O dvanáct let později …

I.

Zelená byla téměř všude. Od trávy a mechů, plných nejrůznější havěti, až po koruny staletých velikánů tyčících se k nebi ve snaze být co nejblíže životodárnému slunci. Avšak uprostřed husté a na první pohled neprostupné džungle se nacházelo holé místo v podobě obrovské propasti vykousnuté v úrodné zemi jinak souvisle zelené plochy lesa.

Zapadající slunce vrhalo tmavě oranžový nádech a tak byl kontrast mezi svěží, temně zelenou džunglí a písčitou, žlutohnědou propastí ještě zřetelnější. Bylo to zvláštní místo. Jediné známky života se nacházely uvnitř maličkého kamenného stavení tisknoucího se pod jedním z četných převisů. Z díry ve střeše stoupal kouř a z okna se linulo světlo. Uvnitř domku jednoduše zařízeného otevřeným ohništěm, dřevěnou truhlou a spousty výtvory ze dřeva, kostí či rostlin, byli dva muži. Spoře oblečeni do kůže, zdobené pomocí barev či ptačích per, seděli naproti sobě a odděloval je, i přes stále neustávající horko, plápolající oheň.

„Poslední dny pociťuji stále sílící neklid“ ozval se větší z obou mužů. Muž středního věku působil celkem mladým dojmem. Pouze dlouhé, hnědé, místy šedivé, do pasu střižené vlasy dávaly tušit jeho pravý věk. Byl zdoben mnohem více než jeho společník. Byl ověšen různými amulety, náramky, náhrdelníky či koženými pouzdry. Vše pocházelo z tohoto lesa a vše bylo umně opracované do žádoucího tvaru a velikosti.

„Blíží se spousta událostí … důležitých událostí“, pokračoval muž a v jeho snědé, zjizvené a větrem ošlehané tváři se zračily obavy, „které se nebudou týkat pouze nás. My, schováni v útrobách člověkem neposkvrněné přírody jsme pouze dílkem běhu světa …“

„Ano, a vždy tu bude klid !“ přerušil muže dosud pozorně poslouchající mladík. Nemám rád, když se chodí dlouho kolem horké kaše. A na tomhle místě obzvlášť. Mám z toho tady takový nepříjemný pocit. Možná nějaké vzpomínky …

Působil pravým opakem než jeho společník. Měl menší postavu a byl i očividně mnohem mladší. Líbivá tvář s téměř dívčími rysy kontrastovala s pohublým, pobledlým, šlachovitým tělem a oholenou hlavou na jejímž temeni se rýsovala jizva ve tvaru písmene x. Vypadalo to jakoby tvář patřila někomu úplně jinému. Jakoby byla mnohem mladší než celé tělo. V modrých, jiskřivých očích se zračil neklid.

„Víš sám moc dobře, že ne. Proč tě stále tak hledají ? Co jsi mi zatajil ?“ zeptal se ho muž.

Mladík mlčel.

Ptá se jen tak. Moc dobře ví, že ani já to nevím. Ale proč s tím začal ? Že by o mne věděli ? Ne, to není možné …

„Abych to zkrátil. Vím, že máš rád vše na rovinu. Ale to tam venku nejde. Vše se musí připravit. I člověk, aby byl schopen se s informací vypořádat.“

Mladík nespouštěl z muže oči a přihodil do ohně dřevo. Na chvíli se místnost ozářila jasným světlem.

Muž pokračoval..

„Vzhledem k nejasné budoucnosti jsem se rozhodl se s tebou rozloučit.“

„Cože ?“ vybuchl mladík.

„Neříkej, že jsi to necítil …“ zatvářil se starší z obou mužů poněkud rozpačitě.

„Nic jsem necítil“

Má pravdu. Tušil jsem to. Už asi týden. S tím už nic nenadělám.

Ztratila se mužova rozpačitost. Jeho tvář opět nabyla podobu kamene.

„To je jedno. Vím, že jsi to cítil a to je důležité. Ne to co říkáš.“

To co říkám, že není důležité ?

