Recenze: Killzone 2 – jatka pro PS3

Hype je dvousečná zbraň. Na jednu stranu neutuchávající přílivovou vlnou kusých informací a super  mega vyleštěných screenshotů zblbnete do koupě spoustu herní extáze chtivých hráčů, na druhou stranu jejich následné vystřízlivění a pocit: „tohle není to, co slibovali!“, může podřezat větev pod vaší budoucí prací. Jako to je v případě Killzone.

Killzone 2 dokáže strhnout od prvního okamžiku a na rozdíl od svého předchůdce vás nepustí, než bude invaze na Helghast za vámi

Proč si to neříct rovnou, jednička zklamala. Byla graficky krásná, ale zábavou prázdná. Propadák to rozhodně nebyl, ale hra zdaleka nepřinesla to, co od ní hráči čekali.

Proto snad každý trochu pragmatický jedinec (jako já) musel od oznámení Killzone 2 a bombastického E3 videa v sobě ukrývat kousek skepse a odstupu. Zvlášť, když kolem zmiňované ukázky nastal dnes už zřejmě zapomenutý render nebo gameplay cirkus. Druhá vlna mediální masáže tak spíš než nadšení přinesla obezřetnost a jsem tomu jen rád.

Protože v tento okamžik, po prakticky měsíci s review verzí  Killzone 2, můžu zcela bez obav říct, že dvojka se povedla. Ne, špatně. Dvojka se zatraceně povedla a měla by se stát povinnou součástí sbírky každého akční zábavy chtivého hráče. Proč?

Válka na vlastní kůži

Killzone 2 dokáže strhnout od prvního okamžiku a na rozdíl od svého předchůdce vás nepustí, než bude invaze na Helghast za vámi. Přesně tak, po minulém bránění rodné hroudy před Visariho fašisticky působící válečnou smečkou se bojiště přelévá přímo na jeho dvoreček. A teprve na domovské planetě oranžovooké mašinérie poznáte jejich pravou sílu.

Helghast je stejně nelítostné a brutální místo k životu, jako jsou jeho samotní obyvatelé, Pyrrhus, hlavní město, je změtí šedivého betonu a orezlé oceli, kde jedinou změnu představují špínou a nepořádkem prokvetlé slumy slepené z překližky vlnitého plechu.  A když už se z metropole dostanete, bude to jen do podobně nelítostného prostředí jako je opuštěná pouštní osada, kde snad neexistuje jiná forma vzduchu než písečná smršt. Jeden už pomalu chápe, proč z tohohle pekla chtěli na Vektu.

Tvůrci se rozhodli nerozbíjet jednolitost zážitku střídáním odlišných hrdinů a sázka jim vyšla na jedničku

Voják, kterého tímhle depresivním, ale o to více emotivně působícím, světem provedete, se jmenuje Tomas „Sev“ Sevchenko, a patří mezi válkou zocelené veterány speciální jednotky známé jako „The Legion“. Zapomeňte na více hratelných postav, jste to jen vy a Sev. Až do konce. Tvůrci se rozhodli nerozbíjet jednolitost zážitku střídáním odlišných hrdinů a sázka jim vyšla na jedničku.

Sev sice není nikterak psychologicky propracovanou perzónou, ostatně i zbytek vedlejších postav funguje na principu střídání rádoby drsně vtipných hlášek s výkřiky stylu: „K***a, zabite ty zas*aný parchanty všechny!“, ale tenhle spolek obhroublých macho zabijáků funguje stejně spolehlivě, jako béčkově jednoduchý příběh přinášející tradiční směsku zvratů, hrdinných obětí etc.

TIP: Základní pistole není k ničemu, jak se může zdát. Sice je pomalá, ale zatraceně účinná. Jakmile vám dojde munice v hlavní zbrani, nenabíjejte, ale přepněte na pistoli. Vzhledem k tomu, že se určite budete snažit mířít na hlavu, tak okamžitě po výměně zbraně se můžete dočkat hezkého headshotu.

Nic, co by tu nebylo tucetkrát, ale funguje to a Killzone si rozhodně nehraje na herní ekvivalent Tenké červené linie. Hlavní je strhující akce a prakticky hmatatelná atmosféra válečné vřavy a v tomhle ohledu má na rozdávání.

Není čas na výmysly

Herně je Killzone 2 FPS jak z praku. Klasický systém uzdravování během čekání v bezpečí, klasická možnost mít pouze jednu hlavní a jednu vedlejší zbraň (plus drobnosti jako nůž, granát, výbušniny), klasické ovládání s možností sprintu, kleku a střelby přes mířidla.

Vrcholem invence tvůrců je systém „přilnavého“ krytí jako třeba v Gears of War, jen tentokrát vše probíhá v prvním pohledu. Hezkou drobností je máchání Sixaxisem při aktivování výbušnin či aktivování některých spínačů, ale to jsou jen drobnosti. Stejně jako vtipná fičura, kdy stabilitu zaměřovače odstřelovací pušky stanovuje pevnost vašich rukou při držení ovladače.

I samotný postup úrovněmi (celkem jich je deset) se nese v tradičním prostřílení se od začátku do konce pouze s občasnými možnostmi odboček, a několika zábavnými zpestřeními v podobě pasáží za stacionární zbraní či za volantem (kniplem) nějakého prostředku hromadného vraždění. Nic, co by tu nebylo už tolikrát. Ale jádro úžasnosti Killzone 2 tkví v tom, jak je vše do sebe namícháno v chutný koktejl.

Navíc Killzone je přeci jen v něčem jedinečný. Je to až hmatatelný pocit, že jste opravdu tam. Má jej na svědomí, takový lehce, hm… zpomalený, pocit z ovládání. Při pohybu si připadáte, jako když opravdu ovládáte stokilového reálného vojáka a ne zběsile rotující nehmotný zaměřovač. Na důrazu tomu přidává i osvědčená kolíbající se „filmová“ kamera a časté záběry i na jiné části těla než jsou jen obligátní ruce na zbrani. Lezení do tanku, šplhání po žebříku…opravdu si u toho místy až připadáte, že jste to vy a ne virtuální herní alter ego. Pravda, je to jen taková vizuální drobnost, na kterou si navíc budete muset ze začátku delší dobu zvykat, ale následně vám to přijde zcela přirozené.