Recenze: Code of Honor 2: Conspiracy Island – Frantíci útočí

 Dnes spolu zabrousíme do ne zrovna často navštěvovaných vod budgetových titulů. Jak sami víte, mezi haldou nekvalitních, a někdy opravdu stupidních, výtvorů se přeci jen najde pár kousků, které stojí za koupi a investování vašeho volného času. Nyní se o to snaží polské vývojářské studio City Interactive s jejich dílkem Code of Honor 2: Conspiracy Island. Jeho předchůdce jsem si bohužel neměl tu čest v minulosti zahrát, a tak budu k novému přírůstku do rodiny přistupovat jako k úplně prvnímu. Na pomoc při rozhodování o finálním hodnocení jsem si vzal peprné zápisky velitele hlavního hrdiny této FPS akce, o které se s vámi v tomto článku velice rád podělím.

Hromádka neštěstí

Tak hoši, schovejte pexeso, přestaňte vytvářet úchylný příšery ve Spore a vylijte Rychlý špunty, je tu konec zábavy! Sakra Jonesi, nevejrej tak na mě, ty vejre plešatej, já za to nemůžu. Právě totiž přišel rozkaz od vrchního vedení, abysme zvedli ty svoje líný zadky a upalovali na nějakej tropickej vostrov v tichomoří. Fakt nevím, jak se ten kus šutru jmenuje, ale co je mi vůbec do toho. Špionážní satelity tam totiž kromě prsatých turistek nafotily nějaký bedny s radioaktivní značkou na víku! Sice se prozatím neví, co v nich vůbec je, ale ať už se jedná o atomový hlavice, špinavý bomby nebo jen smradlavý fusekle, je to sakra vážný. Takže si sbalte všechno potřebný a za deset minut vás chci vidět u vrtulníku, holoto jedna! No co čumíte? Pohyb, pohyb, pohyb!!!

Jak už sám velitel jednotky úspěšně nakousl, dějová linie začíná výsadkem týmu na neznámý tropický ostrov, kde máte jednoduše zjistit, co se tam vlastně děje. Nic víc, nic míň, tedy kromě toho, že se jmenujete Boulet a jste členem francouzské cizinecké legie. Už samotná parodie na intro s amatérsky namluveným briefingem dává tušit lehce budgetovému titulu, což ovšem nemusí být vždy na škodu a já si tento typ her občas rád zahraji.

Vnitřní hlas mě však přesvědčil, abych CoH2 dal přeci jen ještě šanci, a tak jsem nedobrovolně postupoval hrou dále

Po prvních deseti minutách hraní jsem zjistil, že mám tu čest s budgetem jako řemen. Úvodní grafické zpracování je silně podprůměrné, střelba poněkud pochybná, nepřátelští vojáci jen zmateně pobíhají po pláži, týmoví kolegové jsou jen na ozdobu, dialogy mezi velitelem a dispečerkou oplývají trapností a hlavně jsem se pekelně kousal nudou.

Ve většině případů podobné hry vypínám, provedu odinstalaci a začnu se zabývat něčím zábavnějším a smysluplnějším jako třeba sledováním zahradnických pořadů. Vnitřní hlas mě však přesvědčil, abych CoH2 dal přeci jen ještě šanci, a tak jsem nedobrovolně postupoval hrou dále. Design jednotlivých levelů byl velmi strohý a častokrát jsem měl pocit, že už jsem některými částmi procházel. Není se čemu divit, vývojáři zjevně milují funkci „kopírovat/vložit“ a zejména jeskynní oblast je toho zářným příkladem. Někdy je ovšem osvítil duch svatý a do hry přidali zpestření ve formě modifikovatelnosti elitní zbraně FAMAS (lze předělat na ostřelovačku s tlumičem) nebo plovoucím prezervativem ve vodě, který jsem později úspěšně identifikoval jako vodního hada snažícího se kousnout vás do zadku a při té příležitosti řádně otrávit. Ovšem nevím čím to bylo, ale já hrál stále dál.

Nečekaný zvrat

Tak jsme ty smradlavý jeskyně prošli, holoto líná! Boulete, co ti tak dlouho trvalo, než si sundal toho snajpra z palmy? Víš, kolik mi za tu dobu spadlo kokosů na hlavu? Pokud to přežijeme, dostaneš pořádně do těla, však ty znáš dobře moje tréninky! Takže, za odměnu poběžíš napřed a vyčistíš nám cestu do zajateckého tábora, aby byly naše ztráty co nejmenší. No nekul na mě ty voči, nebo tě plesknu tím hadem, co jsme ho rozstříleli. Nestůj tady a upaluj! Vy ostatní zasednout, sundat boty a chvilku si odpočiňte nebo mě z toho vedra nedolehne chlopeň. Ufff, to je pařák, satan by sem mohl jezdit v zimě na prázdniny.

Pravda, hod granátem jsem nepochopil vůbec, a tak jsem si častokrát vyhodil přirození do povětří

Něco mi tu nehrálo. Hra mě začala určitým způsobem bavit, přeci jen okolní prostředí začínalo být variabilnější a já se tak podíval do zajateckého tábora v džungli, rozbořených starodávných chrámů a svatyň, muničních skladů, továrny v plném provozu a dokonce i administrativní budovy. Sice jsem byl občas zmatený, protože některé přechody mezi prostředím neměly prakticky žádné opodstatnění nebo se v nich nacházela spousta nelogických objektů (už jste někdy viděli 20 jiskřících el. rozvoden během tří minut hraní?), ale to mi vůbec nevadilo.

Můj zbraňový arzenál se rozšířil o různé druhy pistolí, granátů a samopalů, přičemž jsem si mohl i sebrat/zahazovat kousky od padlých nepřátel. Pravda, hod granátem jsem nepochopil vůbec, a tak jsem si častokrát vyhodil přirození do povětří. Musím říct, že mě to velmi trápilo, zejména když se do mě ti všiví nepřátelé trefili granátem skoro pokaždé, a to klidně ze sto metrů, v husté džungli, poslepu a s prstem hluboko v nose.