Darksiders – nepřeskočil Fallout něco? (recenze CZ verze)

Jako rozený střílečkář jsem se s RPGčky znal od vidění, občas jsme se potkali v okně, ale nikdy z toho nekoukalo nic vážnějšího. I když na mě tu a tam zamrkala, bál jsem udělat první krok, a teprv až jsme se potkali s dvojkou Diabla, začalo se to trochu lámat. Ale nakonec si mě nepozvala ani do menu, chápete to? Po nějaké době, až jsem se vzpamatoval, jsem zase pootevřel svou mechaniku pro další známost.

Jó, Mass Effect! Prožili jsme pár krásných nocí a vypadalo to opravdu nadějně, ale hlásek v hlavě mi pořád říkal, že možná není tím, za koho se vydává. Že to možná není tak úplně RPG, abychom si rozuměli.

 Začátek vám předloží celou hru na ochutnávku a poté odebere všechna patra z dortu, jen aby vás ho poté nechal znovu objevovat po kouskách

Chápete, mohl jsem si sice zvolit zaměření a ovládat sílu, ale i jako Adept jsem si připadal moc surově a násilnicky. V podstatě jako Soldier, jen jsem mohl nepřátele přes pokropením ještě odhodit na zem anebo znehybnět, tak jakápak romantika. Ale teď už mám jasno, seznámil jsem se totiž s Darksiders.

Vstupujete do zóny RPG

Přicestovalým hráčům Mass Effect nabídl atraktivní domácí sci-fi prostředí, solidní ovladatelnost a i ti nejzatvrzelejší minimálně načichli solidním příběhem, inventářem plným věcí a stromečkem schopností. Darksiders jde mnohem dál. Příběh sice tak masivně efektní není, ale kromě opravdu vymazleného herního světa vám do hlavy zasadí nefalšovanou RPG touhu po dalších a dalších vylepšeních pro hrdinův meč, pobíhání po mapě pro dostatečný kapitál na tu novou vlastnost a sebezdokonalování. Samozřejmě je to pořád jenom mlátička bez otevřeného herního světa a všeho kecání okolo, ale setsakra promakaná. 

Do hry jste vtržení jako Válka, jeden ze čtyř apokalyptických jezdců, který přišel skoncovat se Zemí v procesu, o kterém se už skoro 2000 let píše v jedné opravdu známé knize pod jménem apokalypsa. Jenže něco se zvrtlo a lidstvu jako třetímu království mezí nebem a peklem měl čas teprve nadejít.

TIP: Díky gentlemanské dohodě můžete bez ohrožení dorážet protivníky a v chaotičtějších soubojích dejte přednost těm ve vzduchu. Vyplatí se to.

Prvních pár minut hry se tedy proháníte ulicemi zničeného New Yorku se svým pekelně nabroušeným mečem a ničíte všechno dle libosti, hned vzápětí si jako trest za nepovedenou dehumanizaci zkusíte, jaké to je být úplně bez schopností a hledáte pravého viníka této konspirace. Zkrátka příběhu si nemusíte vůbec všímat a já jednoznačně tleskám začátku jako velmi zaobalenému tutorialu. Ten vám předloží celou hru na ochutnávku a poté odebere všechna patra z dortu, jen aby vás ho poté nechal znovu objevovat po kouskách.

Můj první dojem ze hry byl ohromný. Ne, to já jsem byl ohromný a můj meč byl ohromný, všechno okolo mi přišlo minimální. Auta jsem používal jako kladivo a lidi jsem mohl zašlapovat, meč na zádech jsem měl větší než je většina počátečních nepřátel a od pohledu těžký minimálně jako lednice. Jenže po čase potkáte prvního bosse a zjistíte, že obrovský je pro změnu on a ten malý brouček dole jste vy. A meč, no, najednou je to párátko. V Darksiders je všechno relativní a hráč slouží jako měřítko okolností. Tak se potom nedivte, až budete bojovat s 10x větším drakem.

Motivační interakce

Okolí je zpracováno naprosto bravurně. Na pozadí velkoměsta se designérům povedlo vklínit do hry nádech fantasy a na čem se teprve vyřádili, jsou unikátní nepřátelé. Obří hroudovitý Žalářník se třema očima, jednou rukou ve tvaru pytle brambor a klecí, ze které po jeho pádu vyleze otrok, aby začal s resuscitací? Jen do mě. Dostanete se i do lokací jako je hřbitov, stoky, katedrála, krajina a všude je vždy dostatek materiálu, ať už použitelného vlastnoručně jako zbraň, nebo minimálně na rozbití. A to ne jen tak samoúčelně, i z malinké židličky vyždímáte bodík ve formě dušičky.

Dušičky, dušičky. O nich by se slušelo napsat, že slouží jako hlavní hybatel hry. Je jich trio typů – modré jako univerzální platidlo, žluté doplňují ukazatel schopností pojmenovaný zlost a zelené doplňují zdraví.