Alone in the Dark 4 v podání PS 2

Multiplayer: ne
Paměťová karta: ano
Analogové ovládání: ano, pouze páčky
Vibrace: ano
Výrobce: Darkworks
Distributor: Infogrames
Homepage: www.aloneinthedark.com

Myslel jsem si, že nemůže být nic děsivějšího, než ten prokletý dům plný přízraků na Ostrově stínů. Jak uboze malou představivost má troufalá lidská mysl! Ta opravdová hrůza se ukrývá hluboko POD tím domem, v takových temnotách a hlubinách, o jakých si mohl Dante nechat jen zdát a Poe o nich blouznil v deliriu.

Alone in the Dark IV: The New Nightmare (dále jen A4) je jedním z těch projektů, který zkrátka nemohl dopadnout špatně – alespoň ne docela. Hra, která navazuje na tradici zakladatele žánru od stejných tvůrců, připravovaná pečlivě dlouhou dobu a držící se současných technických vymožeností zkrátka musela být dobrá. Jistě, nepodařilo se jí totéž, co prvnímu dílu série – nepřinesla nic nového ani nepřekonala nejlepší výtvory konkurence – nicméně přesto by bylo velkým omylem se jí vyhnout, zvlášť pokud jste alespoň příležitostní fanoušci žánru.

A4 se z pochopitelných důvodů dočkal konverze na všechny současné herní systémy: nejprve to byl PlayStation a PC, následně Game Boy a nyní konečně PS2. Pozice A4 na této platformě není ani zdaleka tak růžová, jak by se mohlo zdát (kromě geniálního Onimushy zde najdete pouze Resident Evil Code Veronica, jinak se můžete prozatím bát snad jen u ukázek ze Silent Hillu 2, který je jediným opravdovým hororem). Majitel PS2 totiž v případě, že jej žánr survival horroru zajímá, pravděpodobně má (měl) doma verzi pro starý PlayStation. Vzhledem ke komplikovanému hardware totiž konverze pro PS2 trvala poněkud dlouho a spousta z nás již má A4 dohraný v technicky jednoduší verzi. Nabízí se tedy otázka: má smysl vydat se na Ostrov stínů znovu? Odpověď zní ano, rozhodně.

Pokud máte A4 pro starý PlayStation, prodejte jej a pořiďte si verzi pro PS2, pokud máte PS2 a A4 jste nehráli, měli byste o tom zauvažovat, neboť se jedná o dokonale (ne)příjemnou zkušenost. Hráči vedou debaty, ve kterých dokonce můžete slyšet názor, že A4 překonal i nejděsivější amalgám hrůzy všech dob – Silent Hill. A4 je prý chytřeji vymyšlený, absolutně dokonale vyrenderované prostředí efektnější a celou hru drží naprosto unikátní atmosféra. Ne se všemi těmito body bych tak docela souhlasil, ale přinejmenším akceptuji fakt, že v reinkarnaci pro PS2 vypadá A4 nejlépe.

Předně tu máme nastavení obnovovací frekvence obrazu. Zajímavá volba, kterou však využijete pouze pokud vlastníte skutečně kvalitní televizor. Jestliže tomu tak je, poběží vám hra frekvencí 60 snímků za vteřinu, díky čemuž je animace přízraků dokonale nad- a ne- přirozená a animace hrdinů příběhu zase o hodně přirozenější a plynulejší. U těch postav bychom měli chvíli zůstat, protože jejich zpracování je skutečně o poznání detailnější a kvalitnější, než je tomu u verze pro PC. V tomto případě tedy platí, že čekání se vyplatilo. Stejně tak za velký plus považuji nové přepracování hry stínů, které se na rozdíl od ostatních verzí A4 rozkládají na několik různě intenzivních a velkých, jako je tomu například u Gran Turisma 3. Celkově tedy působí PS2 verze o hodně lépe, než ty předchozí a nebýt jisté drobnosti související s nahráváním jednotlivých obrazovek, mohl být A4 pro PS2 technicky dokonalou hrou.

