„Vítězství provázejí ztráty“

prolog

Planeta se potácela, tříštila, vyplivovala proudy energie, vody se přelévaly, vítr skučel, hory se bortily, lesy hořely, lidé trpěli … Planeta měla strach a s ní vše živé i neživé co na ní bylo Lifestreamem tvořeno. Planeta potřebovala energii, Lifestream, život … a tak nechala Meteorem vše ničit a čerpala energii, aby sama nebyla ta co zemře a vydá energii někomu silnějšímu … vesmíru.

I.

„Tma? Ne, není to tma, je to … světlo ? Vypadá to tak, ale nejspíše to bude tma a hodně světlá …

Křik, pláč, hrom, bolest, nářek, šílenství, vřískot, utrpení, strach, smrt … Tma.

Ticho, klid, šepot, třes, myšlenky, hukot … Světlo.

Tlak z nebes, ostrá bolest, křeč … Stín. Větší, větší,větší, světlo vadne, nebe se hroutí v tisíce jisker…

„Ne !!!“

Prudce se vztyčil.

„Ne !“

Tma. V dálce jiskra světla, naděje ..

Plameny !

„Ne…“

Světlo ho oslnilo. Ticho.

Postava se blížila. Hrubší mužský hlas projel tichem :

„Šššš…, klid“ .

Ticho ? Žádné ticho. Křik, pláč, nářek…

„Bolest, strach, ticho, tma…“ Chtěl vykřiknout... Neměl již sílu. Polil ho studený pot . Stín,…

„Už je po všem, chlapče. Uklidni se“.

Klid ? Žádný klid. Stres, bolest, příchuť krve … Chuť ?

Myšlenka ? Sen ? Pronikavá bolest mu projela celým tělem a strhla ho zpátky do bezvědomí… Bezvědomí? Vědomí! Tma, jiskra. Světlo, stín. Život, smrt. Bolest. Ticho, klid, prázdno …

II.

Oheň, všude byl oheň. Plameny plivaly do výšky několika metrů, vítr je rozséval dál a dál.Támhle chytil dům, tu stan, támhle zas hořela tráva.. Jinde se připotácel zraněný. Lidé měli pocit, že je Planeta vyplivne do vesmíru, jak se protáčela a měnila.. Meteor byl již nepatrný, ale stále odletovaly úlomky do všech stran ničíce, zapalujíce a vraždíce vše co jim stálo v cestě. Lidé propadali panice, zoufalství a strachu. Dělali bezmyšlenkovité hlouposti způsobojící více škod než bylo třeba. A tak spolu s Planetou a Meteorem lidé ničili sebe a vše ostatní.

III.

Probudil se. Nemohl se pohnout, hlava ho bolela a v uších hučelo. Kde to jsem ? A kdo ? Já ?

Kdo jsem já ? Zhluboka se nadechl. Rozkašlal se. Krev, síra, dým… Hlavou mu projela ostrá bolest. Zacpal si uši. Křik, nářek, utrpení …

„Pane, halóóó pane !“ ozval se křehký dívčí hlas.

Hlas ? Kde ? Odkud ? Z dálky?. Ano, zdálky. Pomalu otevřel oči. Štiplavý kouř ho donutil je znovu zavřít.

„Halóóó…“

Druhý pokus se zdařil. Jiskra uprostřed temnot. Nebe bylo potažené vrstvou černých mraků, ve vzduchu se převalovaly chumáče dýmu. Znovu se rozkašlal.

„Napijte se, pane .“

Tma ? Nastalo šero podbarvené rudou září pronikající skrze mraky. Hodně světlá tma. Pálení očí ho přinutilo k jejich zavření. Pokusil se posadit.

„Nezvedejte se, pane.“

Padl zpátky.

Pane ? Čísi ruce mu přiložily něco ke rtům. Kdo ? Co?

„ Napijte se …“

Ucítil hrubé dřevo. Žízeň. Strašná žízeň. Pocítil na rtech vodu. Začala mu stékat po bradě. Pokusil se otevřít pusu. Nic. Voda mu stekla po hrudi. Na druhý pokus se mu to již podařilo . Chladná voda se vlila do úst. Žízeň ? Voda proudila celým tělem. Žízeň …

IV.

