Byli jsme ve Fab 30, továrně na procesory AMD

David Otoupalík

10. srpna 2001

Stavby za stovky milionů dolarů, vybavení několikrát dražší než samotné budovy, téměř dva tisíce stálých zaměstnanců, práce v naprostém utajení, každé první dveře s nápisem STOP, … ještě dlouho bych musel pokračovat, kdybych vám chtěl co nejblíže přiblížit situaci v továrně Fab 30 v německých Drážďanech, kde jsme byli na návštěvě!

Brno – Praha – Drážďany

Když jsme někdy po půl osmé odjížděli z Brna směr Praha – Drážďany (Německo) na pozvání Igora Staňka do Fab 30 (nejmodernější továrna na výrobu procesorů AMD), měl jsem určité představy, co nás může při plánované návštěvě tohoto obrovského kolosu potkat. Ty se však, jak jsem ale mohl předem předpokládat, v realitu rozhodně neproměnily. Vše totiž vypadalo tak trochu jinak než známe z televize.

Přímo na místě srazu v Brně před Grandhotelem nás osobně přivítal Igor Staněk, jeden z mála českých občanů, kteří pracují pro AMD. Poté jsme parta přibližně šesti lidí nasedli do připraveného dvanáctimístného mikrobusu a odebrali se směrem k druhému stanovišti s honosným jménem Praha.

Zvěsti, že Praha nás přivítá svými ucpanými silnicemi a téměř neprůjezdným Nuselským mostem, se potvrdily již za dvě hodiny, kdy jsme do hlavního města naší republiky dorazili. Cesta k hotelu Hilton, kde čekala další skupinka pozvaných (ať již se jednalo o štáb České televize, který měl přímo v továrně natáčet zajímavý dokument nebo o části redakcí nejrůznějších počítačových periodik), se tedy táhla mnohem déle, než samotné popojíždění na dálnici D1. Přesto bych to nazval jen malými komplikacemi, neboť teď již vím, co nás potkalo na českoněmeckých hranicích, potažmo v samotných Drážďanech.

Je opravdu těžké uvěřit, že autobus snad s padesátkou maďarských turistů, bude mít na hranici s Německem menší problémy, než jeden malý, vínově červený mikrobus, s deseti pasažéry a řidičem uvnitř. To, co předváděli němečtí celníci, se dá nazvat opravdovou provokací. Takže zatímco Igor Staněk se štábem ČT profičeli přes kontrolu poměrně rychle, náš mikrobus zažíval opravdové peklo. Jako na houpacím koni se totiž musel cítit řidič, který několikrát během půlhodinky zopakoval cestu na celnici a zpět. Snad až na čtvrtý pokus a necelou hodinku čekání, se konečně závora pohraničníků zvedla a cesta byla volná. V tu dobu se naše zpoždění pomalu přelívalo z desítek minut na hodiny.

V zajetí Drážďan

Veškeré krásy bývalého Východního Německa se pravděpodobně během naší cesty do Drážďan postupně schovávaly a Patrik Veselík tak musel vzít za vděk nepříliš půvabnému lomu kousek od silnice. Nic jiného totiž za námahu spojenou s vybalováním digitálních fotoaparátů nestálo. Jediné co přimělo i ostatní členy této dobrodružné výpravy k pozoru tak byly prostitutky na proslulé silnici E55.

Na to, že Drážďany nebo chcete-li Dresden, jak toto nepříliš malebné městečko nazývají sami Němci, budou ucpané mnohem více než všemi milovaná Praha, upozorňovalo již předem část zpravodajů z IDG. Protože tomu však nikdo nevěnoval téměř žádnou pozornost, naše vyhlídky byly po pěti minutách cesty v tomto městě opět zcela jinde než před chvílí. Přestože Drážďany jsem dříve neměl možnost navštívit, dnes již vím, že je velmi dobré se jim velkým obloukem vyhnout. Pokud některá naše města nesou pojmenování jako „stověžatá, nedobytná, malebná,“ pak mám jediný nápad, jak pojmenovat tuto část Německa a sice Drážďany, město jedné křižovatky. Jakmile totiž vkročíte přes pomyslné hranice do města, automaticky se zařazujete do nekonečné kolony vozidel, které cestují z jedné strany města na druhou. To, že továrna Fab 30 sídlí právě na té opačné, než jsme se nacházeli, nám také příliš radosti nepřidalo. Cesta se tak začala opět neuvěřitelně protahovat a když jsme míjeli místní letiště, které „hnízdí“ hned vedle AMDčka, velmi rychle se přibližovala doba původně plánovaného odjezdu.

