Zabořili jsme nos do hloubi herního nebe a společnými redakčními silami vybrali nejgeniálnější herní tituly, které podle nás spatřily světlo světa.
Mass Effect 3
Ne, opravdu si neděláme srandu. Otloukánek herního průmyslu, který se vytasil s pravděpodobně nejkontroverznějším koncem příběhu ve hrách vůbec, totiž má všechno, co má kvalitní space opera mít. Zastavte na chvíli to prskání a zamyslete se pořádně – od srdcervoucího začátku nás Mass Effect 3 vzal na nervydárající pouť napříč galaxií, ve které jste hledali ztracené kamarády, snažili se sjednotit znepřátelené rasy a bojovali s beznadějí a nastupujícím chaosem všude, kam jste jen strčili svůj nos.
Právě atmosféra nevyhnutelného zániku, podpořená okolním válečným chaosem, dokonale nastínila to, o co jsme usilovali celou trilogii. Konec. Možná hořký, možná krvavý, ale konec. A právě ten BioWare ukázkově zkonil. Trochu paradoxní je, že i konec svým způsobem odpovídá očekávání. Závěrečný boj totiž perfektně graduje atmosféru i akci a jediné, co by hráčům stačilo ke štěstí, je posledních 5 minut, jež by zúročily všechnu snahu, kterou jsme do několikaleté trilogie nasoukali. Dokonce by nám imponoval lehce dramatický závěr, pokud by byl udělán pořádně.
Mass Effect 3 sebou tak v zásadě jeví takřka dokonalý závěr dlouhého příběhu, který klopýtne doslova na posledním schůdku
Situaci nezachránil ani rozšířený konec, který BioWare vyplivl pro uklidnění zuřícího davu. Mass Effect 3 sebou tak v zásadě jeví takřka dokonalý závěr dlouhého příběhu, který klopýtne doslova na posledním schůdku. Jenže právě ten poslední schůdek nás poslal z Eiffelovky úplně dolů. Kotrmelcem a po hlavě. Ale co, bylo to zatraceně zábavné dobrodružství.
BioShock
Ať už jsou hry série BioShock sebevíc kvalitní, první zážitek většinou nic nenahradí. Genialita originálu tentokrát nespočívá v příběhu ani samotném scénáři, jako spíše v prostředí. Alternativní historie roku 1960, ve které se hráč ocitá, si vzala bohatou inspiraci z děl spisovatelky Ayn Rand, která se považuje za zakladatelku filosofického systému Objektivismus.
V příběhu se elita lidstva vydává do podvodního města (prakticky však celé sociální společnosti) Rapture, kde nebude rušena neinteligentními lidmi a sebrankou shora. Někde však vykročila špatným směrem a z města se stává depresivní dystopie uprostřed Atlantického oceánu, do které se hráč dostává vlastně omylem. Pokud se prokoušeme na kost příběhu, zjistíme, že jde o dost předvídatelné klišé žánru, právě samotné odhalování minulosti města a důvodů zhroucení společnosti je ale to, co dělá z BioShocku tak unikátní kousek.
BioShock je hrou, která posunula žánr na úplně jinou úroveň
To, že géniové své doby většinou končí špatně nás už minulost naučila a podobnou myšlenku lze vidět také v příběhu této hry. Podstatné však je, že se Irrational Games podařilo obalit příběh takovou mírou maličkostí, že člověk o jednoduchosti samotné pointy ani nepřemýšlí. Nervydrásající a doslova klaustrofobické prostředí, spojené s nádherným výtvarným stylem, často prosvítajícím skrze krev a rez, emocionální audio deníčky, rozházené po celém městě.
A samozřejmě ikonické postavy – Big Daddy a Little Sister. BioShock je hrou, která posunula žánr na úplně jinou úroveň.
The Elder Scrolls IV: Oblivion
Možná si říkáte, proč se tu nerýsuje promrzlý Skyrim. Je na to velmi jednoduchá odpověď. I přes značný pokrok a vylepšení se nejnovějším dílu série TES nepodařilo dosáhnout takové komplexní struktury a propojených mechanismů, kterými se pyšnil Oblivion. Ostatně ne nadarmo je čtvrtý díl považován za jeden z nejzábavnějších, i ve srovnání s novinkou.
