Iluze války – hraní si na vojáky

Realita války a válečná akční hra, rozdílné věci, mezi kterými se vývojáři snaží setřít rozdíly. Pojďte zjistit, zda by vás absolutně reálná hra bavila.

Jak moc reálné je, když zastřelíte během kampaně asi 300 nepřátelských vojáků a vám se nic nestane? Správně, vůbec. A co taková sólo akce, při níž zmasakrujete další spoustu protivníků, získáte tajné dokumenty a ještě stíháte chrlit do vysílačky jednu drsňáckou hlášku za druhou? Taky nic moc, že? Jenže to jsme se ještě nedostali k tomu nejlepšímu – jak je možné, že se na každém rohu nachází velká bedna s municí, která čirou náhodou obsahuje zrovna ty zásobníky, jež do své zbraně potřebujete? A co na to magické lékárničky?

iluzevalky_03.jpgiluzevalky_04.jpg

Vychrlil jsem pro začátek moc otázek, ale to vše je jen kvůli tomu, abyste si mohli udělat obrázek o tom, co všechno je většina hráčů schopná překousnout a ještě nazývat hru, která jim nepřímo položí všechny tyto otázky, realistickou a atmosférickou. No řekněte, připadali jste si někdy při hraní třeba Medal of Honor, Operace Flashpoint či Call of Duty, jako kdybyste byli přímo na bojišti a skutečně slyšeli nářek svých umírajících kamarádů a chtěli jste zničit všechny ty nechutné nepřátele? Skoro se vsadím, že ano.

Jak moc reálné je, když zastřelíte během kampaně asi 300 nepřátelských vojáků a vám se nic nestane?

Jenže pouhý nářek, zvuky, hudba a nastavení scény ještě neznamenají, že je takováto situace reálná. Ano, atmosféra může být naprosto výborná, může vás přikovat k židli a monitoru, a dokonce se může stát, že ve chvíli, kdy se váš herní hrdina bude krčit za nějakou překážkou, vy se budete před monitorem krčit taky. Je to ukázka toho, že designéři hry odvedli dobrou práci. V žádném případě to však není, a ani nesmí být, měřítko reality.

Jako ve filmu

Většina z vás jistě zhlédla film Zachraňte vojína Ryana a ve chvíli, kdy uslyšíte název tohoto filmu, vzpomenete si na scénu vylodění na Omaha Beach. Střely naráží do protitankových zátarasů, za nimiž se krčí spojenečtí vojáci, a vykřesávají jiskry. Vypadá to sice zajímavě a zcela jistě to podpoří atmosféru, ale ani za mák se nejedná o realistickou věc. Ocelová kulka otřením o další železo zajiskří asi v jednom z tisíce případů – musí se totiž trefit pod tím správným úhlem.

iluzevalky_07.jpgiluzevalky_08.jpg

Takové zajiskření je ale velice efektní a spousta lidí se řídí jenom tím, jak hezky to vypadá, což dělá z grafického pozlátka velmi mocnou zbraň. Přejděme k tomu, co nás zajímá asi nejvíce – ke hrám. Podíváme-li se kupříkladu na Crysis, jež snad na poli audiovizuálního zpracování nemá konkurenci, můžeme také vidět jisté realistické chyby.

Chybí jakákoliv emoční provázanost na lidi, se kterými „sloužíte“

Nemluvím teď o obleku, za který by dal všechno i Superman a mimozemšťanech, kteří utekli z nočních můr H. R. Gigera, ale o grafice a fyzice. Jak je možné pistolí pokácet palmu? I s kulometem byste měli se stromem co dělat, jak ostatně můžete vidět na přiloženém videu.

VIDEO: 249 'Jak pokácet strom kulometem'

470 kulek bylo zapotřebí, aby se strom skácel k zemi a to ještě bylo třeba trojnožky, díky které mohla být střelba přesná. Ale když ono to ve hře vypadá dobře a létající třísky uvádějí mnohé hráče do extáze. Tak to do ní implementujeme, ne? Prohlásíme to za novou míru realismu, kulometem si můžete rozstřílet takřka vše! A rovnou přihodíme i efekty výbuchů, za které by se nemusel stydět ani stejně nerealistický letní blockbuster. Když už máme ty pěkné efekty;co takhle udělat jednu scénu, kdy hrdinové utíkají před výbuchem a tak tak se zachrání? (Viz trailer k Operaci Flashpoint 2)

Kamarádi z jednotky

Skočí si jako v Kobře 11, zavtipkují, poplácají se po zádech, jací jsou to chlapáci a jdou si dále po svém. Co by to taky bylo za díl, v němž by zemřel třeba Semir? Správně, finále série nebo totálně zbabraný scénář. Za několik sezón si totiž diváci dokázali utvořit emoční pouto s danou osobou a velmi těžce by nesli její smrt. To ale neplatí ve hře. Snad kromě série Metal Gear Solid a Half-Life se nenajde akční hra, v níž by tvůrci dovolili aspoň trošku nahlédnout do nitra postav.

iluzevalky_art1.jpg

Jednoduše chybí jakákoliv emoční provázanost na lidi, se kterými „sloužíte“ a bok po boku bojujete. Nevíte o nich totiž vůbec nic, za pár chvil se nemůžete zapamatovat jejich tvář a ty dvě slova co s vámi prohodí zapomenete taktéž. Až je pak uvidíte ležet na zemi, budou z nich jen mrtvoly. Žádní kamarádi, žádní kolegové. Anonymní panáci, jež se nějaký designér rozhodl zabít. To je špatně. Jediné hry, které v současné době umožňují trošku se sžít s NPC charaktery jsou RPG. V nichž však postavy definitivně umírají ve chvíli, kdy autoři chtějí.

iluzevalky_09.jpgiluzevalky_10.jpg

Záměrně teď vynechávám MMO hry, protože tam se také emoce nemohou naplno projevit – je sice hezké mít postih za smrt u svého kamaráda, se kterým si píšete, ale maximum emocí, jež ze smrti vytřískáte je vztek. Nic víc, žádná lítost, žádné „on už tu nikdy nebude.“ On se totiž objeví, asi za pět minut bude zase po vašem boku a s trochou štěstí i bez toho postihu. Takže se můžete vrhnout do boje po jeho boku znovu a užívat si ryk bitvy a svou vlastní moc a nezranitelnost. Jste přece hrdinové ne?

Témata článku: , , , , , , , , , , , ,