskovskou elegancí pokládá zrcadlo realitě vašeho každodenního života. Pak třeba hře odpustíte chyby, jaké se v ní bez větších potíží najdou, žádná vám totiž nedokáže zkazit jedinečný zážitek, pokud jí to aspoň trochu budete chtít nedovolit. Nehrajte Zaklínače. Opravdu ne. Žijte ho. A těšte se z toho, jaké ještě hry dokážou být.

Grafika: 9/10
Hudba: 9/10
Zvuky: 8/10
Hratelnost: 9/10

Jedinečný svět, jedinečný příběh, jedinečná hra.

Celkové hodnocení: 9,5/10

V následující kapitole ještě najdete galerii v recenzi nepublikovaných obrázků od Jakuba Kováře.