Pokud pozorně intro, musíte se rozesmát na celé kolo, neboť hlavní hrdinové se vydávají na nejstrašidelnější místo na světě noc před svátkem všech svatých – Halloweenem. Edward Carnaby (vyšetřovatel paranormálních jevů a hrdina předchozích dílů série) a Aline Cedrac (archeoložka, oficiálně mířící na ostrov za účelem překladu starých indiánských relikvií a neoficiálně pátrající po svém původu) jsou rozděleni hned v úvodu hry, když jejich letadlo napadne cosi „hodně velkého, silného a okřídleného“. Edward začíná svou cestu v lese, Aline na střeše domu, nicméně oba nakonec skončí v geniálním podzemním panoptiku hrůzy, které vymyslel jeden z největších klasiků hororu – Howard Philips Lowecraft. Nechat se inspirovat jeho knihami byl ten nejlepší nápad, jaký tvůrci A4 mohli dostat a finále hry díky němu znamená jednu z nejoriginálnějších a nejděsivějších cest do pekla, o jaké jste si kdy mohli nechat zdát. Obdivování geniální architektury zapovězených temných hlubin a dokonalá vyváženost jejich obydlení stíny je tím, co ve vás po dohrání hry zanechá stejně nezapomenutelný zážitek, jako pár nejlepších, vyvolených herních titulů. Samotná hlavní část hry se pak drží klasického stylu „prozkoumej strašidelný dům, pokud je v místnosti tma, připrav si zbraň, když je v místnosti světlo, připrav si zbraň, nesnaž se nelekat, budeš se lekat o to víc a když budeš řešit nějaké to drobné puzzle, připrav se na to, co jeho vyřešením vypustíš“. Osobně už mne tyhle strašidelné domy poněkud nudí, stokrát víc jsem se pobavil u dokonalé atmosféry hororu na základně na Marsu (Martian Gothic) nebo hluboko v Mariánském příkopu (Deep Fear). Nicméně jak už bylo zmíněno, poslední třetina hry vám tohle deja-vu dokonale vynahradí.

Nebo spíše s poněkud méně stylovou svítilnou, která bude v temnotě kolem vás rozsévat odlesky a stíny, navozující dokonalou atmosféru. Uprostřed těch hrůz, které se v magickou noc na ostrově odehrávají budete klasicky sbírat náboje a uzdravení pro souboje s nemrtvými, přízraky a stíny, budete hledat klíče a dokumenty abyste pokročili hlouběji do nitra domu, připomínajícího jednu obrovskou pandořinu schránku a odhalili jeho tajemství. Styl hry nepřekvapí nikoho, kdo hrál libovolný díl Resident Evila, Dino Crisis nebo Alone in the Dark. Je to prosté a umožňuje to dokonale si vychutnat atmosféru prokletého domu na Ostrově stínů.

Hra, která ve vás vyvolá emoce, je tou nejlepší možnou. Čím hlubší emoce, tím lepší zážitek a odměna v podobě dokonalého uvolnění se od leckdy nudné reality všedních životů. V případě A4 a jí podobných her jsou tyto emoce temné – strach, místy panický, místy dokonale sžíravý a hluboký, úleky a celá ta nervozita před dalším bezpečným uložením hry – to všechno je báječnou odměnou za čas vložený do hraní hry, která se musí hrát pouze v noci a o samotě.

Sám bych A4 za všechny jeho kvality ocenil lépe, jenže přišel čas vynést na světlo tu jednu chybu, kterou verze pro PS2 trpí. Nahrávání jednotlivých obrazovek – tedy přepínaní mezi pohledy kamer je skutečně hodně pomalé. Leckdy zuřivá a adrenalinová akce (honička s nestvůrami, které uskakují pouze před světlem vaší baterky a pomalu vás obkličují) se tak zvrhne v trhanou a nepřehlednou „zábavu“, která zkazí atmosféru v místě, kde u dokonalým enginem vybaveného Silent Hillu graduje. Je to chyba, která není tak docela patrná při prvních několika hodinách hraní hry, ale nakonec si jí všimnete a není to nic příjemného. Stejně tak příběh je podle mého názoru natolik plný klišé a prostý napětí a překvapení (s výjimkou okamžiku, kdy Aline objeví svého otce), že horší už to snad ani být nemohlo. Takhle neoriginální scénář si výborná hra, jakou A4 je, nezasloužila.