Oblivion je v zásadě scénáristickým uměleckým dílem, především díky schopnosti hráče neustále vracet k základnímu příběhu. Jakožto každé pořádné RPG obsahoval titul spoustu nepovinných questů a rozličných příběhových větví, které vás mohly odlákat od ústřední stezky na dlouhé dny. Vše se ale dokázalo zatočit a kulminovat někde u démonických vrat, které jsou ústředním motivem celé hry.
From zero to hero, tak by se dala označit snaha hráčů pozvednout jejich postavu z vězení na pozici legendárního hrdiny, který musí uzavřít brány pekla
From zero to hero, tak by se dala označit snaha hráčů pozvednout jejich postavu z vězení na pozici legendárního hrdiny, který musí uzavřít brány pekla. A to je s prominutím o něco fešnější, než co nabídla dostatečně chaotická a nevýrazná příběhová linka dílu pátého.
Oblivion byl často shazován za některé tragické bugy v dialozích či neférově nalevelované a nevyrovnané nepřátele v určitých oblastech. Tyto neduhy však nedokázaly zastínit fakt, že byla hra zatraceně zábavná, což se o Skyrimu nedá říct vždy. Modifikace a aktualizace navíc většinu chyb odstranily, tak v čem je problém?
Shadow of the Colossus
Pokud bychom brali hry jako určitou formu umění, vývojáři z Team Ico by všem neuvěřitelně natrhli sandál. Jedná se totiž o tvůrce jedněch z nejoceňovanějších a nejzbožňovanějších titulů herního průmyslu. Původní ICO teď necháme stranou, jelikož další místo patří geniálnímu souznění smyslů jménem Shadow of the Colossus.
Tento kousek se často označuje za jeden z nejdůležitějších příkladů videoherního umění, především díky minimalistickému designu prostředí, bravurnímu soundtracku, emocionálnímu příběhu a nesmírně jednoduchým herním mechanismům, které fungují ve spojení s překvapivě propracovanou hratelností. Vskutku, příběh o klučinovi, který kvůli své mrtvé lásce prakticky prodá duši démonům a holýma rukama (skoro) udolá 16 monstrózních bájných stvoření - Kolosů - nezní bůhvíjak originálně. Přitom tak jednoduchá premisa překvapivě citlivě chytá za duši.
Hráč postupně začíná chápat, že zabíjí nevinná stvoření, která si to nezaslouží, dál jej ale táhne touha po vzkřísení své milované
Hra se točí především kolem samotných bojů, jelikož ty samy o sobě představují geniální souznění originality, chytrého přístupu a emocionálního zážitku, který vás dostane pokaždé. Znovu a znovu. Hráč totiž postupně začíná chápat, že zabíjí nevinná stvoření, která si to nezaslouží, dál jej ale táhne touha po vzkřísení své milované. Právě neustále přetrvávající dilema dělá z příběhu křehkou záležitost, hráč totiž neustále bojuje s vlastními démony a odsuzuje své činy.
I přes extrémně jednoduchou hratelnost lze brát Shadow of Colossus především jako umělecké dílo, které i po mnoha letech hledá na úrovni výtvarného stylu, hudebního doprovodu a hlavní myšlenky konkurenci jen těžko.
L. A. Noire
Rockstar je tvůrcem geniálních příběhů, o čemž nás přesvědčil nejeden herní skvost, Red Dead Redemption počínaje a Vice City konče. Právě L. A. Noire od kolegů z Team Bondi však můžeme bez jediného zaváhání označit jako milník videoherního průmyslu v oblasti interaktivity a nelineárního vyprávění. Proboha, vždyť i lhaní dostalo ve hře úplně nový rozměr.
Vynechejme na chvíli samotný příběh, který se inspiruje nejlepšími gangsterkami uplynulých let a posadí vás na kolotoč Los Angelského podsvětí, ve kterém se proběhnete od vražd a krádeží až po žhářství a poznáte pravou práci detektiva padesátých let. Vůbec věrohodné přenesení doby a všech reálií do digitální podoby by si zasloužilo dojemný potlesk.