Sem tam vítr odvál chomáče kouře a nabídl tak pohled na lidské mravenčení uprostřed nazelenalé pláně, tu a tam zčernalé ohněm. Každou chvíli nějaký „ mraveneček “ zakašlal, drážděn kouřem a všudypřítomným pachem síry, a pokračoval za svým úkolem. A že bylo co dělat!

Zoufalství, smutek či menší zranění byste našli u většiny lidí, snažících se, prací a pomocí ostatním, zapomenout alespoň na chvíli na své utrpení a bolest vzniklé během několika posledních dní. Ignorovali zimu, bolest a myšlenky týkající vlastní osoby či budoucnosti. Přes všechny rozdíly v myšlení, vzhledu či majetku se dokázali zorganizovat a započít tak napravování toho, co spolu s Planetou a Meteorem napáchali.

Skupinka hasila poslední zbytky nočního požáru požírajícího to co zbylo ze starého městečka. Většinou zbyly jen kamenné základy, tu a tam část domu, pouze jedno z menších stavení na kraji města přišlo pouze o střechu.

Jiní, hlavně ženy, se starali o nemocné a raněné. Část se věnovala útěše psychicky zhroucených či vyděšených lidí, jež přišli o dům, přátele, o někoho z rodiny nebo se stali svědkem nějaké strašné události, po které byli v těžkém šoku. Zbytek začal budovat tábor, ve kterém by mohli všichni přečkat nepříjemné chladné počasí, než zjistí něco o stavu dalších měst a vesnic. Doufali, že ostatní dopadli lépe a budou jim schopni poskytnout pomoc, zajistit zásoby či střechu nad hlavou …

V.

Uprostřed černočerného moře tmy blikalo několik světýlek ohňů. Největší z nich byla asi třímetrová vatra, blafající oheň do výšky několika metrů. K širokému ohništi bylo natěsnáno několik desítek lidí. Všichni se věnovali nějaké sebezahřívací činnosti. Jedni si třeli ruce, druzí se tiskli k ohni či k sobě, někteří dokonce obíhali kolem dokola, aby se zahřáli. Většina lidí byla oblečena v potrhaných a zčernalých šatech. Lidem se v obličeji zračil smutek a únava, především však úleva. Uvolnění protrhlo zbývající hráze mezi těmito lidmi, a tak si povídali, smáli či plakali v přítomnosti blízkých, sousedů či lidí, které dnes viděli úplně poprvé. Pro ně to však byla věčnost.

Nepravidelnému kruhu vévodila postava dvoumetrového hromotluka sedící na obřím balvanu. Kožené boty i kalhoty mohou člověka v takovéhle zimě alespoň trochu zahřát. To ostatní však nikoliv. Potrhaná, špinavá, kožená vesta, oblečená na holém sluncem opáleném těle, jen přidávala na jeho divokosti, zapsané v tmavé, větrem ošlehané tváři zdobené ježatými, tmavě zbarvenými vlasy a vousy. Obličej následovala hruď a paže, vestou nekryté, avšak chlupy a svaly překypující. Kromě tetování, jež měl na odhaleném levém rameni, si muž zřejmě liboval v kovech : na krku se mu houpal řetěz s neidentifikovatelnou věcí, kolem pasu ho obepínal ocelový pás a na levém zápěstí náramek.. Pravou ruku měl schovanou ve tmě za zády a marně se tak snažil o to, aby si nikdo nevšiml, že má místo předloktí nepravidelný kovový válec končící šesti menšími, dutými trubičkami s dírou uprostřed.