FAB 30 aneb Area 51 v moderním pojetí

Téměř půl milionu metrů čtverečních zabírá areál firmy AMD, ve kterém vznikla jedna z nejmodernějších továren na světě. Přitom skoro sto tisíc metrů čtverečních je zastavěných a další budovy stále vznikají. Právě v tuto dobu probíhají stavební práce na levém křídle u hlavní budovy, jehož dokončení přinese práci dalším stovkám lidí a samotné AMD tak bude mít další prostory pro uskutečnění všech svých plánů. Většina z budov, které tvoří tento opravdu velmi rozsáhlý komplex se jménem Fab 30, má čtyři patra. Spekulace o tom, že v této továrně jsou rozsáhlé podzemní plochy, bych v žádném případě nebral vážně.

Kolem celého komplexu jsou minimálně dva samostatné ploty a vše důkladně střeží místní ochranka. Ta je také velmi nekompromisní při vpouštění osob a automobilů do celého areálu, takže děkujme štěstěně a především panu Staňkovi, že jsme proklouzli bez větších problémů. Na pseudovrátnici, která je mimochodem velmi honosně a efektivně zařízena, na nás jíž čekaly průkazky se jmény a datem 08. August 2001, které nám měli zaručit vstup do některých částí a místností zdejších budov. Pár minut po příjezdu jsme tak mohli konečně plně začít vnímat okolní atmosféru a poznávat vnější a vnitřní infrastrukturu.

Jednou z prvních místností, které jsme navštívili, byla místní jídelna. Svojí rozlohou a především vybavením, musela plně odpovídat požadavkům, které jsou na ni kladeny. Však také o tisícovku stálých zaměstnanců, kteří jsou v jeden okamžik v areálu, musí být řádně postaráno. Jaké pak asi bylo naše překvapení, když jsme se dozvěděli, že tento prostor, který svojí velikostí připomínal menší fotbalové hřiště, slouží jen jako jakási kavárna, kam si chodí zaměstnanci odpočinout, popisovat nemusím. Hlavní jídelna je prý několikrát větší a pochybuji, že v ní vaří hůře, než v tomto „salonku“.

„Mojí povinností je mlčet“

V tu dobu se k nám také připojil Jens Drews a jeho sympatická kolegyně, kteří se o nás až do samotného odjezdu perfektně starali. Jens se pak sám ujal slova a několik desítek minut nám představoval v rámci zajímavé přednášky místní areál a situaci AMD. Poté se v zasedací místnosti jako blesk z čistého nebe zjevil sám Hans Deppe, vicepresident a generální manažer AMD, který se jal slova a desítky minut odpovídal na zvídavé dotazy.

Na otázku, co si myslí o overclockerech, zcela jasně odpověděl: „Je každého věc, co si s procesorem dělá. Pokud chce, ať si jej přetaktovává, ale nesmí potom přijít k nám a reklamovat vadu výrobku. My za přetaktovávání odpovědnost neneseme, je to každého věc.“ Tím nepřímo vyvrátil fámy, že firmě AMD přetaktovávání vadí. Nevadí, pouze za to nechtějí a také nemohou nést zodpovědnost.

Dozvěděli jsme se také, že firma AMD má několik zásad, kterých se přímo drží. Jednou je kupříkladu to, že vám nikdo nikdy z vedení firmy přesně neřekne, jak dlouho trvá výroba jednoho waferu (wafer je laicky řečeno kruhový kotouč, ze kterého se poté řežou samotná jádra procesorů). Nikdy se také nejspíše nedozvíme, kolik procent z celkové výroby je vadných a nadále nepoužitelných. Poslední ze tří zásad firmy AMD o kterých je zakázáno mluvit, je jakákoliv podrobnější specifikace výroby a podrobnějších technických informací o procesoru.

Přesto se však objevily jisté náznaky, které by nás mohly dovést alespoň k přibližnému určení utajovaných hodnot. Takže samotná výroba jednoho waferu je spojena s aplikováním několika stovek na sobě závislých procesů. Protože je známo, že jeden proces může trvat třeba jen pár minut, ale i osm hodin, odvodila se doba několika týdnů, které výroba nejspíše zabírá.

Horší je to s určením čísla vadných kousků, tedy nepoužitelných částí waferů, které továrna produkuje. Je jasné, že záleží na každém kousku zvlášť, ale alespoň přibližné hodnoty musí firma znát. Není však způsob, jak se k výslednému číslu dobrat a proto můžeme jen spekulovat, zda se jedná o desetiny, jednotky nebo snad desítky procent.