Lež, pokrytectví, strach i opovrhání, to vše bylo možné vidět na obličejích postav
Co L. A. Noire hodilo do zcela nové kolonky byla technologie MotionScan, která snímala obličej a tělo herců. Díky tomu se podařilo dosáhnout dosud nevídaného realismu v emocích a vizuální kvalitě, které se nepřiblížila dosud žádná videohra. Po téměř třech letech. Má to však svůj důvod, právě na reakcích postav totiž stojí a padají výslechy a 90% práce detektiva, a vy jste si to mohli vyzkoušet na vlastní kůži. Lež, pokrytectví, strach i opovrhání, to vše bylo možné vidět na obličejích postav. A bylo to zatraceně zábavné. Kromě toho byla hra plná nefalšovaného vyšetřování a hledání důkazů, při kterých musel hráč zapnout mozek a intuici.
Hra jako taková možná strádala prázdnotou otevřeného světa, který se nemohl přiblížit úrovni série GTA, a několika dalšími neduhy, podstata titulu však byla úplně někde jinde a troufáme si tvrdit, že dosud žádná hra nám nenabídla tak atmosférickou ochutnávku jednoho z nejbrutálnějších období americké historie.
Fahrenheit
Většina hráčů zná studio Quantic Dream především díky temné detektivce Heavy Rain, která se stala známější a prodávanější. Moc lidí ale netuší, že to byl právě kultovní Fahrenheit, který vytvořil žánr „interaktivních filmů“ tak, jak jej známe dnes. A dle mnohých nabídl také mnohem propracovanější příběh a scénář, než tomu bylo u následujících titulů studia. Hráči, kteří měli to štěstí titul vyzkoušet, určitě ví, o čem mluvím. S mrazivě zneklidňující, často až hororovou atmosférou příběhu se dokáže měřit jen málokterá hra.
Úvod do příběhu dokonce patří mezi 10 nejlepších příběhových startů v časopisu GameInformer. Přitom základní linka se točí jen a pouze kolem série vražd, které mají nezvyklý původ. Lidé po celém New Yorku jsou totiž postupně posedlí tajemnou silou, kvůli čemuž vraždí nic netušící spoluobčany.
Tam, kde Heavy Rain sázel na víceméně klasické klišé s masovým vrahem tlačí Fahrenheit na pilu mnohem, mnohem více
Zdánlivě nesouvisející okolnosti však ve hře nabírají neuvěřitelné obrátky a scénář si rád hraje s vaší představivostí a psychikou, která má přímý dopad na hratelnost. Všechny ústřední postavy totiž disponují měřítkem duševního zdraví. Tam, kde Heavy Rain sázel na víceméně klasické klišé s masovým vrahem tlačí Fahrenheit na pilu mnohem, mnohem více. Ostatně, kdo nemá rád nějaké to nadpřirozeno?
Titul dostal ve své době četné ceny za nejlepší příběh, scénář či vyprávěcí styl, navíc položil základní kámen žánru „interaktivních filmů“, ve kterém se pak lebedily hry Heavy Rain či Beyond: Two Souls. Přitom dokázal nabídnout mnohem více jakožto videohra, což z něj dělá klasiku žánru.
Silent Hill 2
Pro mnohé nejlepší díl, Silent Hill 2 prakticky vytvořil obraz celé série a byl to právě druhý díl, ke kterém přihlížely a snažily se rovnat jak pokračování, tak další hry hororového žánru. Přitom to není náhodou, je to právě spletitý a po všech stránkách vymakaný příběh, který ve spolupráci s tíživou tajemnou atmosférou vytvářel skvělý základ, na kterém si hrála naše fantazie.
Když vám napíše vaše žena, která zemřela před třemi lety, je to znepokojující. Když se pak ale vydáte do vašeho populárního letoviska, které se proměnilo na vraždící stroj, je to hodně špatné. Silent Hill ve druhém dílu působí jako samostatná živoucí bytost, kde každé dveře a každá ulička nabízí novou stopu k rozluštění tajemství o smrti vaší ženy. Je ale pochopitelné, že to budete muset vzít zkratkou přes monstra a další prapodivná stvoření.
Každá postava je příběhem samým o sobě a hráč musí postupně rozplétat zamotané linky příběhu, aby se nakonec dozvěděl pravdu o své milované
Geniálně vymyšlené jsou i vedlejší postavy, které působí rovnoměrně šíleně i přátelsky. Ať už jde o dívku, která divně reaguje na okolní události, neznámého muže, který kohosi zabil, či tajemnou ženštinu, která až moc připomíná vaši mrtvou ženu. Každá postava je příběhem samým o sobě a hráč musí postupně rozplétat zamotané linky příběhu, aby se nakonec dozvěděl pravdu o své milované.