„Máš pravdu. Jako vždycky. Cítil jsem to. Ale nechtěl jsem si to připustit. A ani nechci.“

„Budeš muset odejít“, mužova tvář lehce pobledla.

Pryč byla kamennost obličeje. Ve tváři se mu zračil smutek, obavy i strach.

Teď nabyla kamenného dojmu tvář jeho společníka.

„ Já vím“.

Druhý muž vstal a začal něco hledat v bedně. Mladík přiložil do ohně a pozorně ho pozoroval. Ten se po chvíli otočil. V ruce držel kůží ovázaný balík. Podal ho mladíkovi.

„ Kumo Kirijini, zde ti předávám Černou smrt. Znak to dospělosti, náčelníka a kmene Ehinů.“

Mladík nebyl schopen slov. S otevřenou pusou přijal neforemný balíček.

Nemusí mi říkat, co to je. To vím až moc dobře. Jediný kovový předmět široko daleko. Krátká dýka s rovným ostřím, černým jako noc. Prastarý artefakt. Náčelníci kmene ho měli v držení po dobu svého působení. Získali ho porážkou Mu - daonů. Asi před padesáti lety. Vzpomíná na to pouze hrstka stařešinů. Od té doby se nebojovalo. Nebylo s kým. Mu – daony pozabíjeli a tak Ehinové zůstali posledními lesními lidmi na Planetě.

A nyní jsem dostal Černou smrt.

„ To není možné. Nejsem z kmene. Nejsem náčelník. Nemám zkušenosti, moudrost ani sílu. Ty jsi náčelník. Je tvoje. Nemůžu si ji nechat!“

„Jak vidíš, tak můžeš. Rada starších se rozhodla, že ji dostaneš. Opatruj ji. Nesmí ji nikdo jiný použít. Ani ty ne ! Stejně nemůžeš. Možná, pokud někdy zesílíš …“

Mladík mu četl v očích pochyby.

Jakby ne !

Nalezly mne asi před třemi lety. V hrozném stavu a na pokraji smrti. Zachránili mne. Vzali mne mezi sebe a učili pěstovat si sílu ducha a těla. Moudrost Ehinů. Avšak přes veškerou snahu jsem silný asi jako desetiletý kluk. Všichni si mne proto dobírali. Nic jsem nevydržel. Běhat, plavat či pít tu jejich Pravou Ehinskou kapku. Brrr …

„Co se týče mne“, pokračoval náčelník, „ k čemu mi je náčelnictví bez kmene …“

Mladík si všiml, jak sebou náčelník bolestně škubl.

„Vesnice !“ vyděšeně vykřikl Kumo a vyskočil prudce na nohy. Sám ucítil bolestné škubnutí. Spadl zpátky na zem.

Takže napadli vesnici. Kvůli mně !

„Musím tam, “ křikl na vstávajícího náčelníka, „ pomoz mi !“

„ Ne chlapče. Čas Ehinů nadešel. Musím jít bojovat za svůj kmen. Odejdi odsud a už se nevracej. Sbohem.“

Muž otevřel dveře a vyšel ven. Musel překonávat bolest. Utrpení Ehirů a smutek z rozloučení.

Mladík, který to cítil také, ale méně, se znovu pokusil vstát. Podařilo se. Křičel:

„Ale oni umírají kvůli mně !“

„Právě. Oni vědí, kdo jsi,“ odpověděl muž mizící v houstnoucím šeru.

„Na rozdíl ode mne , …“ oznámil náhlému tichu mladík.

II.

S houstnoucí tmou džungle ožívala. Vlhkým vzduchem prosyceným všelijakými pachy a vůněmi se šířilo kvákání žab, syčení hadů, bzučení hmyzu či pištění nočních ptáků. Ale bystré ucho by zaslechlo i méně příjemné zvuky v podobě skřeků opic a šelem.

