100 hodin

Číslo, které může vypadat na první pohled docela nevinně, si zkuste přiřadit k tomu, co sami dobře znáte: hraní počítačových her. 100 hodin nepřetržitého hraní je totiž rekord, kterým skončil maratón, pořádaný časopisem Score a firmou ProGamers. Jak to bylo obtížné a co přitom účastníci soutěže prožívali, to se nyní můžete dozvědět přímo od jednoho z vítězů soutěže.

Myslel jsem si, že už není možný vydržet to ani minutu. O další minutu sem byl ještě stokrát jistější a další minutu už sem si byl jistej, že sem mrtvej.

Martin Zavřel, 75. hodina

Každý z nás to někdy zažil. Hra, která se zpočátku třeba tvářila docela nenápadně, člověka pomalu pohltila a bylo zkrátka nemožné od ní odejít. Když obrazovkou konečně proběhly závěrečné titulky, způsobil nám návrat do reality a pohled na hodiny menší šok – dobrých 10 (a více) hodin uteklo, aniž bychom si to vůbec uvědomili! Počítačové hry mají tu úžasnou vlastnost, že požírají čas jako málokterá jiná kratochvíle (například v případě sexu bývá obecně problémem spíše krátkost celého procesu:-)) a tak není pro řadu z nás ničím výjimečným vzpomínka na dva dny a dvě noci, po které jsme jako v transu hráli bez přestávky.

  

Mimořádný sportovní výkon vyžaduje spolehlivé náčiní * Šero v místnosti bylo účastníkům maratónu víc než příjemné * Na začátku vypadají všichni jako potenciální vítězové

Tyto zvláštní stavy pohlcení hrou se rozhodli hloubkově prozkoumat redaktoři časopisu Score, kteří již před léty uspořádali pokus, během kterého na lidech testovali schopnost propadnout hrám a vydržet u nich po extrémně dlouhou dobu. Tenkrát byl ustanoven rekord 65 hodin a odehrála se celá řada zajímavých událostí (zatímco lidé upadali do mikrospánků nebo do mdlob, jeden z finalistů se omluvil a po třech dnech odešel na šachový turnaj, vítěz zase schválně hrál ještě několik hodin, aby rekord hezky zakulatil apod.). Před dvěma týdny se redakce Score za podpory ProGamers rozhodla českou Guinessovu knihu opět obohatit rekordem novým. A tak začal letošní maratón o „nejtvrdšího hráče“.

Jak jsem k tomu přišel

Jednak jsem před několika roky se závistí četl báječné zážitky účastníků tehdejšího maratónu a jakožto hráč srdcem i duší si urputně přál být mezi nimi, ale pak tu byl ještě hlubší motiv. V posledních letech jsem sice pracoval v herní branži (šéfredaktor Doupěte, konzultant a posléze asistující producent v Illusion Softworks), nicméně spíše jako manažer a to většinou pořádně vytížený organizováním všeho možného, takže na hraní nebyl pořádně čas. Maratón tak pro mne byl jednak možností si konečně znovu v klidu zahrát staré oblíbené hry (v dnešní době, když už něco hraji, tak novinky na recenzi – na staré oblíbence tak není čas) a pak také sobě i některým kritikům dokázat, že se ze mne nestal nudný „kravaťák“ (obchodník a suchar, nikoliv smrtící zabiják, nasazující na potkání oblíbený chvat zvaný „kravata“), ale stále zůstávám bláznivým a nadšeným hráčem s citem a zápalem pro věc.

  

Snad nikdo nešel do soutěže kvůli cenám - což neznamená že nebyly báječným bonusem k úžasnému zážitku z hraní

Když se k tomu přidala ještě morální podpora přátel a nějakých těch fanoušků a navíc mi můj šéf řekl něco jako „jasně, dostaneš dovolenou a můžeš tam jet - v našem firemním tričku - ale když už se tam budeš flákat, koukej to vyhrát, ať to má nějaký smysl!“, bylo mi jasné, že budu muset maratón pojmout vážně a ne jen jako zábavnou akci na víkend.

Naivní představy

Zatímco jsem seděl doma v předvečer soutěže, načrtl jsem si na papír rozvrh akce, kde jsem si nalinkoval potřebných 66 hodin k dosažení nového rekordu (nikdo nepředpokládal, že by se snad jelo dále – už nad samotným překonáním rekordu 65 hodin visel v hlavách rozumnějších lidí velký otazník) včetně vyznačení pětiminutových pauz a také jednotlivých dnů. Bylo mi totiž jasné, že pokud vydržím tři dny a dvě noci vzhůru, začnu ztrácet pojem o čase a budu potřebovat nějaké opěrné body.

