Recenze: The Saboteur - velké pařížské náckobraní

Sean Devlin je sympťák – drsný Ir, který pro sprosté slovo nejde daleko, užívá si s agenty britské tajné služby (pochopitelně ženského pohlaví), nácky likviduje po tuctech, probíhá hořícími Zeppeliny, ve volných chvílích šplhá po Eiffelovce, má hlavní úkryt v hampejzu a jen tak mimochodem, osvobodil nejspíš Paříž od nacistické okupace. Tedy snaží se to alespoň tvrdit nejnovější varianta na Grand Theft Auto, tentokrát zasazená do 2. světové války v trochu netradičních barvách.

Berte to černobíle

Jestli Saboteur něčím vyniká, je to originální výtvarné pojetí. Jak už jsem naznačil, hra se odehrává v nacisty okupované Paříži.

Aby vynikla atmosféra zoufalství a strachu, vysáli grafici z obsazených čtvrtí prakticky všechny barvy – zůstalo jen černobílé torzo, které prořezává jasná rudá na povlávajících praporech s hákenkrajci a páskách nacistických vojáků či tu a tam inteligentně použitá jiná barva (třeba ostře modrá šála blonďaté závodnice, do tmy žlutě zářící okna bytů, zelené oči hlavního hrdiny, a tak podobně). Pokud jste četli/viděli Sin City, určitě si to dokážete představit.

Aby vynikla atmosféra zoufalství a strachu, vysáli grafici z obsazených čtvrtí prakticky všechny barvy

Ponurou náladu ještě vstříc k břitvám na podřezání zápěstí posouvají drsné scénky, kdy náckové mlátí a šikanují civilisty či je v horším případě rovnou staví ke zdi a natahují kohoutky pušek. Navíc dost často hustě prší, což dobré náladě též nepřidá.

Jakmile však splníte všechny úkoly pro danou část města (nemusí to být jen město, podíváte se i na venkov), vrátí se barvy zpátky. A to do naprosto opačného extrému – rozjásaného jarního dne s krásným počasím, které dodává ostatním Pařížanům chuť bojovat. Poměrně paradoxně však barvičky hře spíše ubližují.

Může za to slabý grafický engine, který v dnešní době patří do průměru. Černobílá stylizace vypadá zatraceně sexy a zakrývá technické chyby, jež v barvách nemilosrdně prosakují na povrch: mizerné rozlišení textur, rozmazané objekty v dálce… navíc má hra sklony k občasným poklesům frame-rate, nepotěší ani poměrně časté loadingy.

Jednomužná armáda

The Saboteur měl sice tendence představovat hrdinu jako obezřetného odbojáře/teroristu (záleží na úhlu pohledu), který se potichu plíží stíny, láme náckům vazy a lepí válečky dynamitu na zásobníky s benzínem, bohužel tvůrci nedokázali vytvořit zcela funkční stealth mechaniku. Můžete sice lézt prakticky po každém domě v Paříži, převlékat se do nacistických uniforem a v nich se procházet střeženými prostory, bohužel ne jasně daná a funkční pravidla pro detekci vás čím či později vrhnou do lité akce.

Tvůrci si toho naštěstí byli vědomi a udělali střílení aspoň zábavné. Sice trochu (trochu hodně) rambovsky přehnané, kdy Sean dokáže v sobě unést tolik olova, že by to vyhladilo Řím, ale zábavné. Nácků jsou kupy, zásahů vydrží jen pár (tedy téměř po celou délku hry) a o munici v zásobnících taky není zrovna nouze. Jako správný záškodník navíc máte kapsy plné dynamitu a granátů a i když jsem grafice vytýkal technickou zastaralost, tak výbuchy vypadají zatraceně efektně.

Pokud překousnete arkádovost, kdy po dohrání ve statistikách najdete u položky počet zabitých nácků číslovku 1500+, budete se bavit. A docela dlouho, protože v The Saboteur je totiž stále co dělat.

Vyvrať strom, znič dům, zastřel nácka

Jako v každé správné GTA kopii tu funguje systém hlavních a vedlejších úkolů. Ty hlavní posouvají kupředu poměrně klasickou dějovou linku, ve které se Sean žene za pomstou, prostřednictvím vedlejších zase osvobozujete jednotlivé čtvrtě. Nápaditost a pestrost úkolů je poměrně velká, kromě různého osvobozování vězňů, likvidování významných důstojníků a nezbytného sabotování továren, mostů a gigantických kanónů tu narazíte i na pár závodů a dalších piškuntálíí.

Zamrzí občasné designérské nedotaženosti – do vězení se sice můžete proplížit po střechách, ale po osvobození cíle musíte ven projít hlavním vchodem, protože vězňům evidentně atrofuje svalstvo a nedokáží vylézt po žebříku.