Recenze: Prince of Persia – rozpačitá pohádka

Při hraní Far Cry 2 jsem si často vzpomněl na předchozí dílo Ubisoft Montreal – Assassin’s Creed. Nemyslím tím pochopitelně žánrem, ale celkovou rozkolísaností.

Tvůrci přetrhali, až na různé drobné narážky, prakticky veškerá pouta s předchozí trilogií

Stejně jako AC je i FC 2 vizuálně naprosto omračující hrou. Nabízí spoustu nesmírně vydařených nápadů a doslova tepou atmosférou. Stejně jako souboje v AC, i přestřelky ve Far Cry 2 jsou velmi chytlavé a zábavné. Design prostředí špičkový, ale náplň misí otřesná…. Stop!

Demence autora nebo déjà vu? I když je první možnost pravděpodobná, snažil jsem se navodit pocit druhé varianty, protože při pokořování Prince of Persia se mi neustále do hlavy vkrádaly podobné myšlenky jako u Assassin’s Creed a Far Cry 2. První: „Zatraceně, to vypadá graficky naprosto úžasně.“ Druhá: „Zatraceně, designeři by si zasloužili nakopat s rozběhem do zadku.“ Ale nač zbytečně předbíhat, číselné hodnocení a shrnutí kladných/záporných stránek stejně už znáte, takže se můžeme ponořit hlouběji do nového dobrodružství perského prince.

Z poutníka hrdinou

Prince of Persia (nakonec tedy bez dlouho spekulovaného přídomku Prodigy) představuje už druhý restart dlouholeté série.

TIP: Nezapomeňte, i když danou úroveň nemáte "odemknutou" můžete jí bez problému proběhnout do další.

Tvůrci přetrhali, až na různé drobné narážky, prakticky veškerá pouta s předchozí trilogií s písky času a přináší nový start: nového hrdinu, nový svět, novou krasavici, nového záporáka i novou hratelnost. Z vážného hrdiny předchozích dílů je vtipkující syčák, kterého události smetou jako písečná bouře, taková, z jaké se na začátku vynoří při hledání své ztracené oslice Farah.

Místo ní narazí (doslova) na pohlednou dívčinu pronásledovanou ozbrojenci a jejím vlastním otcem. Než stačí zjistit co a jak, starobylý strom hlídající temného boha je zničen a princ se svojí novou společnicí vyráží očistit posvátná místa, která mohou zabránit tomu, aby se hlavní záporák definitivně utrhl z řetězu a zaplavil celý svět temnotou.

Klasickou zápletku zpestřuje pár (doslova) dějových zvratů a zajímavý konec, ovšem vše doplňuje poměrně netradiční dávkování „omáčky“ okolo. Příběhově pevně umístněné konverzace mezi princem a jeho partnerkou, Elikou, si totiž můžete sami kdykoliv rozšířit. Stačí stisknout tlačítko pro iniciaci rozhovoru a dozvíte se něco o Elice, o princovi, o historii místa, kde se zrovna nacházíte, či protivníkovi, se kterým zkřížíte čepele.

Pokud nechcete, nemusíte s Elikou promluvit ani jednou, avšak ochudíte se o spoustu zajímavých rad a hlavně, z obou hlavních hrdinů zůstanou jen hrubě načrtnuté rysy jejich kompletních osobností. Navíc každý podobný rozhovor dokáže rozbít stereotyp, jenž občas tne své jedové žihadlo až příliš hluboko do masa zábavnosti.

Polootevřený hybrid

Tvůrci zanevřeli na striktně nalajnované úrovně nelítostně táhnoucí hrdinu stylem start-cíl  a navrhli kompromisní mix otevřeného světa s možností zvolit si kam teď, s klasickými úrovněmi s jedinou možnou cestou k cíli. Úvodní chrám věznící boha temnoty Ahrimana představuje rozcestník mezi čtyřmi rozdílnými světy (City of Light, The Vale, Royal Palace a Ruined Citadel), které jsou ještě rozdrobeny na šest jednotlivých úrovní. Z počátku máte přístup pouze do vstupních úrovní jednotlivých světů, postupným získáváním sil boha světla získáváte i možnost dokončit další levely.

Záměrně jsem uvedl dokončit, protože vy v podstatě můžete kdykoliv libovolnou úrovní proběhnout, ale bez specifické síly se nedostanete k cíli – posvátným místům. Je to ještě trochu komplikovanější a delší na vysvětlování, ale vězte, že na první pohled to působí naprosto fantasticky, neotřele a koherentně. Jednotlivé úrovně jsou totiž velmi umně propojené v jeden organický celek, který neobtěžuje žádnými nahrávacími obrazovkami (pokud tedy nepoužijete možnost instantní přepravy do již splněné lokace).

Na druhý pohled už vše tak růžové bohužel není. Vše totiž padá na repetetivnosti celého vašeho konání. Každá z 24 úrovní po vás totiž chce to samé, najít si cestu k cíli a zabít jednoho ze čtyř bossů svázaného s daným světem. Vždy šestkrát se střetnete s jednou a tou samou příšerou, přičemž postup její likvidace je až na drobné odchylky totožný. Plus si tvůrci zaslouží alespoň za vzájemnou rozdílnost jednotlivých příšer a snahu načrtnout i jakýsi jejich charakter a minulost.

Ve zbylých dvaceti z těch 24 úrovní popravdě není cílem zabít bosse, ale očistit od temnoty již několikrát zmiňovaná posvátná místa, která ovšem chrání bossové, takže ve výsledku je to jedno.

Jednotlivé úrovně jsou velmi umně propojené v jeden organický celek, který neobtěžuje žádnými nahrávacími obrazovkami

Hůř ještě působí fakt, že mimo opakování principu splnění levelu vás tvůrci nutí si větší část lokací projít ještě jednou. Vždy po očistění se totiž v dané úrovni objeví světelné orby, které potřebujete k získání nové moci boha světla. A teprve ta, jak jsem psal výše, vám umožní splnit další úrovně, z kterých následně získáte další orby pro další novou sílu. Opakujte čtyřikrát. Orbů je mimochodem přes 1000.

Netřeba však hned propadat depresím, protože za celou hru vám stačí nasbírat něco přes polovinu, přičemž za každou očištěnou lokaci jich pár získáte automaticky a další dávku obdržíte za finální poražení jednotlivých bossů. Kombinace sbírání orbů a opakování náplně misí s postupem času funguje jako účinný zabiják herního nadšení. Když už máte radost, že jste konečně zabili bosse, zkazí vám ji hláška o nutnosti sebrat dalších 150 orbů, abyste mohli jít lovit dalšího. A radost z odemčení nové síly postupně uhasí už třetí souboj s tím samým bossem. Naštěstí fatální nedostatky v samotném jádru hry zalepuje hned několik prvků.