Kolem něho se mačkala a vykřikovala hrouda zimou se třesoucích lidí, snažících se zachytit nějaké útržky z neohrabaného vyprávění muže, ke kterému cítili, kromě úcty a obdivu, i strach :

„ … sme odtamtud vylezli, bylo tam děsný horko a všude byl voheň, najednou ta skála začla padat …“

„Oóóóh …“

„ … sme vlezli do tý chodě-lodě … “

„ Vzducholodě.“ ozvalo se stvoření, dosud schoulené u ohně před hromotlukovým balvanem. Posluchači se na něj vyčítavě podívali ve smyslu, jaktože si dovoluje poučovat jejich Velkého Vypravěče, ale na víc se nezmohli.

Zvíře vypadající jako lev, avšak hubenější, šlachovitější a poněkud větší, zakroutilo hlavou a pokračovalo v pozorování ohně. Skupinu lidí, sedící na druhé straně ohniště, zamrazilo v zádech při pohledu na ohnivý tanec zračící se v jeho očích. Stvoření mělo červeně-oranžovou barvu, na několika místech porušenou černými znaky. Na první pohled však člověka upoutal pruh husté, tmavě hnědé hřívy, zdobené dvěma copy, držící čelenku s dvěma bílými péry, a velká vypálená třináctka na přední levé noze. Ocas se na konci třepil v hustou ohnivě zbarvenou oháňku. Na nohou se silnými drápy byl tvor zdoben kulatými náramky a na uších několika kovovými kroužky.

„ Jo jasně, pejsku “ plácl obr přátelsky stvoření po zádech a pokračoval :

„ … no a vono nás to vyplivlo …“

„ Co vás vyplivlo ? “

„ No co, co … ví bůh …“

„ Výbuch “ opravil ho „pejsek“.

„ BUM !!!“ zařval obr a praštil kovovým válcem do balvanu tvořící jeho sedan. Ozvalo se křupnutí, třetina balvanu popraskala a rozsypala se.

„ a nerušte MĚ porád, himbajz !!!“

Hromada se sesypala. Už se netřásli zimou, ale strachy …

VI.

Když se objevila spása v podobě deště poprvé, lidé jásali. Druhý den již nadšení pominulo.

Dnes již je to třetí den a lidé nadávají na počasí při každé příležitosti. Déšť je však úspěšně ignoruje, a tak jediný, zato významný výsledek byl v podobě jejich psychického odreagování.

Ten den se všichni snažili o něco, co bylo možné, avšak nepravděpodobné. Slunce proniknout skrz neprostupný dým, lidé splnit všechny své úkoly a doktorka Caren Mohamová urovnat své myšlenky.

Stála před posledním stojícím domem, schovaném za hromadou trosek odklizených z plochy určené pro stavbu tábořiště. Několik plachet upevněných na ohořelých trámech, mělo nahradit shořelou střechu, ale vítr je strhal, a tak bezvládně visely dolů, úspěšně svádějíce vodu přímo do nitra domku.

Ráno přinesli další těžce raněné, mezi nimi i toho mladíka. Sem, do jakožto jediného kamenného obydlí, byli posíláni lidé na pokraji života smrti, s mizivou, ale možnou šancí na záchranu. O ostatní se starali v táboře, jak kvalifikovaní zdravotníci, tak amatéři-dobrovolníci. Caren měla smůlu, že patřila mezi ty kvalifikované a ještě k tomu mezi ty nejlepší.

Pokud si někdy přála, aby nedělala tuhle práci, tak to bylo dnes. Ani ten pocit, že někomu pomohla, dnes neměla. Rukama jí dnes prošlo kolem padesáti pacientů, ale ani ona nedokázala nikoho z nich zachránit.

Hlavou se jí řítily myšlenky jak na běžícím pásu. Bojovala Caren-doktorka proti Caren-dívce:

„Pacient jako pacient.“

„ Přitom to s tím mladíkem vypadalo tak nadějně.“

„Měl hrůzné popáleniny, hlavně na obličeji.“

„Ale bojoval o svůj život nadmíru statečně.“

„Taková zranění nemohl nikdo přežít.“

„Ale…“

„Nemá to cenu řešit, je po všem.“

„Tak mladý.“

„A co ty malé děti ?“

„Ach jo.“

Caren odpočívala v houstnoucím šeru na zápraží domku, snažíc se nadýchat trochu čerstvého vzduchu.

