Je libo násilí a hektolitry krve? I to se občas šikne. Pojďte se tedy s námi podívat na ty nejbrutálnější hry, které spatřily světlo světa.
Jsou kontroverzní, jsou provokující a terčem kritiky, přesto si je mnoho hráčů oblíbilo. Hry s prvky brutality totiž skýtají zajímavou únikovou cestu z reality do prapodivného světa uklidnění a relaxace. Je to skutečně s podivem, ale brutalita ve hrách představuje pro hráče jistou formu katarze, která jim dovolí očistit se od strastí všedního dne a vypustit ze sebe veškeré křivdy a nespravedlnosti, způsobem poměrně neškodným, přesto více než účinným. Navíc tak dochází k propojení příjemného s užitečným, neboť hraní her samo o sobě přináší velkou míru zábavy. Nesmíme však zapomínat, že vše má své meze a pokud podobným typům her neholdujete a z pohledu na obrázky se vaše duševní já začíná bouřit, raději nečtěte dále. Vy ostatní, směle do čtení!
Carmageddon
Začněme závodní klasikou Carmageddon z roku 1997, za kterou stojí studio Stainless Games. Hra vyšla na MS-DOS, Windows, Mac OS, Play Station, Nintendo 64, Game Boy Color, iOS a Android a ve své době se stala skutečným hitem násilí chtivých puberťáků a jejich zvrhlých rodičů. Nedivili bychom se, kdyby v brzké době vyšla i na kalkulačce.
A přitom hra byla ve své podstatě opravdu dost nezvyklou záležitostí s relativně prostým námětem a nepřesvědčivou hratelností. Carmagedonn byl tak ve fináll u kritiků docela propadákem, a to možná i díky svému nechutně brutálnímu a do té doby nepříliš obvyklým jádru. Smyslem hry totiž nebylo pouze závodit a vyhrávat, ale způsobit co největší bordel. Jednalo se o kontroverzní a zajímavou alternativu destrukčních závodů s přidanou hodnotou, neboť byl hráč oceňován za sražené spoluobčany, spolupsy a spolukočky… Toto morbidní závodění se tak vlastně proměnilo v prachsprostou honbu za vytvořením toho největšího možného bugru. Co na tom, že pro kritiky byla hra propadák, hráče to bavilo a to je důležité.
Vývojáři se tak rozhodně nenechali odradit a pro své potrhlé hráče připravili i další, tentokrát mnohem vyvedenější pokračování Carmageddon II: Carpocalypse Now v roce 1998 či o něco méně vydařený Carmageddon TDR 2000 v roce 2000. Dalším přírůstkem potom byl Carmageddon: Reincarnation z roku 2015, který však opět nenaplnil představy hráčů. Rok 2015 už zkrátka není ta nejlepší doba na vzkříšení už tak rozporuplného díla. To ale nemění nic na faktu, že kosení chodců pravděpodobně navždy skončí v muzeu herních dějin.
Mortal Kombat
Série bojovek Mortal Kombat asi nepotřebuje bližšího představování, nicméně ve výběru rozhodně nesmí chybět. Pod touto legendární sérií jsou podepsáni Ed Boon a designér John Tobias a její kořeny sahají až do roku 1992. První čtyři díly série byly vyvinuty na PC a hrací automaty, následující pokračování se již staly doménou herních konzolí (až na drobné výjimky). Zmiňme zároveň, že série se stala tak populární, že byla také doprovázena celovečerním snímkem béčkové kvality. V té době na to ale stejně každý kašlal.
To, co udělalo sérii legendární, je krom vlastního univerza a parádní hratelnosti rozhodně nemilosrdná brutalita celého pojetí boje, která s každým dílem dostávala nové a nové rozměry a posouvala vlastní hranice postupně dále. Už samotný boj byl plný neuvěřitelných a kulervoucích komb či X-RAY přehlídek, které bolely už od pohledu. To však byla selanka oproti závěrečným fatalitám neboli finálnímu kroku, který mohl být aplikován na závěr každého boje k doklepnutí poraženého soupeře.