Namyslel jsem si také pitný režim (kolik si nakoupím minerálek, džusů a energetických či vitamínových nápojů a jak rychle je budu pít) a rozhodl se, že si budu střádat pauzy na záchod či protáhnutí těla do skupin po hodinách, které využiji alespoň ke krátkému spánku, z nějž jsem se v posledních letech naučil přežívat vypjatá období. A celou dobu jsem si vážně myslel, že vím do čeho jdu a jak to zvládnu. Určitě si to myslel každý účastník soutěže a dokonale tak naplňoval přísloví „jako Hurvínek válku“.

Další oběti a začátek akce

V pátek ráno jsem se dokodrcal do Prahy před hernu ProGamers ve Village Cinemas, kde už s batohy a spacáky čekali moji spolubojovníci (všichni jsme přece přijeli bojovat za stejnou věc – překonání dosavadního rekordu). Když si člověk spočítá, v kolik museli někteří účastníci vstávat (nejen z ČR, ale také z Ruska, Ukrajiny nebo Slováci – ti však nakonec vůbec nedorazili), dostane zajímavá čísla z hlediska celkového vynechání spánku.

  

Nepostradatelný muž v pozadí, pan Mikšovský z ProGamers * Televizní štáb * Rozhlasový moderátor

Po podepsání reversu, který zajišťoval vlastní odpovědnost účastníků za případné újmy na zdraví a kromě jiného stanovoval nadřízenost rozhodnutí rozhodčích (nebo zdravotníků) touze hráče pokračovat v maratónu či maximální limit 100 hodin, za který z fyzických i psychických důvodů v žádném případě neměl žádný účastník dojít, jsme si začali hledat místa u jednotlivých počítačů. Z různých důvodů (v čele se závěrečnými zkouškami na konci školního roku) dorazilo místo 50 soutěžících jen 30 a žádný náhradník.

  

Úvodní slovo zdravotníka a organizátora * V pauzách jste mohli třeba... hrát na N-Gage * Moje "soutěžní pozice"

Zkoušelo se tedy ještě čekat, ale po odložení začátku akce o hodinu bylo čekání ukončeno a maratón začal krátkým projevem hlavního organizátora akce, Ondřeje „Dreba“ Dreboty, varováním a upozorněním na možná nebezpečí s úst jednoho ze zdravotníků a také slovem pana Mikšovského z ProGamers. První hodiny byly dokonale veselé. Člověk si prostě hrál jako vždycky, osobně jsem si konečně prošel Painkillera, jeden z výraznějších titulů poslední doby, který mi unikl (zabralo to nějakých sedm hodin). Energetické nápoje zůstávaly nepotřebné a bez povšimnutí, první hodiny byly odškrtnuty z mého rozvrhu. Nikdo z nás zatím neměl ani tušení, do čeho se řítíme.

Kde končí hraní a začíná boj

Nespát první noc nebyl velký problém. Věřím že snad každý z nás zažil nějakou tu akci, ať už to bylo přímo hraní výjimečné hry nebo například oslava narozenin a podobné společenské události, během kterých zkrátka člověk nejde do rána spát. Dobrým příkladem může být také silvestrovská oslava. Jenže většinou potom druhý den člověk dolezl domů a zapadl do postele na dobu úměrnou vynechanému spánku.

  

Zpočátku bylo nutné kvůli přehlednosti účastníky okroužkovat * Všimněte si mého časového rozvrhu:-) * Čím se ten den lišil od kteréhokoliv jiného?

Mojí výhrou v této první krizové fázi (druhý den, po nějakých 30 prvních hodinách) se stala kolegyně Kateřina Bínová, redaktorka Doupěte a dobrá přítelkyně, která mne přijela na víkend podpořit všemi možnými způsoby – od podávání jídla či pití po masáže zad či psychickou podporu a zlepšování nálady. Tímto bych jí chtěl za její účast na maratónu – navzdory jejímu aktuálně probíhajícímu nepříjemnému nachlazení – ještě jednou poděkovat a nepřímo tak upozornit také na další kamarády a nebo třeba přítelkyně, které hrdinným účastníkům soutěže dorazily na pomoc.

  

Katka Bínová bojovala také, jako podpora * Takhle jste naši redaktorku ještě neviděli... pěkný lak na nehty, že:-) * Nebyl jsem sám, kdo se podobné podpory dočkal

Po nějakých 30 hodinách hraní se dostavily první pocity odlivu dobré nálady. Možná je mezi vámi skupina vášnivých hráčů, kteří si teď říkají: „hej, to je nic, hráváme LAN párty třeba 50 hodin a jsme v pohodě“, jenže zkuste si uvědomit, že když jste takhle dlouhou hru uskutečnili doma, měli jste svoje pohodlí a hlavně vědomí, že můžete kdykoliv svobodně skončit, odejít na záchod, na chvíli usnout a podobně. Osobně jsem někdy během třicáté hodiny začínal cítit různé potřeby a únavu, které způsobily zakolísání v celkové pohodě a odhodlání pokračovat do konce.

