Poslední příspěvek do našeho týdne s ArmA 2: Operation Arrowhead je odpočinkový. Chcete zažít adrenalin bitvy bez sezení u PC? Zkuste airsoft.
Může se zdát (a pořád se to docela často tvrdí), že mladí (zejména) kluci tráví spoustu času u počítačů a konzolí při hraní nejrůznějších her, místo aby šli někam ven. Před obrazovkami si hrají na vojáky a střílí po všem, co se hne, přitom vojně se pracně vyhnuli, nebo je skrze profesionalizaci české armády zcela minul povolávací rozkaz (to je ostatně i můj případ). Skutečnost ale může být docela odlišná.
V 80. letech bylo v Japonsku postaveno vlastnictví střelné zbraně mimo zákon, ale zájem o výzbroj byl přesto velký. Společnosti tedy začaly vyrábět repliky skutečných zbraní, které fungovaly podobně jako klasické vzduchovky a jako střelivo používaly malé plastové kuličky, jejichž ráže se později ustálila na 6, resp. méně častějších 8 mm.
Airsoft se uplatnil i jako jedna z výcvikových metod armád a policejních složek
V 90. letech se airsoftové zbraně rozšířily v severní Americe, narostl počet výrobců těchto zbraní a dalšího vybavení a airsoft se uplatnil i jako jedna z výcvikových metod armád a policejních složek.
V tomto článku se vám pokusím krátce popsat, o co v airsoftu jde, co je k němu potřeba a co od něj můžete čekat, pokud se rozhodnete ho vyzkoušet.
Válka na vlastní kůži
Je brzy ráno, jeden z těch chladných, vlezlých dnů, kdy se jaro teprve probouzí. Les je jehličnatý, ale spodní větve jsou suché nebo chybí vůbec a keře se ještě nepokryly listím, takže nenabízí příliš kvalitní krytí. Jemně mrholí, skupinka lidí jako by to ale ani nevnímala. Přikrčeně jdou za sebou v malých rozestupech, oděni v maskáče, na očích mají čiré plastové brýle a v rukou každý třímá automatickou pušku. V ranním lese jejich výstroj dělá více hluku, než by si přáli.
Relativní ticho náhle prořízne zaštěkání krátké dávky samopalu, skupinka se rozprchne, jak se každý snaží skrýt za nejbližší překážku. „Kontakt na jedenácti!“ křikne jeden z nich a opětuje palbu. Nepřátel je několik, dobře skrytých za hromadou klestí na malé vyvýšenině. Vzduchem sviští projektily, od úst bojovníků jde pára, jak povzbuzeni náhlým přívalem adrenalinu ztěžka oddechují. „Mám!“ ozve se najednou od jednoho z nich, následováno peprnou nadávkou. Mladík zvedne ruku, přehodí přes sebe reflexní vestu a s přáním štěstí ostatním odchází. Nic moc se však neděje – tady se neumírá.
Vojenství pro profesionály i laiky
Airsoft pro běžného člověka vlastně není nic jiného než jakási hra na válku. Můžete si pořídit manuální pistole za pár set na tržnici a pobíhat s nimi po dvoře, ale pokud investici posunete do řádu několika tisíc korun, můžete si zprostředkovat adrenalinové a silně návykové zážitky hravě srovnatelné s vaším oblíbeným dílem Bratrstva neohrožených. Přitom pokud se dostatečně chráníte, riskujete sotva pár modřin.
Nechci ale airsoft nijak zlehčovat, jde o nesmírně vyspělou zábavu, která umožňuje v praxi zkoušet rozličné vojenské taktiky, dobývání opevněných pozic, souboj v budovách či městském prostředí (např. v komplexech opuštěných továren) nebo zkusit si na vlastní kůži přežívat pár dnů s malým vařičem, spaním pod širákem a broděním přes potoky. Je jen na vás, zda pro vás bude airsoft občasným povyražením, nebo zvolíte military za svůj životní styl.
Zbraň je váš nejlepší přítel
Základem je pochopitelně zbraň, replika nějakého samopalu či útočné pušky. Velké popularitě se u nás těší klasika v podobě AK-47 (případně novější AK-74), oblíbené jsou také repliky zbraní Heckler & Koch, zejména MP5 (kterou mají ve výzbroji české policejní jednotky) nebo G36 (ta je mojí favoritkou). Jde vždy o více či méně věrnou napodobeninu originálu, která se však od skutečné zbraně liší vnitřnostmi.
Airsoftové zbraně jsou nejčastěji napájeny bateriemi, které se starají o vystřelení kuliček, běžně kadencí od 10 do 15 ran za sekundu. Připočtěte k tomu, že úsťová rychlost vypálených kuliček je u nevylepšených zbraní kolem 100–120 m/s a máte v rukou včelku, co umí štípnout. Mimo baterie se používá také plyn, standardně tzv. green gas (propan smísený se silikonovým olejem), případně oxid uhličitý – u něj je však problém vysoká úsťová rychlost, která už je zdraví nebezpečná.
