vytisknout velikost písma The Secret World - jiný neznamená špatný (recenze)

Je to hra, nebo jenom technologické demo? Tohle byla jedna z mnoha rozporuplných myšlenek, co si mi při hraní The Secret World (nebo také TSW) co chvíli míhaly hlavou. Výtvory od Funcomu jsou většinou přímo napěchované moderními technologiemi, hlavně co se grafické stránky týče, ale také originálními postupy. Vzpomeňte si třeba na bojové systémy Age of Conan a Bloodline Champions. Jedinou nevýhodou je, že podobné novinky se masově mezi hráči většinou neuchytí.

Nejinak je tomu i v případě TSW - titul snad už v návrzích zavrhl většinové rekreační hráče a soustředil se pouze na nostalgické harcovníky bědující nad jednoduchostí současných her. Odpovídá tomu i v podstatě otřesné rozhraní, které v podstatě často i brání hernímu požitku, nebo spousta investigativních úkolů.

Málokdy potkáte někoho, kdo by vám byl aspoň vzdáleně podobný

Dan Brown se může zahrabat se svými Šiframi, uprostřed hraní se na vás klidně vyhrne zpráva v šestnáctkovém kódování, blikající světla auta vysílají morseovu abecedu a je jen na vás, zda se podaří prokousat hromadou dalších zajímavých nástrah.

A co ostatní?

Autoři opravdu navodili atmosféru tajného světa, kde spolu tak nějak zápolí pětice hlavních spolků (z toho tři hratelné) a do toho se svět vesele řítí do svého epického konce, vylézají příšery z legend a magie volně proudí. Šifry jsou jen detail, podobně jako odevzdávání úkolů přímo v terénu prostřednictvím telefonu a hackování různých terminálů, ale právě podobné detaily skvěle dotváří celkové zasazení hry.

Super, tři frakce, to bude znamenat aspoň tři různé příběhové linie. No, skoro, v podstatě, možná, teda vlastně vůbec. Co se týče příběhového obsahu, pak sice jsou nějaké úkoly rozdílné podle strany, dostanete jiné pochválení v závěrečné zprávě, ale jinak je děj stejný pro všechny tři spolky. Dokonce ani ostatní hráči vám nejdou po krku, ale klidně spolupracují při bojích s temnotou okolního světa.

Jedna postava může obsáhnout všechny dovednosti

Jedinou výjimkou jsou tři vyhrazená bojiště, kde však zisky pomáhají všem hráčům dané frakce. Aspoň nějaká motivace zabíjet ty cizí agenty a boje jsou napínavé s dvěma týmy protivníků najednou. Jen všechny schopnosti jsou tak nějak určeny na boj s monstry.

Hrdina bez omezení

Originalita se otiskla i do vývoje postavy - zapomeňte na nějaká povolání a omezení z nich plynoucí - jste prostě člověk ovládající svoji Anima formu, která je schopná pobrat s výcvikem všechno. Stačí si vybrat dvě ohniska (obecně zbraně) která najednou používáte, sadu sedmi aktivních a stejného počtu pasivních dovedností z více než pěti stovek dovedností. Když už vás třeba boj s pařáty přestane bavit, můžete investovat body jinam a střílet třeba brokovnicí, nebo využívat některou z magií. Takhle klidně s dostatkem věnovaného času může jedna postava obsáhnout všechny dovednosti a jejich mix je jen na daném hráči.

Tak trochu s tím souvisí i fakt, že ve hře v podstatě nejsou ani žádné úrovně, jen podle výbavy můžete odhadovat náročnost úkolů a postup postavy. Postupně sice šplháte v hierarchii své frakce, to však otevírá pouze rychlejší běh, pár nových serepetiček, úkolů a kousků do šatníku. Nemluvě o tom, že šatník je zvlášť estetický ovlivňující vzhled postavy, a funkční v podobě různých talismanů. Málokdy potkáte někoho, kdo by vám byl aspoň vzdáleně podobný.