Ne, že by vzduch, prosycený pachem spáleniště, byl nějak úžasný, ale přece jenom lepší nežli mrtvolný puch uvnitř. Doufala, že déšť alespoň trochu opláchne potrhaný, špinavý, kdysi bílý plášť, ve kterém si připadala jako ocejchovaná. Ani umytí rukou a obličeje jí nepomohlo zbavit se pocitu viny.

„Pro živého pacienta udělej vše, co je v tvých silách, ale mrtvole už nepomůžeš. Pokud o nich budeš dál přemýšlet nebo si dokonce klást vinu, jediným výsledkem bude to, že důsledkem tvé nesoustředěnosti zemřou další lidé.

„ Nesmíš hledat chyby tam, kde nejsou, nebo je tam opravdu najdeš.“

Rady nad zlato. Ale že to nebude jednoduché, jak si myslela, jí nikdo neřekl.

Musím odpočívat…

Rozhlédla se po okolí právě včas, aby si všimla mladé, asi dvacetileté dívky drobnější postavy, mířící skrz hustý déšť přímo k ní. Popel spáleniště se smísil za pomoci vody s blátem a vytvářel tak hmotu, za kterou by se nemusela stydět nejedna bažina. I přes zřejmou snahu a mrštnost se dívce nepodařilo zabránit vniknutí bahna do kožených bot a vytvoření tak čvachtavé „výplně“. Dlouhé černé, deštěm smáčené vlasy se jí nemožně lepily k obličeji, což ji nutilo k častým zastávkám, při nichž si vlasy odhrnovala, aby vůbec viděla na cestu.

„Slunce schované za šedivou clonou, vítr profukující kdejakou skulinkou, první zamrzající louže a ona si to poskakuje jen tak, v triku a krátké sukni. Cvok.“

V doktorce opět propukla tendence se o někoho starat. Jako by toho neměla dost. Pokusila se prorazit hlasem skrz stále sílící hukot větru a deště :

„Zmrzneš !

Nic.

„Hej, slyšíš mě ?

Nic.

„Hmmm, tak asi neslyší …“

Dívka zdolala několik louží a vyhoupla se z deštné clony přímo před Caren.

„Brý den“, ozvala se lehkým, ale energickým hlasem „hledám doktorku Mohamovou.“

„Tak to jsem já“ odpověděla Caren a pokusila se o úsměv. Marně. Dnešní den se jí z tváře smazat nepodařilo. Černovlásce to neušlo. Odhrnula si z obličeje vlasy a usmála se.

„Přišla jsem se podívat na mého přítele …“

„Zde nikdo není, slečno, zkuste se zeptat v hlavním nemocničním stanu.“ řekla doktorka a mávnutím ji poslala pryč.

„Tam jsem teď byla a oni mne poslali sem,“ nenechala se odbýt černovláska.

„Tak v tomto případě je možné, že ho poslali někam jinam. Bohužel v takovýchto podmínkách není možné vést záznamy. Třeba si vzpomenu. Jak vypadal ?“

Dívka to čekala a teď pouze vychrlila předem připravený popis.

Caren se prudce otočila. Zamžilo se jí před očima. „Odine, to snad ne … Zač mne trestáš ?“

Dívka se jí nepatrně dotkla.

„Doktorko …“

Žena se k ní otočila čelem. Nedokázala již zadržet slzy. Události posledních několika dnů jí vryly hlubokou rýhu přes koleje jejího života. Doufala, že je pro dnešek už všemu konec. Mýlila se.

„On je …“ Pokračovat nedokázala. Nemyslela pouze na neznámého mladíka. Myslela na všechno to utrpení a bolest, jež lidem způsobil Meteor …

„Ne! Meteor je pouze výsledek .Za všechno si můžeme sami. Skoro, za všechno“

Pohlédla na dívku. Mladistvá energie byla ta tam. Jiskření v očích bylo pryč společně s nadějí na záchranu přítele. Utápěly se navzájem ve vlastním smutku. Stály proti sobě plni porozumění a plakali. Mokré oblečení z nich zplihle viselo společně s dlouhými vlasy. Slzy jim stékaly po tvářích. Šero postoupilo a vše pohlcoval sílící déšť.