Používané kuličky ráže 6 mm jsou poměrně dost lehké (nejčastěji 0,25–0,30 g), což znamená, že po výstřelu rychle ztrácejí rychlost. Aby se prodloužil dostřel, mají airsoftové zbraně tzv. hop up, který kuličkám udělí zpětnou rotaci – správně nastavený hop up pak sice kuličku o něco zpomalí, ale současně srovná balistickou dráhu jejího letu, což prodlouží účinný dostřel zbraně při úsťové rychlosti 120 m/s a 0,25g kuličkách na cca 50 metrů.
Uvedená čísla se považují za bezpečná pro účely airosftových her a v rámci vojenského či policejního výcviku, zdaleka však neznamenají limit těchto zbraní. Jako ostřelovačky se používají manuálně natahované pušky, jejichž úsťová rychlost i dostřel standardní airsoftové zbraně citelně převyšují. Se zbraněmi poháněnými plynem je zase možno použít až půlgramové kuličky, s nimiž (přes jejich hmotnost) má zbraň dostřel kolem 100 m. Tomuto už se do rány ale opravdu dostat nechcete.
Vybavení pro ochranu i pohodlí
Teď je asi jasné, že na airsoftovém bojišti by bylo bez ochranných pomůcek velmi snadné přijít k úrazu. Nejdůležitější části vybavení jsou brýle, případně rovnou helma, s úkolem ochránit oči. Jen se zamyslete – když se kryjete a opětujete palbu, co jako jediné je z vás vidět? Ano, nejčastější zásahy jdou skutečně na hlavu a obličej, je proto nutné s tím počítat. Ze stejných důvodů je potřeba dostatečně si chránit krk, např. šátkem nebo vojenskou šálou.
Standardním oděvem bývají maskáče; z vlasteneckých důvodů jsou hodně oblíbené české, vzor 95. Spatříte ale také vzor Bundeswehru (do našich lesů vynikající) nebo americký Woodland. Najdou se i hráči, kteří vyznávají „urban“ styl hraní a do bitvy jdou i v riflích a kožené bundě; občas je to dokonce žádoucí, například když takový oděv odpovídá reáliím hraného scénáře. Jde jít ale i opačným extrémem, závistivé pohledy na akcích lákají ti, kdo si dali práci s výrobou kvalitního hejkala – střapatého povrchu oděvu, se kterým jste ve vhodném prostředí takřka neviditelní. Ostatně střapce se věší i na zbraně, aby se narušil jejich pravidelný tvar, což napomůže maskování.
S ohledem na zpravidla několikahodinové hry v obtížném terénu je také nutné věnovat dostatek pozornosti pohodlným, bytelným botám a kvalitním ponožkám – není nic horšího, než když se snažíte běhat po lese s rozedřenými puchýři na nohou.
Na konci dne není důležité, kolik máte fragů a kolikrát jste „zemřeli“, ale jak jste se bavili
Nejen do zimy se pak hodí rukavice; zásahy do zbraně sice často neplatí, ale do rukou ano a navíc tam bolí. Vhodným doplňkem je pak pořádný opasek a taktická vesta – podle potřeby na ně navěsíte dodatečné vybavení (čutoru s vodou, reflexní vestu, náhradní zásobník…)
Drobné přestřelky i obrovské scénáře
Když už tedy máte vybavení, co s ním? Dobrým začátkem je sebrat jen pár lidí, najít vhodnou lokalitu bez pohybu „civilistů“ a prostě si jít zastřílet. Mezi oblíbené jednoduché scénáře patří třeba vlnkovaná nebo dobývání kopce. Ale i na našem území se pořádají velké akce, jichž se účastní stovky hráčů a na nichž se parafrázují významné bitvy minulosti. Výjimkami nejsou ani několikadenní bitvy.
Samotná hra je unikátní – a nechám na vás, jaký si na to uděláte názor – svým důrazem na fair play. Na rozdíl od paintballu zde nejsou zásahy vidět, zpravidla vám tedy nikdo nedokáže, zda jste skutečně byli zasaženi. Navíc na delší vzdálenost zásah často spíše slyšíte, než cítíte. Na velkých akcích hru hlídají hráči, o kterých nevíte, že tento úkol mají, na menších ale hodně záleží na tom, s kým se sejdete.
Přestože se občas najdou jednotlivci, u nichž máte dojem, že je musíte praštit pažbou, aby zásah uznali, obecně je komunita hráčů airsoftu dostatečně vyspělá. Ostatně na konci dne není důležité, kolik máte fragů a kolikrát jste „zemřeli“, ale jak jste se bavili – a mám ověřeno, že jde za celý den vyhrát jen desetinu bitev, a přesto odejít nadšený.