I když nabídla série Silent Hill mnoho povedených dílů, žádný se svou hloubkou a atmosférou nedokáže dvojce ani přiblížit.
Deus Ex
Praotec všech FPS RPG titulů a průkopník ve spojování žánrů, který se zasloužil o to, že se RPG prvky začaly přesouvat ze svého žánru i do těch dalších. Držitel více jak 40 ocenění Hry roku, který svým způsobem protlačil kyberpunkovou tématiku do podvědomí širší hráčské veřejnosti a přinesl revoluční scénář, který větvil příběh do mnoha směrů a nabízel hráči volnou ruku v jeho průchodu.
Jakožto vládní agent J.C. Denton se hráč ponořil do světa budoucnosti, kde se moderní dystopická společnost rozpadá pod tíhou řádící pandemie jménem Šedá smrt. Vakcína je extrémně vzácná a většinou podávaná jen smetánce, což zákonitě vyústí v nepokoje, revoluci a chaos v ulicích. Na pozadí lidského konfliktu se odehrává druhá vrstva příběhu, ve které se hráč snaží přijít na chlup světovým konspiračním teoriím a původu záhadného viru.
Velká část příběhu a jeho reálií je totiž prezentována hráči ve formě novin, reklamních letáků, e-mailů a deníčků, rozházených v prostředí
Není to však jen spletitý příběh a promyšlený scénář, který je umně dávkován převážně v nočních výletech a misích. Deus Ex se stal ve své době průkopníkem „nepovinného vyprávění“. Velká část příběhu a jeho reálií je totiž prezentována hráči ve formě novin, reklamních letáků, e-mailů a deníčků, rozházených v prostředí, které můžete i nemusíte číst. Tím se zachovává vysoká míra variability, jelikož si hráč sám (mnohdy nevědomky) určuje cestu za rozlousknutím konspirací, nebo naopak k zavřeným dveřím. Stačí mít oči na stopkách.
Interakce mezi hráčem a jeho zaměstnavatelem, společnosti UNATCO, je navíc prohloubeno častou komunikací, ve které vás vedení buď chválí, nebo psychologicky shazuje, což ještě více prohlubuje pocit křehké rovnováhy. Za mnohé herní mechanismy a prvky moderních videoher vděčíme právě prvnímu Deus Ex.
Half-Life
Pokud čtete náš speciál chronologicky, dostali jsme se k pomyslnému vrcholu moderního vyprávění ve videoherním průmyslu. První Half-Life se často skloňuje v souvislosti s revolučním přístupem k příběhovému zážitku, jelikož jako první představil plně interaktivní prostředí a filmově pojatý scénář. Přes 50 ocenění Hry roku a místo v Guinessově knize rekordů jako nejprodávanější FPS hra všech dob dokážou nakreslit slušný obrázek.
Valve přitom myslelo na všechno a každý zdánlivě nesouvisející prvek má své opodstatnění. Němý hrdina dává možnost více se ztotožnit s postavou, kterou hráč ovládá, světově uznávaný úvod do děje a hutná atmosféra nevyhnutelné zkázy všeho okolo pak udržují hráče v pozoru do samého konce.
Vývojáři naplnili hru geniálně vymyšlenými scénami a skripty, které mají perfektní načasování i umístění
Nakonec ani moc nevnímáme dostatečně lineární a veskrze klasický akční příběh o záchraně všeho živého. Vývojáři totiž naplnili hru geniálně vymyšlenými scénami a skripty, které mají perfektní načasování i umístění. A z bohatých zkušeností posledních cca 10 let víme, že to lze se skripty velmi jednoduše přehnat.
Herní průmysl samozřejmě nabízí nespočet unikátních a nezapomenutelných zážitků, stačí si vzpomenout na Final Fantasy, Metal Gear Solid a mnohé další série. Za našim redakčním výběrem si však stojíme, rozhodně nás ale zajímá, jaké skvosty utkvěly v paměti právě vám! Podělte se s námi v diskuzi.
Pokračování článku patří k prémiovému obsahu pro předplatitele
Chci Premium a Živě.cz bez reklam
Od 41 Kč měsíčně