VII.

Déšť ustal, mračna lehce prořídla, začal vát ostrý a ledový vítr. Plameny olizovaly nevzhlednou hromadu dřeva jež pouze vzdáleně připomínala pohřební hranici. Mrtvých bylo tolik, že je lidé museli odvážet daleko mimo tábor, kde je, pokud se do té doby mrtvoly nerozpadly, po více či méně dlouhém čekání spálili. Tahle hranice byla ale jiná než několik desítek dalších hořících všude kolem. Menší velikost se dala přehlédnout. Ale skutečnost, že je na ní pouze jeden člověk, jenž je navíc úhledně zabalen do špinavých kusů látek, nikoliv. Na všech ostatních obřích hranicích byla spalována těla po tuctech a kolem se míhali lidé, kteří byli na tuto „spalovačskou“ a nikterak příjemnou činnost vybráni kvůli své silnější povaze nebo, ale těch bylo po málu, se dobrovolně přihlásili. A ještě další věcí na sebe mohla ona hranice upoutat pozornost případných návštěvníků tohoto „krematoria pod širým nebem“. A to tím, že byla obklopena nesourodou skupinou živočichů rozmanitých velikostí a barev.

Jindy optimistická a veselá černovláska Tifa Lockheartová přemýšlela o strastiplné cestě této skupiny, jejich cílů, jež se stále zvětšovaly, o tom jak těchto cílů dosáhli, ale hlavně o těch, kteří za jejich dosažení zaplatili :

Ano, to co jsme dokázai, muselo být dříve či později nějak vykoupeno … ostatně nic není zadarmo.

Krásná a křehká Aeris, jež se jako první z jejich „společenstva“ obětovala pro Planetu … moc sem jí měla ráda. Nevím co cítila ke Cloudovi, ale chybí nám … všem.

Další dívka v jejich skupině byla mladičká Yuffie. Jindy veselá a roztomile protivná. To co prožila pro ni muselo být hrozné … něco jako hodně dlouhá noční můra.

Černovláska na ni pohlédla. Dívka, podobně oblečená jako Tifa, seděla na kusu dřeva a nepokoušela se zadržovat pláč. Nad ní se tyčila mohutná postava snědého hromotluka Barreta. Stál shrbeně blízko ohně a skelný zrak upíral kamsi za obzor.

I přes svoje občas neotesané a někdy až příliš upřímné chování se se mnou i s Cloudem rychle spřátelil. Shinra a Meteor ho připravil téměř o všechno: domov, rodinu, přátele, pravou ruku i o Midgar, o město o něž tak dlouho a nakonec marně bojoval. Ale o jeho maličkou dcerku Marlene a dobré srdce ho zatím nic připravit nedokázalo.

Vedle něho sedělo na zemi ohnivě rudé zvíře, vypadající jako něco mezi lvem a obrovským vlkem. Oči upíral zpříma do ohně. Zračily se mu v nich tančící plameny smutku.

Byl sice vždy tak klidný a málomluvný, ale pokud něco řekl mělo to váhu, se kterou se muselo v každém případě počítat. Příliš jsem si s ním nerozuměla, ale Cloud ano Stejně jako s Vicentem. Ten, ač vypadal jako člověk byl daleko záhadnější.To, jak se oblékal, mluvil, myslel i to, jak zmizel. Spadl z Higwinda ? Zabil se při jeho zřícení ? Nikdo ho neviděl. Nikdo nic nevěděl …

Planeta se zachránila, ale za jakou cenu ?

Bezmocně jsme přihlíželi zničení Midgaru a dalších měst.Lesy hořely, oceány se vylévaly. Byly ničeny stovky staveb, tisíce lidských životů. Možná, že je to očištění Planety…

Těžko.

Pouze hledám ospravedlnění !