Mortal Kombat tak nabídl několik různých druhů fatalit, vždy však jedinečné pro každou postavu zvláště. Finální dokončovačky postupně dorostly do skutečně nevídaných rozměrů, které se nebojí explicitně zobrazit snad téměř nic. Vzduchem létají vyhřezlá střeva, tlukoucí srdce, vykulené oči či vytržené páteře. Nebohá těla soupeřů jsou půlena, čtvrcena či osminkována s takovou chutí a elegancí, že jde vlastně o jistou formu zvráceného umění. Mortal Kombat byl v tomto ohledu vždy výjimečně nápaditou hrou.
Ať už se tato představa někomu líbí nebo ne, jedná se o opravdu povedenou hru, která na své brutalitě nestaví, prostě je tím proslulá. Mortal Kombat byl, je a vždy bude jednou z nejlepších bojových her, a o tom nelze pochybovat. Má vlastní tvář a tím je prostě jedinečná. Závěrem připomeňme, že celá série čítá již 15 dílů, z nichž zatím poslední je Mortal Kombat X z roku 2015.
DOOM a Wolfenstein
Jedny z nejkultovnějších stříleček z prvního pohledu vždy budily kontroverze díky svému někdy nemístnému násilí. Je pravda, že to, co kdysi nabízel DOOM či Wolfenstain, dnes nabízí každá druhá hra, nicméně ve své době se jednalo o opravdu nezvyklou záležitost. A jak dokázal The New Colossus z letošního roku, stále to jde udělat se šmrncem sobě vlastním.
Kosení nejprapodivnějších démonů či nacistů, hektolitry krve, prostě regulérní gore se vším všudy. Obě z uvedených her se však staly předlouhou a ideálním vzorem pro first-person střílečky dnešní doby. A nutno poznamenat, že se tato kultovní aura obou her drží do dnešních dnů.
Pozastavíme-li se ještě u brutalitek, tak musíme zmínit speciální dokončovací útoky, tzv. glory killy, které nabídl zatím poslední DOOM, neboť ty opravdu stojí za to a dokáží nejednomu sadistovi přivést orgasmus. Ve spojitosti s Wolfensteinem potom uveďme, že se jednalo původně o sharewere, komerční verze ovšem navíc obsahovala balíček The Nocturnal Missions.
Grand Theft Auto
O sérii GTA toho již bylo napsáno opravdu mnoho. A vlastně se není ani čemu divit, neboť ať se podíváme na hru z jakéhokoli pohledu, vždy zjistíme, že je prostě vzorová, revoluční a perfektní. Ať už mluvíme o hratelnosti, grafice, příběhu, vtipnosti, rozmanitosti… GTA je zkrátka fenomén a už nyní se nemůžeme dočkat další velkolepé story. A brutalita v této hře jde ruku v ruce s neřízeným chaosem.
Jedním z prvků, které jsou pro GTA určující je poměrně explicitně ztvárněná forma přirozeného násilí. Nebavíme se zde přímo o gore, jako spíše o zachycení násilí běžného života na hraně. Jelikož je potom hra jistou simulací života pozitivně ztvárněného padoucha, stala se série GTA v tomto ohledu opět mírně rozporuplná. Svůj podíl na tom má jistě také fakt, že hra vás nenutí brát baseballové pálky a řezat s nimi kolemjdoucí do hlavy a ani vás nevybízí k vystřílení celého obytného bloku. Nehledě potom na blázniviny z online světa... Problém je ten, že hra vám to umožňuje a hráče to navíc nepřekvapivě hodně baví.
Pakliže jsme již zmínili absenci gore prvků, buďme trošku přesnější. GTA V se totiž kvůli několika scénkám stalo opravdu hodně kritizovanou hrou z důvodu nesmyslného násilí. A kdo poslední díl hrál, jistě teď ví o čem je řeč. Ať si ale říká kdo chce, co chce. Série GTA je parádním zážitkem a násilí k ní vždy tak nějak patřilo. Kdo si dokáže představit život gangstera, která bude po svých nepřátelích házet okvětní lístky? Snad jen modeři.
Outlast 1 a 2
Sérii Outlast studia Red Barrels osobně miluji. Znamená pro mě jednak svěží vítr v žánru hororových survival her a zároveň to správné gore peklo. A to ať už se bavíme o prvním nebo druhém dílu, neboť Outlast nestaví pouze na hororové atmosféře osamělého psance, ale také na brutalitě a explicitně zobrazovaném násilí, které budí rozpaky.