První spánek a požehnání multiplayeru

Po 40 hodinách nepřetržitého hraní s naprostým minimem pauz na toaletu apod. jsme konečně ulehnul k prvnímu našetřenému spánku (součet uspořených pauz mi dal dobré 2 hodiny). Usínal jsem okamžitě, tělo spánek doslova objalo jako záchranný kruh. Probuzení bylo horší. Po usednutí k počítači a první hloupé smrti v Medal Of Honor mi došlo, že únava nezmizela jako mávnutím proutku a bude se nyní hlásit o slovo již nepřetržitě. Do mého hrdla putovaly první energetické nápoje, což byla ovšem velká chyba – nyní již vím, že ačkoliv tyto nápoje člověka osvěží a probudí, po vyprchání jejich účinku je únava dvojnásobně intenzivní. Proto by si podobné nástroje měli hráči šetřit až na úplné finále hry.

  

Kde se vzaly, tu se vzaly... prázdné židle! * Někoho to už nebaví... * Rozvrh se slušně zaplňuje

V úvodních hodinách soutěže jsem v rozhovoru pro rádio Impuls uváděl, že nemám v plánu hrát hry pro více hráčů. Kdo někdy zažil pořádný akční multiplayer (cokoliv od Doomu po Counter Strike), ten ví, že se tam za jednu minutu stane tolik věcí, jako ve hře jednoho hráče za hodinu. Jinými slovy, za hodinu hraní multiplayeru toho namačkáte, postřílíte a vybijete desetkrát více, než za deset hodin singleplayeru. V této fázi maratónu jsem si ale uvědomil druhou stránku věci. Při silné únavě začínají hry pro jednoho hráče, trpělivě vyčkávající na vaše pomalé reakce, působit silně uspávacím vlivem.

  

Spánek... spáněk je prostě potřeba * Nedělejte bordel ve veřejných hernách! * Jídlo... jídlo je potřeba

Vrhnul jsem se tedy do multiplayerových klání kolegů soutěžících. Poměrně rychle se nám podařilo se za pokřikování napříč sálem domluvit na tom, co budeme hrát – aby nás tam bylo co nejvíc a zábava byla co nejživější. Jednoznačně vedl (po celý maratón) Counter Strike, není divu, že jde o nejoblíbenější online hru vůbec (absolutní špičkou maratónu se stala mapa „pool day“ s perfektně malým a otevřeným prostředím koupaliště. Každopádně také naprosto brutální řežba ve dvaceti lidech a klasickém deathmatchi Half-Life (mapy „crossfire“ a „killbox“) se podepsaly na oživění nálady i soustředění, stejně jako neuvěřitelně ujetý Half-Life mod Battleground, kterému jsme začali přezdívat „Kabátníci“ – ve hře se protivníci nahání (za naprosto šílené hudby) se šavlemi a nepřesnými jednorannými zbraněmi starými stovky let.

Padnutí českého rekordu

Ačkoliv podle údajů reportérů na 58. hodinu dosáhlo nějakých 17 soutěžících, český rekord byl poražen v nějakých deseti lidech. Mohlo by to znít ohromně – touhle dobou jsme přeci měli mít už jen jednoho nebo dva zoufalé finalisty, nikoliv hrst bojovníků. Jenže byla to právě ona týmová spolupráce – podpora dobré nálady pečlivým vybíráním a soustředěnou hrou zábavných multiplayerů, nicméně také například pokřikování a probírání těch hodně unavených z letargie – co tlačilo naši skupinu stále dál. A nálada byla tak dobrá, že si nikdo únavu nebo dokonce odchod ze soutěže nechtěl vůbec připustit.

 

Counter Strike... Counter Strike je dobrý * Nééé, větrat po třech dnech a nocích je hloupý nápad!!

Přesto ale po pátečním dnu, páteční noci, sobotním dnu, sobotní noci, nedělním dnu, nedělní noci, pondělním dnu atd. bylo velmi těžké udržet si zdravý rozum, soustředění a ještě k tomu dobrou náladu. Všichni jsme již cítili, že naše těla i mozky poněkud gumovatí, překvapivě příjemné hodiny, kdy jsme se probrali do živé řežby a křičeli na sebe s úsměvy od ucha k uchu, byly střídány nesnesitelně obtížnými a dlouhými minutami, kdy jsme zoufale pozorovali vlastní ruce jak těžknou a uvědomovali si silné nutkání celého těla upadnout právě teď a tady do kraťoučkého, alespoň minutového spánku – ze kterého bychom se pár hodin neprobudili.