Na všechny otázky však odpovídal generální manažer a zároveň vicepresident velmi pečlivě. Zajímavou otázku týkající se přechodu mezi 0,18 mikronovou a 0,13 mikronovou technologií rozebral opravdu dopodrobna. Nejprve všechny přítomné ujistil, že tento přechod firmě AMD žádné problémy nezpůsobí a že samotná doba nutná pro připravení výroby pomocí 0,13 mikronové technologie je v řádu týdnů. Naproti tomu ale ujasnil, že při vhodném využití všech kapacit a možností továrny je možné vyrábět oběma technologiemi současně.

V opravdu zajímavé, v některých místech až příliš odborné debatě, padla odpověď na spoustu otázek. Odpovědi na další vysoce odborné dotazy vám přinese v příštím týdnu server PC Tuning, jehož redaktoři se do této diskuse velmi důsledně zapojovali.

V poslední fázi jsme se dočkali odpovědi i na otázku, zda přímo v továrně a při výrobě a vývoji procesorů, pracuje někdo z našich spoluobčanů. Jens nám potvrdil, že přímo na výrobě se podílí jeden český technik a dodal, že naši inženýři jsou opravdu na velmi vysoké úrovni a že spolupráce s nimi je velmi dobrá.

Areál se jménem FAB 30 (zní to stejně krásně jako tajemný Area 51 v USA) dává podle oficiálních čísel práci 1700 lidem. Jak nám ale později prozradil Igor Staněk, spousta lidí je zde zaměstnána tak trochu „jinak“ (brigádníci, studenti, příležitostní pomocníci) a celková čísla zaměstnanců tak šplhají až ke třem tisícům. Ono se stačí podívat na venkovní parkoviště, kde parkují v jeden okamžik snad všechny dostupné značky vozů a na autobusy městské dopravy, které sem den co den svážejí stovky lidí z okolí a všem musí být jasné, že koncentrace lidí je zde opravdu obrovská.

Fotografování přísně zakázáno, vstup pouze s povolením!

Přibližně něco po čtvrté hodině, tedy v době, kdy už jsme měli pomalu mířit směr Praha – Brno, jsme se konečně dočkali. Na hlavu jsme si pohodlně usadili povinné helmy, na oči nasadili ochranné brýle a rozděleni do dvou skupinek vyrazili na samotnou prohlídku továrny. Skupinky, ve které jsem byl já, se ujal Maik Muhle, již od pohledu rozený Němec.

V tuto chvíli bych rád zmínil osud štábu České televize, který, jak jsem upozornil na začátku, cestoval s námi. Dopadli totiž stejně nelítostně jak všichni ostatní, takže fotoaparáty, kamery a jakákoliv další záznamová technika musela zůstat v uzamčené konferenční místnosti. Proto také většina z okolních fotografií je z Cdčka „AMD Image Library and Technical Documentation,“ které jsme všichni obdrželi. Pouze venkovní prostory a část vnitřních tak mohla poznat účinnost našich fotoaparátů. Usazením helmy na hlavu a překročením jisté zóny totiž započalo období přísných zákazů. Inu, své výrobní tajemství si společnost AMD střeží opravdu dokonale.

Právě čipová karta Maika Muhleho zpřístupnila některé uzavřené a přísně střežené prostory. Připomínám, že po celém objektu platí přísný zákaz focení a zaznamenávání jakýchkoliv dat. Začali jsme obcházet obrovské haly plné nejrůznějších přístrojů, které jsem viděl poprvé v životě a kdybych nevěděl kde jsem, přísahal bych, že mě unesli mimozemšťani nebo že jsem se dostal do kontaktu s některým utajeným projektem americké vlády. Za všech stran na nás blikaly nejrůznější kontrolky, konstrukce pod stropem byly vodítkem desítek kilometrů kabelů a potrubí lemovalo opravdu každý záhyb. Tu jsme se dostali do místnosti, která obstarávala klimatizaci celého areálu, tu jsme procházeli kolem obrovských generátorů, jejichž hlasitost opravdu nepřemůžete, tu jsme míjeli skupinku techniků v zelenobílém úboru (hlavní barva AMD je zelená a téměř každý zaměstnanec je oblečen právě v kombinaci zelené s bílou).

