vytisknout velikost písma Mario & Sonic at the London 2012 Olympic Games – soutěžte ve velkém (recenze)

V Londýně to těsně před olympiádou žije. Zatímco Mario a Sonic všechny iritují svou až kleptomanickou touhou po zlatých kroužcích, mincích a medailích, ostatní závodníci se pomalu rozcvičují a chtějí všem divákům i hráčům dokázat, že dokáží překonat i velké hvězdy, které jim unikaly v Pekingu i v zimní Vancouverské odbočce. A tak se pod Big Benem, u Toweru a na dalších místech odehrají epicky roztomilé souboje, v nichž budete hrát hlavní roli a snažit se dohnat své svěřence k vítězství.

Vše samozřejmě začíná výběrem disciplíny, v níž se chcete utkat, a už tady musím přiznat jemné rozladění. Mario a Sonic totiž již na jedné letní olympiádě byli a mimo přidání několika málo sportů (nedoladěný volejbal, celkem povedené synchronizované plavání, podivný fotbal, zvláštně ovladatelná jízda na koni a pár dalších) a změny kulis se na tomhle Londýnském dobrodružství nemění vůbec nic. Ale budiž, NHL taky zrovna každý rok nemění pravidla, ale přesto se pořád velice slušně hraje a nabízí v rámci série trochu odlišný zážitek zejména díky vylepšené fyzice, ovládání, enginu a dalším věcem.

Mimo přidání několika málo sportů a změny kulis se na téhle olympiádě nemění vůbec nic

Hlavním problémem této olympiády však je, že nic nového oproti předchozím dílům nenabízí ani na poli technického pokroku. Ovládání zůstává u drtivé většiny disciplín úplně stejné, jaké bylo před čtyři lety, když bylo pohybové ovládání ještě v plenkách a drtivá většina vývojářů si myslela, že s Wii Remote se dá jenom zběsile máchat, třepat do rytmu a občas na něm zmáčknout nějaké to tlačítko. Spousta jednotlivých disciplín se tak kvůli stejnému nebo velmi podobnému ovládání slévá dohromady a jejich zábavnost také není největší – zvlášť ve chvíli, kdy vám dojde, že třeba u běhu stačí pro vítězství jenom jednotvárně mávat rukou.

Když nevíš co s tím, rozbij to

V ostrém kontrastu k snadno ovladatelným a snadno pokořitelným disciplínám stojí několik složitějších kousků, které pro změnu doplácejí na špatnou detekci pro změnu polohy ovladače. Třeba takové naklánění při jízdě na koni je frustrující a hra vám jej uzná tak při jednom z deseti pokusů a u badmintonu nejde o nic jiného, než o náhodné odpaly. Na což u her na Wii rozhodně v poslední době není nikdo zvyklý ani zvědavý. Ostatně, pro odstranění těchto problémů se na trhu objevilo Wii Motion Plus, které hra trestuhodně vůbec nevyužívá.

I proto se stane, že spoustu miniher zapnete maximálně jednou a vracet se budete jen k několika světlým výjimkám, které dovedou zabavit, ale dojem z podprůměrných až hrozných rozhodně nezachrání. Ale budiž, třeba taková střelba, synchronizované plavání nebo řádění se stuhou (vidět Bowsera tančit na sladkou hudbu je miliónový pohled) si úplné zatracení rozhodně nezaslouží a na jedno odpoledne zabaví. Mimo to je však nejnovější inkarnace vzájemného soupeření Maria se Sonicem hluboko pod úrovní sbírek miniher a sportů, kterých je Wii plné, a hravě jej překonává třeba i Wii Sports Resort vyšlé právě k uvedení Wii Motion Plus.

Nejnovější inkarnace vzájemného soupeření Maria se Sonicem je hluboko pod úrovní sbírek miniher a sportů, kterých je Wii plné

A to přes to, že Mario se Sonicem se snaží zachránit, co můžou, třeba sbírkou odemykatelných oblečků nebo podivnou London Party, kde s kamarády soupeříte o to, kdo nejdříve zaplní své album nálepkami získanými za výhru v různých sportovních událostech a pohříchu poměrně silně nezábavných minihrách naskládaných bez ladu a skladu. Situaci se pak snaží ozvláštnit i nabídka dream eventů, které nabízí některé šílené a nereálné disciplíny. Ty však opět trpí buď totálně rozbitým konceptem a špatným ovládáním, nebo jsou ve většině případů aspoň chaotické a po krátké chvíli omrzí. Takto prostě ne, přátelé.