Kumo se prodíral křovisky vyhýbajíc se kamenům, jámám či kmenům lesních velikánů. Rychlost s jakou se pohyboval, byla jen o něco větší než při chůzi, ale jemu to stačilo na to, aby byl vysílený a sotva popadal dech. Nohy obuté do kožených mokasínů se neslyšně míhaly nad provlhlou zemí. Pouze jeho funění bylo slyšitelné. V jedné ruce držel zabalenou Černou smrt, v druhé svíral jednoduchý tomahavk. Kumovy oči neomylně hledaly cestu v jinak neprostupném bludišti stromů, propastí a skal.

Ten rychlý výšlap z propasti mne strašně unavil. Aspoň, že oči mám na rozdíl od fyzičky dobré. Už nemůžu. Stejně bych tam neměl chodit. Náčelník si to nepřál.

Zakopl o kořen a zaryl se obličejem do bláta.

Sakra!

Co mám dělat ? Poslechnout Náčelníka nebo sebe ?

Zvedl ze země upuštěný balíček a tomahavk. Stále měl však pocit, že mu něco chybí. Pak si to uvědomil.

Bolest! Ta bolest ustala!

To znamená, že jsme vyhráli nebo …

Ne! To se nemohlo stát.

Vždycky jsem byl tvrdohlavý.

Mladík se zvedl a pokračoval v cestě.

III.

Až na poblikávání světlušek, bahenních plynů a fosforeskujících žab vše prostoupila tma, ale mladík, vědom si toho, že je již blízko, z posledních sil se pokusil zrychlit tempo. Nepovedlo se. Na hranici svých možností byl již teď. Vyšplhal na nízkou skalku nad vesnicí. Záře přenosných reflektorů a hořících domů se zrcadlila v kalné vodě potůčku protínajícího údolí, v němž se Kumův domov nacházel.

Domov. Můj domov.

Zaslechl kdesi v dálce hučivý zvuk.

Co je to ?

Podíval se na nebe, odkud zvuk pocházel. Nic. Pouze černošedavá clona, kterou několika místy probleskovaly hvězdy.

Může to být daleko. Klidně i několik mil.

Pokračoval v pozorování vesnice, ale stále si dával na nebe pozor. Musel chvíli počkat, než si oči uvyknou na náhlé světlo.Teď si jich všiml. Vesnicí se pohybovali muži v modrých uniformách a prohledávali zem.

Kde už jsem je viděl ?

No jasně! Náčelník mi o nich vyprávěl při mém vzdělávání. Nikomu jinému. Vždy jsem se divil. Ale teď už to chápu. To oni po mně jdou. Vojáci. Vojáci v modrých uniformách se zbraněmi v rukou. Se zbraněmi jež jsou rychlejší než šíp. A smrtelnější.

Ne! Oni neprohledávají zem. To jsou …

…mrtví.

Ležely zde desítky mrtvých Ehinů. Mozaiku hnědé barvy jejich těl doplňovalo jen o něco menší množství modré barvy uniforem vojáků.

Ještě, že měli hlídky. Nedali svůj život nadarmo.

Sakra! Jasně, že dali. Umřeli kvůli mně.

Takže nadarmo.

Hučení zesílilo. Na nebi stále nebylo nic vidět.Všiml si však něčeho jiného. Přímo pod skalou, na které ležel, stála šestičlenná skupinka. Jedna žena a pět mužů. Dva muži měli červené uniformy, ostatní tmavě modré obleky.

Ti červení jsou zřejmě náčelníci.

Menší z obou „náčelníků“ promluvil:

„Pane. Nikoho jsme nenašli.“

Pane ?

„Ať se všichni přesunou do tábora. Zítra budeme pokračovat.“, zahučel hlubokým avšak čistým hlasem postarší muž v obleku. Bílé vlasy měl krátce sestřihnuté, v obličeji mu převládaly ostré a neústupné rysy. Statné tělo působilo téměř mladistvým dojmem.

Tak tohle je zřejmě jejich náčelník.

Hučení dále sílilo. Zdroj hluku se očividně přibližoval.