Jednou z nejzajímavějších místností byla určitě ta, kde se v obrovských potrubích chladila voda, aby se následně vracela zpět do oběhu. Nebo o kus dál a o patro výše prostory s naprosto! čistou vodou její požití by vám způsobilo nejspíše silné poleptání, neboť čistá H2O není ta stará známá voda, kterou den co den používáme. I destilovaná voda je proti čisté vodě pouhým slabým odvárkem.

Cleanroom aneb tam co je vstup zakázán!

Když jsem se s Honzou Kunešem domlouval na tomto článku, ptal se mě, jestli ho pojmenuji „Reportáž z výletu do továrny s přísně bezprašným prostředím aneb jak jsem si zapomněl zout boty,“ na což jsem mu odpověděl, že možná. Ačkoliv je to titulek určitě zajímavý, jeho uveřejnění by zavánělo lží. Nebudu to dlouho protahovat, do samotného Cleanroomu jsme se nedostali. Přesto jsme však mohli alespoň přes malé okýnko ve dveřích o rozměrech přibližně 14“ monitoru do naprosto čistého prostoru nahlédnout. A že to byl pohled na který se nezapomíná, vám určitě podotýkat nemusím.

Postavičky celé v bílém, obrovské a drahé přístroje vyráběné na zakázku, špičkové počítače na každém rohu, posuvné rampy, přístup jen pro vyvolené, naprostá čistota vzduchu a prostředí, součástky za miliony, přísně utajená zařízení, zmatek nad zmatek. Možná takto jednoduše by se dal charakterizovat prostor, který se odborně nazývá Cleanroom.

Přestože nám tedy Cleanroom zůstal uzavřen, v žádném případě není důvod brblat, nadávat, či jakkoliv se vztekat. Utajení těchto prostor představuje pro firmu jeden z nejdůležitějších úkolů vůbec, neboť jakákoliv informace navíc, která by pronikla ke konkurenci, by ji mohla přijít velmi draho.

Za zavřenými dveřmi Cleanroomu probíhá vývoj a výroba nejmodernějších procesorů firmy AMD. Za posledních 13 měsíců se díky výrobním kapacitám této továrny mohlo na trh dodat celkem 10 000 000 kusů procesorů Athlon. Ty jsou také jediné, které se podle oficiálních informací v této továrně vyrábějí. Přesto se však dá předpokládat, že hluboko v uzamčených a přísně tajných prostorách se již testují a připravují nové typy procesorů, které AMD v nejbližší době na trh určitě dodá.

Přestože jsem o odstavec výše uvedl, že díky této továrně mohlo AMD na trh dodat přes 10 000 000 kousků Athlonů, dovolím si vše poněkud upřesnit. V této továrně – Fab 30 – se totiž nevyrábějí přímo celé procesory, ale pouze jejich jádra, která jsou složena ze šesti měděných vrstev. Ty jsou poté speciálními leteckými linkami přepraveny do Malajsie, kde probíhá dokončování výrobního procesu v podobě zavírání těchto polotovarů do křemíkových krytů. Až poté se tedy dá výroba označit za kompletní a také proto spatřujeme na většině AMDčkových procesorů nápisy „Assembled in Malajsia“.

Rekapitulace

V této poslední části se pokusím stručně shrnout vše důležité, co se v článku objevilo. Takže, jedna z nejmodernějších továren na výrobu procesorů na světě byla v průběhu let 1995 –1998 postavena v německých Drážďanech. Továrna dává práci až třem tisícům lidí z širokého okolí a dokonce zde pracuje jako technik i jeden český občan. Podle oficiálních informací může továrna vyprodukovat až 5000 waferů za týden, přesné číslo je však bohužel, stejně jako procento chyb a doba výroby, přísně tajné. Na výrobu jednoho waferu je potřeba projít procedurou několika set postupů, přesné číslo však také není možné prozradit. Technologie, která se při výrobě používá je známá jako technologie 0,18 mikronů a dle slov vicepresidenta není problém přejít v průběhu pár týdnu na technologii 0,13 mikronů. V celém prostoru továrny platí přísný zákaz fotografování a pořizování jakýchkoliv záznamů. Do proslulého Cleanroomu má přistup jen omezené procento zaměstnanců, kteří navíc pokaždé musejí projít přísnou bezpečnostní kontrolou. V průběhu 13 měsíců bylo z továrny vyvezeno celkem 10 000 000 kusů polotovarů Atlhonů, které jsou speciálními leteckými linkami transportovány do Malajsie kde probíhá dokončování výrobního procesu.