Naložte vesmírnou kocábku nelegálním zbožím a vyhněte se zlovolnému Impériu. Nebo se přidejte do jeho služeb.
Je zajímavé, co všechno se dá v herní historii vyhrabat a na co všechno se dá také úspěšně zapomenout. Každý si sice asi vzpomene na první titul, který měl tu čest hrát, ale pochybuji, že si vzpomene na všechny. Je to škoda, protože stačí málo a třeba jen jméno spustí proud radostných vzpomínek. A právě proto je tu i tento seriál – neříkám, že se mi pokaždé povedlo postřehnout všechny hry, jež za posledních 40 let zazářily na monitorech a obrazovkách televizí, ale troufnu si tvrdit, že ty nejzásadnější zmíněny byly a budou.
A co vás vlastně dnes čeká? Oproti minulému dílu si odpočinete od hrůz a opuštěných domů, abyste zavzpomínali na překvapivě živý vesmír, v jehož temnotě se obchoduje, pašuje, bojuje a umírá se jménem Imperátora na rtech.
Na překvapivě živý vesmír, v jehož temnotě se obchoduje, pašuje, bojuje a umírá se jménem Imperátora na rtech
Ale ještě dříve, než se dostanu ke geniálním sériím Elite a neméně výborné trilogii X-Wing, čeká mě představení ještě jedné videoherní pecky. Tu jsem si sice nikdy nezahrál osobně, ale strašně moc bych si to přál. Kdo dneska totiž může říct, že se do automatu díval periskopem a ničil tanky na Měsíci?
Battlezone – první mohykán
Přesně to totiž nabízí hráči titul jménem Battlezone, hra z roku 1980, která jako první představila „čárovou“ grafiku a dokonce je někdy označována i jako první virtuální realita. Jaký byl princip? Ďábelsky jednoduchý a pekelně zábavný – veškerá herní činnost totiž spočívala v ovládání jednoho stroje, s nímž jste měli zničit co nejvíce jednotek nepřátelských. Mimo standardních tanků jste se však mohli potkat i s protivníky o něco originálnějšími zajímavějšími – za všechny jmenuji třeba létající talíře a naváděné rakety.
Zajímavá historka, jež se váže ke vzniku tohoto simulátoru, vypráví, že jedna z verzí nazvaná Bradley Vehicle Simulator, byla vytvářena na zakázku přímo pro armádu. To zapříčinilo jak obrovský rozkol v týmu, kdy někteří pacifisté nechtěli, aby jejich dílo využívalo vojsko, tak i pozitivní věc – obrovský přísun peněz. Právě pod tíhou zelených papírků nakonec nikomu zelené mozky nevadily a tak si Battlezone mohly přičíst další výrazný milník. Jedná se totiž o první simulátor virtuální reality, jenž kdy byl využit armádou.
Tvůrci však nezanevřeli ani na své oddané fanoušky a místo potápění v moři stodolarovek pracovali na dalších verzích a portech své hry. Ty byly sice veskrze stejné, jako první inkarnace, ale pokaždé se posunuly kousek dál po technické stránce a rovněž se přidala spousta drobných vychytávek a perliček. Tyto dodatky byly inspirované populárními mýty, vytvořenými samotnými hráči – na mapě se tak například dá najít továrna, z níž vyjíždějí nepřátelské tanky, stejně jako se na hráče může po sestřelení určitého počtu UFO snést samotná Mateřská loď cizáků. Holt, někdy ke štěstí a dalším prodejům stačí málo.
Elite – pašerákem snadno a rychle
Ještě pohnutější příběh se pak váže k dalšímu geniálnímu titulu jménem Elite. Sami tvůrci byli snad už předurčeni, aby se stali první věrozvěsty žánru – to, že se potkali na Ježíšově škole totiž nemůže být jen tak. :-) Jakkoliv byl vývoj strastiplný a zabral celé dva roky (vím, že se nyní pravděpodobně smějete, ale na rok 1984 to bylo poměrně hodně dlouho), ale rozhodně se vyplatil. Samotné Elite totiž přineslo revoluci v podobě přiložené povídky, launchparty v zábavním parku a hlavně v hratelnosti.
Místo lineární hry totiž hráči dostali do ruky obrovské pískoviště a mohli si plácat virtuální bábovičky. Dodnes si pamatuji své první zážitky se hrou, kdy jsem se první hodinu učil dokovat na vesmírných stanicích, abych vždycky skončil jako mastný flek v jednom z hangárů, či další hodinu vozil zboží z jedné základny na druhou, ohromen perfektní grafikou a fungujícím ekonomickým systémem, kdy prostě nestačilo jen donekonečna pendlovat – trh se jednoduše přesytil.
Hráči dostali do ruky obrovské pískoviště a mohli si plácat virtuální bábovičky
I tak jsem ale vydělal pár kreditů, abych pak musel svůj drahocenný náklad vyklopit skvadroně vesmírných pirátů... O to lepší pocit pak byl, když jsem se sám do kůže psanců galaxie vžil sám a týral pochybné obchodníčky jen proto, aby si na mě pro změnu došlápla elitní policejní jednotka. Není snad třeba zmiňovat, že když jste se drželi pevně vytyčených cest, povětšinou si žádní inteligentní piráti na hráče netroufli, jelikož měl poblíž hned několik hlídek. Holt, člověk se pořád učí.