„Helikoptéra tu bude za chvíli, pane.“, ozval se teď druhý muž v červené uniformě.

„Nejsem hluchý !“ zahřměl bělovlasý „Odchod!“

Oba muži zasalutovali a vydali předat zlost svého velitele na své vojáky. Přes hluk, který přitom způsobili, bylo slyšet pouze nyní již hřmoucí hukot.

Kumo vzhlédl. Nebe se mírně projasnilo. Zlatavých hvězd přibylo. Hukot byl již blízko.

To co se blíží, je helikoptéra. Ale co je to helikoptéra ?Možná, že nějaký pták nebo jeden z těch pekelných lidských strojů, o kterých Náčelník občas mluvil.

Skupinka kolem bělovlasého muže se rozpadla. Dva muži v oblecích, jeden holohlavý a jeden s dlouhými vlasy, rudými jako oheň, se vydali ke břehu potoka následováni jedinou ženou, které si zde mladík všiml. Světlé, k ramenům střižené vlasy jakoby polykaly ohně plápolající všude kolem.

Jediná žena ?

Ano !

Mezi mrtvými nevidím ženy ani děti Kde mohou být ?

Opona temnoty začala pomalu klesat skrývaje smutnou scenérii dohořívajících trosek.

Divadlo končí, jde se domů.

Vojáci začali vypínat reflektory.

Kumovi připadalo, že vypínají hvězdy.

IV.

Mezi stovkami hvězd, připomínajících dohořívající uhlíky, zářilo slunce, v podobě reflektoru postaveného poblíž širokého prostranství u břehu potoka. Muži na břehu se tiše bavili, kouříce přitom cigaretu. Obláčky kouře se kroutily a splývaly s řídkou mlhou, jež se vytvořila nad potokem. Velitel stál stále pod skalou a pozoroval údolí. Žena někam odešla.

Na co tu vůbec čekám ? Až mne objeví ? Stále doufám, že je to jenom zlý sen, z kterého se lehce probudím. Stejně jako z ostatních snů, jež se mi každou noc zdají. Mám hodně živé sny, ale tenhle je ještě živější. Už mne z toho ležení bolí celé tělo. A mám žízeň.

Ovanul ho vánek.

Je to příjemné. Jako v korunách stromů, kam jsem se dostal pouze s usilovnou pomocí svých přátel. Jsem dospělý a nevylezu na strom ! Pche …

Vánek sílil. Hluk začal být k nevydržení.

V džungli byla sice vždy spousta skřeků a hluků, ale nikdy takhle silných. Asi to bude opravdu nějaký pekelný stroj. Mám se třást strachy nebo zvědavostí ? Asi obojím.

U korun stromů začalo poletovat listí. Kumo si musel zacpat uši, neuvyklé na takovýto zvuk.

Žádné zvíře nemůže vydávat něco takového.

Muži na břehu zahodili cigarety a vydali se směrem k veliteli. Zpoza domků se vynořila světlovlasá žena a přidala se k nim.

Už to tu musí být. Hlavně se nebát.

Koruny ozářilo světlo silnější než reflektor na zemi. Údolím tančil stíny staletých velikánů. Proti hvězdnému nebi se vynořila černá silueta. Zakryla tak desítky, možná stovky hvězd. Kumo vykřikl.

Snad jsem se neprozradil ! Doufám, že to nebylo přes ten randál slyšet.

Mladík dál poulil oči na zvolna přistávající helikoptéru, jež se obratně vyhýbala lesním gigantům.

Vidím to poprvé v životě. Tak proč jsem se tak rychle uklidnil ?

Nyní helikoptéra visela ve vzduchu nad osamělým reflektorem a pomalu se otáčela. Kužel světla dopadal na kmeny stromů a vyvolával tak tisíce stínů s životností pohybující se v setinách. Kumo pohlédl do dvou oslnivých, zářících očí. Příšera ani nemrkla. Zato mladík sebou škubl a snažil se odplazit z dosahu světla.