  

Spánek... spánek VOLÁ!! * Na pořádný spánek je třeba se pořádně vybavit * Uhuh, taky nesnášíte ta probuzení po 80 hodinách hraní her?

Tato podivná fáze otupění byla zajímavá také tím, že najednou bylo jedno, kolik hodin vlastně hrajeme – naše těla byla tak otupělá, že pomalu přestávala cítit bolest (rozlámaná záda či bolavé oči) a nebýt limitu soutěže či lékařského dozoru, vidím jako docela reálné, že by někdo prostě seděl a hrál tak dlouho, dokud by ho to nezabilo – naše těla prostě přestávala vysílat jakékoliv smysluplné signály, mozek je stejně už nebyl schopen zpracovat. Pokud takhle vypadá úplně pohlcení hrou, pak se nedivím některým kritikům naší oblíbené zábavy.

Konec... a spánek

Možná už chápete, proč nebyl problém dojít od 80. hodiny k 90. hodině. V konečné fázi maratónu již přestávala platit původní pravidla, slova jako únava ztratila význam. Přesto nebo právě proto byli někteří největší favorité smeteni nekontrolovatelným mikrospánkem právě v těchto posledních hodinách. Přesto na konec došla skupina hráčů, kteří by bez svojí vzájemné herní (multiplayerové šílenosti jako skládání živých pyramid z herních postaviček místo střílení do sebe) i psychické (ke konci jsme byli opravdu tým a respektovali se navzájem) podpory těžko dokázali pokořit oněch magických 100 hodin.

Jaký to byl pocit? Úžasný. Jeden z nejlepších herních zážitků vůbec mi připomněl nadšenecké časy prvních čísel Score, Andrewa a Iceho. Atmosféra přátelství a maximálního propadnutí našim milovaným počítačovým hrám se prostě vymykala všemu, co jsem si troufal od akce očekávat. Také perfektní přístup pořadatelů i rozhodčích (celková podpora, nákup dodatečných větráků, závěrečné svolení k týmovému vítězství místo původně zamýšleného losování... ) udělal své.

  

Nejlepší fotografie z vítězných okamžiků přinesl samozřejmě váš oblíbený server... GameZone:-)

Na druhou stranu šlo o nejstrašnější zážitek po stránce riskování zdraví. Píšu tyhle řádky kvůli té velké skupině z vás, kteří se budou hlásit na příští maratón. Vím, že se vám líbí zážitky účastníků, fotky zachycující báječnou atmosféru, zápis do Guinessovy knihy rekordů i vyhrané ceny (zájezd do Francie, herní počítač, hromádka her, nádherný pohár, Guinessův certifikát a další) a malé kousky slávy, které jsme vyhráli. Mějte ale na paměti, že 100 hodin jsme dokázali pouze díky tomu, že jsme se navzájem podporovali jako tým, jedinec by nikdy tak daleko nedošel, alespoň podle mých zkušeností. A také mějte na paměti, že legrace a fantastická zábava trvá prvních 50 hodin, ale potom se již pouze nárazově vrací a to ještě jedině za podmínky, že máte opravdu dobré spoluhráče. Tímto bych chtěl svým kolegům z vítězné pětice znovu poděkovat.

A také chci přislíbit, že na příští maratón určitě pojedu znovu – ale jako pozorovatel a reportér, který zdokumentuje ty blázny, co se budou snažit o překonání stohodinové hranice:-).

Doupě doporučuje

Na internetových stránkách Score můžete nalézt kromě jiného také deníčky účastníků maratónu (v diskuzním fóru soutěže).

Jednoznačně nejlepší zpravodajství z maratónu (pokud nepočítáme deníkovou reportáž ve Score a video na DVD Score), které perfektně dokumentuje celý průběh postřehy, rozhovory i fotkami, nabídnul herní server GameZone. V jejich článcích tedy hledejte všechny údaje, které vám v mém článku chyběly:

Pokus o rekord - Na Andělu začaly boje o přežití

Rekord překonán - 9 statečných pokračuje!

Nový český rekord v kontinuálním hraní - 100 hodin!

P.S. Vítěznou pětici z maratónu můžete zastihnout tento pátek v Karlových Varech na slavnostním předávání pohárů od 11:00 do 12:00 v rámci AMD PG Challenge.004.

Diskuze (17) Další článek: Transport Giant vyjde 13. srpna

Témata článku: , , , , , , ,