Midgar byl zničen jako první a s ním to, co jsme se snažili zachránit. Byl zničen přístroj, s jehož pomocí byl ovládán Sith. Cait Sith.

Tifa pohlédla na to stvoření vypadající jako … jako, co ?

Obrovská bílá chlupatá koule s maličkou hlavou a prasečími očkami. Z tlamy mu čouhaly dva menší kly. Dvě nohy, na nichž stvoření stálo, připomínaly dvě obří papuče a ruce zase dva obří kyje. Vše, vyjma dvojice maličkých křídel netopýřího vzhledu, bylo pokryté bílou, hustou srstí. Mog, jak se těmto „chlupatým sněhulákům“ říká, i když bývají často menší, hubenější, roztomilejší a hlavně umějí létat, se jako kyvadlo pohupoval zepředu dozadu. Druhá polovina této bytosti, vypadající jako obyčejný kocour, seděla u nohou své první poloviny a žalostně mňoukala.

Oni byli vůbec zvláštním stvořením. Ovládáni někým jiným, postrádající vlastní identitu, přesto se v nich objevovaly záblesky jejich vlastního já … i když, je těžké říci, jestli moga nebo kocoura, který sloužil jako komunikační prostředek mezi svým pánem v Midgaru, s nímž se dorozumíval pomocí moderního systému a mezi mogem na kterém většinou seděl pokřikujíc na něho rozkazy skrze amplion. Ale se zničením Midgarských přístrojů už z nich není bývalý zrádce a obětavý Cait Sith. Pouze dvě zvířátka ovládána svými instinkty.

Dívka pohlédla na hranici. Plameny již tělo začaly stravovat. Vítr zesílil.

Po zničení Midgaru jsme se pokusili přistát. Jeden z tisíců úlomků toho prokletého Meteoru zasáhl jejich vzdušný koráb – Higwind.Tense zřítil se a pohřbil nás ve svých útrobách, ale až na Cida, jsme měli všichni štěstí. Tvrdohlavý a zahořklý pilot, jehož život provázelo více neúspěchů než úspěchů byl na palubě a snažil se přistát. Marně jsem Cloudovi říkala, že ho již nedokáže zachránit. On dokázal. Vytáhl Cida z hořících trosek. Ale za všechno se platí. Cloud zaplatil tím nejcennějším. Životem.

„Měl mne tam nechat ! Žil by a já …

Vím !

Zachránil mi život. Měl bych být vděčný…

Jak mám ale s takovýmhle zmrzačením žít !“ křičel na nemocničním lůžku,kdysi hrdý a osudem nezlomný Cid Higwind poté co mu museli kvůli zraněním amputovat obě nohy.

Nyní seděl na zemi podpírán Caren. Přišel o posádku, loď i přítele. Byl zvyklý se o sebe vždy postarat sám. Ale nyní …

Proč sakra ! Proč, když překonali tolik hrůz a nebezpečenství to skončilo takhle? Jaký význam to mělo, pokud měli stejně zemřít.Mohli všichni hrdě a společně zemřít v boji.

Záchrana Planety ? Co zachránili ? Spálenou a zjizvenou zemi. Lidé byli buď mrtví nebo …

Jaký význam mělo žít ?Přišli o to co měli rádi, o ty, které nenáviděli i o ty, které milovali … Na Planetě jsou tisíce lidí, proč musel zemřít právě on ? Osud ? Asi ano. Přišel o dívku jež miloval, nalezl své pravé já a zachránil Planetu. Nic ho zřejmě nenutilo zůstat. Neměl tu nikoho, kvůli komu by zůstával mezi živými. Nikdo z jeho přátel, ani … já. Vím, že kdyby chtěl, zůstal by tu! Odešel dobrovolně.

Tifa se otočila od dohořívající hranice. Vítr jí čechral černé vlasy. Vykročila vstříc osudu aniž se ohlédla. Neměla důvod. Tělo Clouda Strifa pohltil oheň, duši Lifestream. V dálce zaburácel hrom a znovu se spustil déšť.