Strach. Vojáci. Mrtví. Příšera. Strach …

Několik kamenů se z rachotem zřítilo vedle čekající skupinky.

V tom hluku to nemohlo být slyšet …

Velitel a žena reflexivně uskočili. Holohlavý muž zaklel. Všichni pohlédli nahoru. Mladík na sucho polkl, když na něj chladně pohlédli a pokusil se co nejrychleji vstát. Byl však vysílen a svaly ztuhlé čekáním poslouchaly pomalu. Zato skupinka dole reagovala rychle. Velitel něco zakřičel a rozběhl se spolu s ostatními k přistávající helikoptéře. Kumo se rozběhl do lesa.

Všichni kvůli mně umřeli a já se teď nechám chytit. Kéž by mne Infrit spálil. Mě, hlupáka.

Neměl mnoho sil a byl vyčerpaný. Hučelo mu v uších. Pálilo na plicích. Rachot helikoptéry slábl.

Hurá !

Musím se někde schovat. Jsem z kmene Ehinů, takže to musím zvládnout.

Zatímco se helikoptéra vznesla, mladík dál pokračoval skrz džungli. Zpomalil. Zvuk zesiloval.

Už nemohu ! Musím se někde schovat.

Na hlavu mu dopadlo světlo. Zvíře na něj upřelo své zářící oči.

Ne !!!

Mladíkova bílá kůže teď úplně zářila. V zeleném podrostu lesa vypadal jako duch.

Cvaknutí.

Co to bylo ?

Svist.

Jau, něco mě štíplo. Musím běž…

Kumo klopýtnul a svalil se do trávy. Do chladivé, zelené trávy. Mihl se nad ním stín a vzdálil se. Vše začalo temnět. Hvězdy, les, jeho vlastní ruka.. Viděl pouze tmu. Pak ani tu ne …

V.

Plameny. Všude kolem něho hořel oheň. V tom ohni něco je. To jsou lidé. Ti lidé hoří ! Ne, ten oheň jsou lidé …

Tma. Chlad. Bledá světla se chaoticky míhají. Rudá šplouchající tekutina. Mrzne. Světla zpomalují svůj pohyb. Dunivé zvuky mizí v dáli. Přestává cítit nohy. Pokouší se křičet. Nic. Ticho. Tma …

Uprostřed tmy je světélko. Zvětšuje se. Je to hvězdička. Hodně blízká hvězdička. Ne, je to slunce. Žár a prudké světlo. Ohnivá koule přes půl oblohy se řítí. Zakrývá již celou oblohu, spaluje a ničí vše, co jí stojí v cestě.

„Áááááá !“ hrůzou vykřikl. Po celém těle ho polil ledový pot.

Kde to jsem ? V pekle ?

Kumo otevřel oči. Bledé denní světlo.

Asi ne …

Tmavě zelený stan. Deka a zima.

„Brrr“

Přitáhl si těžkou vlněnou deku blíže k tělu.

Nic nevydržím. Je mi zima.

Doléhaly k němu neznámé hlasy a mísily se s křikem džungle.

Byl to sen nebo nebyl ?

Bolelo ho celé tělo. Šáhl si na krk v místě těsně pod temenem hlavy a nahmatal necitlivé místo.

Doufám, že to byl jen nějaký uspávací prostředek a ne jed. Každopádně to tedy nebyl sen …

Takže ti vojáci vyvraždili celou vesnici jenom kvůli mně. Spolu s Náčelníkem bojovali stateční lidé kmene Ehirů, abych mohl utéci a spolu s ním i padli. Do jednoho ?

Neviděl jsem ve vesnici ženy a děti. Kromě té blonďaté, ale ta patřila k nim. I když mi připadalo, že ani ona neví, ke komu patří. Tušení ?

Asi.

Možná se zachránili…

Co je to za záchranu, když musí trpět smrtí ostatních ?

Sakra !

Proč ?

Proč to udělali ?

Proč po mně jdou ?

Proč je museli zabíjet ?

Proč Ehinové neutekli ?

Hrdost ?

Možná.

