Černobíle: Staré, nebo nové hry?

Jakub Čížek

redaktor Živě.cz

Pěkné, hratelné a inteligentní počítačové hry se přestaly vyrábět na sklonku minulého století. Vždy jsem tíhnul především ke strategiím a RPG, pokud si tedy vzpomenu, jak jsem kdysi přes starý telefonní modem „pařil“ s dalšími dvaceti hráči Age of Empires, jímá mě nostalgie. K této generaci real-time strategií mám ale dodnes poměrně vřelý vztah i z mnohem pragmatičtějších důvodů. Starý dobrý „pixelart“ a skutečně velmi propracovaná rastrová grafika totiž nebyly dodnes překonány.

Herní svět se samozřejmě posunul a nové generaci počítačové zábavy kraluje poměrně věrohodná fyzika virtuálního světa a precizně renderovaná 3D grafika, na druhou stranu je ale plná škaredých polygonů. I to je důvod proč pro mě klasická RT strategie končí vydáním C&C: Red Alert 2 a RPG pak datadiskem Diablo 2: Lord of Destruction, který si přes Battle.net velmi rád zahraji i dnes, mnoho let po vydání, a skutečně nepozoruji žádný deficit v hratelnosti této skvělé hry.

A nakonec je tu ještě jeden poměrně výrazný argument – staré hry prostě spustíte kdekoliv. Nepotřebujte úzkoprofilovou herní konzoli ani počítač s nejvýkonnější grafickou kartou, jehož provoz se nechutně podepíše na každoročním vyúčtování elektřiny. Starší a dodnes zcela hratelné kousky si tak bez problému spustíte i na běžném netbooku za pár tisícikorun a se slabším procesorem Intel Atom a samozřejmě i na tom nejlevnějším notebooku.

Počítačové hry jsou každým rokem náročnější a hladovější na výpočetní výkon, jejich skutečná kvalita a hratelnost ovšem takovými mílovými kroky neroste. Zároveň mám pocit, že se tyto pomyslné nůžky neustále rozevírají. Nemám rád polygonovou grafiku, hranaté stromy a ještě hranatější stavby z Warcraftu 3. Vždy dám přednost silnému a poutavému příběhu a precizní grafice ze staré školy před hrami, které zábavní průmysl poslední roky chrlí jak na běžícím pásu. Dám přednost staré škole před hrami, které vás jen přinutí k neuvěřitelným investicím do grafických karet a herních konzolí.

David Sláma

vedouci vydání Computeru

Nejsem starý, přesto si moc dobře pamatuji, jak dřív byla tráva zelenější, sníh bělejší a i to sluníčko víc hřálo. Jinými slovy, když se mi dřív něco spíše líbilo, ponechal jsem si v paměti ty hezké vzpomínky, zatímco negativa jsem potlačil. Jako snad každý. Hrami jsem se bavil stejně tak rád jako dnes, snad proto se mi nechce vzpomínat, že dříve vydavatelé také chrlili spoustu špatných titulů, že jsem s hrami měl celou řadu nejrůznějších problémů a že mi i na vynikajících počinech sem tam něco k zbláznění vadilo.

Nostalgické vzpomínání na krásné časy je příjemné, ale nemá nic společného se skutečnou zábavou. Mění se doba a s ní hry i hráči: dříve jsem hltal epické příběhy ze světů, na které i moje, myslím dost bohatá, fantazie byla málem krátká. Nevadilo mi číst spousty titěrných písmenek ani luštit, zda čtyři pixely roztažené přes půl obrazovky jsou krásná princezna, nebo smrdutý ork. Byl na to čas a patřilo to ke koloritu hraní a hráčství. Není však důvod u něčeho takového zůstávat. Herní vývojáři dnes umí svými hrami nabídnout vskutku parádní zážitek podtrhnutý dokonalým dabingem postav, perfektním soundtrackem i vynikajícím vizuálním podáním.

Nemusí přitom rovnou jít o nekonečné pokusy o „fotorealistickou“ grafiku, které zastarají dřív než majonéza v parném létě. Vhodná stylizace grafiky či technologie jako cel-shading umožňují vytvořit z videohry umělecké dílo. Celkový požitek z hraní pak podtrhne třeba hudba stvořená profesionálními skladateli a nahraná předními světovými symfonickými orchestry – což je věc, jakou vám hry mohou nabídnout sotva několik posledních let. Nikdo vám navíc hraní zbytečně nekomplikuje, jako bylo zvykem dřív: zjednodušování her je hráči často proklínáno, vede ale k tomu, že je mnohem snazší si hru naplno užít, netrápit se u ní, zcela se do ní ponořit a užít si všeho, co nabízí.

Díky rozšíření konzolí je navíc dnes možné se u drtivé většiny her nemordovat s instalací, kompatibilitou či věčnou aktualizací ovladačů a stahováním patchů. Stačí vložit disk a hrát si. Kdokoli se tak u her může konečně opravdu jen bavit – a to je přeci jejich hlavním smyslem. I přes to, že ta tráva přeci byla dřív zelenější.