Svědky jsme tomu mohli být jak v prvním dílu odehrávajícím se v blázinci Mount Massive Asylum, tak i později, kdy nás vývojáři zavedli kamsi do arizonských končin. Oba z dílů série, stejně jako datadisk Whistleblower, se skutečně s ničím nepáraly a svým hráčům nabídly opravdové násilné orgie. Byť z poněkud jiného pohledu, neboť zmíněné násilí bylo pácháno především na hlavním hrdinovi, každopádně šlo o opravdové nechuťárny. Výjimkou nebyly uřezané končetiny, rituální vraždy, potoky krve, pokusy na nebožácích, tortura či rozkládající se dětské ostatky.
Byť to zní asi úchylně a mnoho nezasvěcených hru a priori odsoudilo, opak je bohužel pravdou. Přestože se Outlast rozhodně po stránce násilí s ničím nemazal, dokázal vážně děsit a umožnil tak hráči prožívat trýznivé peklo společně s hlavním hrdinou. Takhle nějak má vypadat survival horor, kde bojujete o své přežití, a to doslova.
Friday the 13th: The Game
Zvěsti o mutliplayerové zábavě Friday the 13th: The Game se nesly herním světem poměrně dlouho. Vývoj hry byl navíc doprovázen mnoha komplikacemi a očekávání byla nemalá. Když jsme se nakonec dočkali, zbyla v ústech nepříjemná pachuť zklamání a neuspokojení.
Přestože se hra honosí oficiální licencí, herní zpracování nedopadlo úplně dobře. Technické nedodělky, úsměvné animace a tak nějak celkově bídná zábava, která vystačí na pár pochmurných osamělých večerů asi není to, co hráči čekali. Čeho nám však vývojáři dali dle očekávání a možná i přes něj, je míra brutality, která zdobí hlavního hrdinu Jasona Voorheese. A také parádní zábavu s kamarády, když už jsme u toho.
Bavíme se zde samozřejmě o vyšinutém magorovi, který kdesi v lesích vraždí nevinné teeneagery, takže brutalita je asi jistě na místě. Za zmínku stojí zejména speciální dokončovačky a opravdu hodně variabilní a nápadité popravy, které šokují a baví zároveň. Způsobů, kterým vás pošle Jason do kopru je opravdu hodně a věřte, že o mnohých se vám někdy ani nezdálo. Míra brutality sice místy přechází do sféry nereálna, každopádně z údivu rozhodně vycházet nebudete.
Postal 2
Ukončeme to originálně. Postal 2 z roku 2003 je symbolem herní brutality a blbosti zároveň. Hra svým způsobem nenabízela nic jiného, co by stálo za zmínku, krom samotného násilí. Je třeba si to skutečně přiznat a říct na plnou hubu. Když se tehdá o hře hovořilo, vždy se prohodilo něco na způsob: "hele a znáš tu hru, jak tam můžeš týpky zapálit a pak pochcat?".
Postal 2 byl skutečně hodně průměrnou hrou, která dokázala zabavit na krátkou dobu, jenže hodně intenzivně a způsobem sobě vlastním. Byla plná černého humoru a narážek na tehdejší společnost. Mírou své brutality se navíc tak nějak vymykala tehdejším trendům a představám o dobré videohře.
Jako hráčům vám byl umožněn celkem svobodný pohyb po městě a vše vypadalo tak nějak normálně. Ovšem až do doby, než jste začali stejně svobodně řádit. Klasikou byl kanystr s benzínem a oheň, močení na doutnající občany, střelba do všech částí těla či řemeslně provedené popravy za pomoci lopaty. Postal 2 budil kontroverze a stal se díky svému konceptu hodně nafouknutou bublinou. Bublinou, která ve skutečnosti představovala pouze sebenaplňující se proroctví, neboť krom extrémní brutality nenabízela nic moc zajímavého.
A jaké nechuťárny spočívají na disku vám? Podělte se v diskuzi pod článkem!
Pokračování článku patří k prémiovému obsahu pro předplatitele
Chci Premium a Živě.cz bez reklam
Od 41 Kč měsíčně