Proč je všechny Náčelník přiměl k tomu, aby mne chránili?

Moc otázek a málo odpovědí. Nesmím se ptát.

Zavřel oči.

Kde to vlastně jsem ?

Usnul.

VI.

Na obloze svítilo sluníčko, v korunách pohvizdovali ptáčci a potok hlasitě burácel. Z komínků chatrčí se zvolna linul kouř. Vesnicí pobíhaly děti smáli se a pokřikovaly. U jednoho ze stromů na kraji potoka stál Náčelník a povídal si s jedním z příslušníků kmene Ehirů.

Kumo šel blíž, aby lépe slyšel a viděl. V momentě, kdy se přiblížil na doslech, jemu neznámý mladík držel cosi v rukou, valil oči a koktal:

„To není možné. Nejsem z kmene. Nejsem náčelník. Nemám zkušenosti, moudrost ani sílu. Ty jsi náčelník. Je tvoje. Nemůžu si ji nechat!“

Teď už Kumo mladíkovu tvář poznával. Znal ji. Znal ji velice dobře. Byla totiž jeho vlastní. Vykřikl. Chvíli na sebe koukali a pak ten, který stál u stromu, jedním rychlým pohybem vytáhl Černou smrt a ukončil Náčelníkův život. Poté zmizel. Kumo znovu vykřikl a přiskočil, aby zachytil padajícího Náčelníka. Nebylo třeba. Ten stál jako přikovaný. Poté se pomalu otočil k zbývajícímu Kumovi. Z hrudi mu čnělo asi dva metry dlouhé tenoučké a lehce zahnuté ostří. Mladík ucouvl. Čepel se začala zkracovat. Když byla asi jedna a půl metru dlouhá, začala se pro změnu rozšiřovat. Náčelník stál a poulil oči. Rána se rozšiřovala zároveň s čepelí. Kumo byl oněmělý hrůzou. Nohy mu vypověděly službu. Náčelník z posledních sil zachrčel:

„Čas Ehinů nadešel. Musím jít bojovat za svůj kmen. Odejdi odsud a už se nevracej. Sbohem.“

Poté mu z hrudi vypadla krátká černá dýka a cinkla o kámen. Děti nepokřikovaly, ale vřeštěly hrůzou. To nebyl smích. To byl pláč. Kouř se nevalil z komínků, nýbrž z hořících chatrčí všude kolem. Neburácel potok, ale těžký vojenský vrtulník. V korunách pohvizdovaly kulky. Sluníčko bylo již přes půl oblohy a řítilo se čím dál blíž. Před tím, než ho to spálilo na prach, zaslechl výkřik připomínající ševelící vítr.

„Eleno !“

VII.

Co se to …

„Dělej vstávej !“ ozval se odkudsi dívčí hlas. Kumo pomalu otevřel oči. Skláněla se nad ním dívka přibližně stará jako on. Černé havraní vlasy měla zapletené do copu. Zdobená byla podobně jako ostatní ženy kmene Ehinů, až na válečné barvy všude po těle. Široce se na něj šklebila.

Tak přece se jenom někdo zachránil.

„Žabko !“ vykřikl překvapený mladík.

„Pssst !“ okřikla ho vzápětí dívka a poněkud tak zchladila jeho nadšení.

Žabka. Ona je můj pravý opak. Silná, hbitá, šikovná a … hloupá. Uvědomuje si to a proto si mne vždy dobírala a prováděla spolu s ostatními všemožné schválnosti. Nikdy jsme se příliš neskamarádili.

„Pospěšte si, sakra !“ zachrčel hrubý mužský hlas od vchodu stanu. Kumo podpírán Žabkou se posadil. U vchodu stál jeden ze stařešinů a zlostně se mračil.

Nejkontroverznější, avšak zdaleka ne nejstarší z rady. Hlavně on usiloval o to, aby mne zabili a o tom, aby mne vzali mezi sebe nechtěl ani slyšet. Rada ho však naštěstí přehlasovala. Díky Náčelníkovi, který jich většinu přemluvil a ujistil je, že kmen neohrozím.

Stařešina na něj nenávistně pohlédl.

Asi by mě nejradši zabil. Naštěstí musí poslouchat Náčelníka. Aspoň doufám…

Muž si odplivl a pokračoval v pozorování okolí. Mladík uhnul očima a kmital pohledem po vnitřku stanu.

„Věci tu nemáš. Snad sis nemyslel, že ti je tu nechaj ?“

„Ale v tom balíku …“ uvědomil si mladík skutečnost, že Černá smrt již není jeho.

„Nekecej a poď. Nejni nás tu tolik, abychom povraždili celej tábor. A tys taky nebyl bez vochrany. Za chvíli začnou problémy, tak ať sme co nejdál.“

Kumo kývl na souhlas, vyškrábal se na nohy a ploužil se ke vchodu. Žabka ho stále podpírala a něco si přitom žvatlala.

Ne, že bych měl dvakrát velkou radost z pomoci od těchto dvou lidí, ale lepší než nic.

U vchodu ležely dvě mrtvoly v modrých uniformách.

Nikde není krev. Zřejmě je zabili foukačkami. To je hrozné, tolik mrtvol kvůli mně.

Čekali až jim dá stařešina znamení a pak vyběhli.

Venku je čekal studený, vlhkem prosycený vzduch. Bledé denní světlo se šířilo hustou mlhou skýtající jim ochranu před zraky vojáků. Zvuk však dával tušit, že propukl zmatek. Křik vojáků a důstojníků přehlušoval řvoucí motory strojů.

Zřejmě je tu Ehinů mnohem víc !

Kumo byl unavený, a tak se nechal táhnout Žabkou. Za ním dusal stařešina a zlostně ho popoháněl.

Není zrovna příjemné mít toho muže v zádech. Nemám však na vybranou.

Z dálky se ozýval bojový pokřik Ehinů, jemuž odpovídal rachot samopalů a hvízdání střel. Všichni tři doběhli na kraj tábora. Mlha byla tmavší, jak se za ní rýsovala zeleň lesa. Z mlhy se rozlila modrá v podobě vojáků. Asi tucet mužů.

„Stát !“ zakřičel důstojník v červené uniformě stojící za nimi. Vyděšený Kumo jen nečinně pozoroval, jak stařešinu a Žabku odvádějí.

Jeden z modře uniformovaných vojáků neslyšně zmizel. Cvakly nabíjené zbraně. Kumo na sucho polkl. Další z vojáků se kamsi vytratil. Teď promluvil muž v červené uniformě:

„Moc daleko si nedošel, co ?“

Řady vojáků již notně prořídly.

„Chopte se ho !“ rozkázal důstojník. Nic se nedělo.

„Tak co je ?“ zkusil znovu, avšak již poněkud úzkostlivě. Nikdo neodpověděl. Lépe řečeno nebylo nikoho, kdo by odpověděl.

V momentě, kdy i důstojník zmizel v mlze, mladík přeskákal mrtvoly a vběhl do lesa. Uběhl asi sto metrů a celý udýchaný se zastavil, aby nabral dech.

Musím dál …

„Kampak ?“ hlas patřil světlovlasé ženě v tmavě modré uniformě, jež se vynořila zpoza jednoho lesního velikána. Hlaveň pistole u jeho hlavy mu nedovolila se pohnout.

„Dělej, hni se !“ pokusila se žena o chladný tón a její jinak hezký obličej pokazil náhlý úšklebek.

Ta se nikdy nevyrovná svým kolegům. Naštěstí.

A mladík, pravidelně pobízen pistolí, se vydal zpátky.

U všech Infritů, proč mám takovou smůlu.

Mlha prořídla a odkryla tak pohled na kruh mrtvých vojáků v jehož středu stál bělovlasý, na ježka ostříhaný muž, v modrém obleku, za pasem měl zastrčenou krátkou dýku s černým ostřím.

Ten bídák si dovolil šáhnout na posvátnou zbraň ! Na Černou smrt !

Vedle stál Náčelník a o kus dál ležely na zemi dva zkrvavené tomahavky. Oba dva muži, vysocí a impozantní, se bedlivě pozorovali

On žije ! Zklamal jsem vesnici, Náčelníka i sebe. Bojovali kvůli mně a já se nechal chytit.

„Náčelníku !“ vykřikl překvapený Kumo a rozeběhl se k němu. Světlovláska ho jedním rychlým pohybem poslala k zemi.

Tak Náčelník žije ! Muž, který mne zachránil. Muž, jenž se o mne staral a byl mi otcem. Hlavně však byl rádcem a přítelem každému obyvateli vesnice. Byl hlavou Ehinů.

Teď se ozval velitel nespouštěje ze svého soka oči :

„Óóóó, tak ty jsi samotný náčelník ? Jsem poctěn, že jsi mi pozabíjel vojáky. Řekni mi jedno. Čí seš náčelník, he ?“

„Ty bastarde jeden !“ vykřikl mladík. Vzápětí ho další rána srazila k zemi. Velitel se ušklíbl.

„Ty ti dali pěkný jméno, co ? Kumo Kirijini. To jednomu urve jazyk. Ale konec srandy. Odveďte ho !“,

křikl bělovlasý a mávl směrem k ležícímu.

Teprve teď si mladík všiml dvou zbývajících mužů v tmavě modrých oblecích stojících na kraji kruhu.

„Ne !“ stačil vykřiknout. Pozdě.

Náčelník se ohnal po bělovlasém. Ten uskočil. Cvakly spouště. Ozvaly se výstřely. A další.

„Dost !“ zařval velitel. Pistole umlkly.

„Proč ste to udělali ?“ vymáčkl ze sebe Kumo při pohledu na v krvi ležícího Náčelníka.

„Je to naše práce“, opověděli jednohlasně oba muži a vykročili z mlhy. Jeden byl skoro dva metry vysoký, ohromný holohlavý chlap. Oči měl skryté za černými brýlemi, které zřejmě nikdy neodkládal. Druhý muž působil jako jeho pravý opak: hubený, shrbený, s hustou hřívou červeně zbarvených vlasů. Jeho chladný pohled ho upřeně pozoroval.

To sou ty co jsem viděl včera. Pokud to tedy bylo včera…

Pohlédl na ženu nad sebou. Ta ho již nehlídala a upřeně pozorovala Náčelníka. Z očí ji zmizel předešlý chlad a nahradilo ho zoufalství.

Nedokážu ani utéci. Jsem v koncích. Všichni zemřeli úplně zbytečně …

Náčelník se pohnul, zvedl tvář a pohlédl na Kumu. Na jeho obličeji byl smutek a porozumění.

On žije !

V mladíkovi blikla jiskřička naděje. Světlovláska tiše promluvila:

„Je to on …“

Kromě ní a Kuma to nikdo neslyšel. Náčelník se pokusil zvednout. Žena radostí vykřikla:

„To je Tseng !“

Tseng ?Myslí Náčelníka ?

Bělovlasý se chvíli tvářil překvapeně, pak se však usmál a podal Náčelníkovi pomocnou ruku. Ten ji nepřijal, ale stejně se postavil. Ze střelných ran mu již téměř přestala téct krev.

On opravdu žije ! Ne nadarmo byl mezi Ehiny považován za nejlepšího v ovládání ducha a těla.

„Vítej zpátky“, promluvil velitel a znovu se usmál.

Jsme zachráněni !

Bělovlasý se ušklíbl a jeho ruka vystřelila k pasu.

„Nééé !“ vykřikla žena a vrhla se do kruhu. Slunce vykouklo škvírkou mezi mraky. Černá smrt se mihla vzduchem, temné ostří se zlověstně zablýsklo a našlo si svůj cíl.

Kumo jen zahlédl Náčelníkův úsměv a zaslechl výkřik v podobě ševelícího větru:

„Eleno !“